Léčit RS už po první atace začíná být normou
Pokud by se mělo extrahovat jedno poučení, které z montrealského kongresu plyne, které by to bylo?
To, že roztroušenou sklerózu je nutné léčit včas. Není třeba čekat na rozvoj invalidity a na jistotu, že onemocnění je skutečně aktivní. Takový závěr vyplývá ze všech studií, které pacienty s roztroušenou sklerózou sledují dlouhodobě. Nemáme léky, které dokážou „opravit“ jednou poškozený nervový systém. Některé přípravky, které jsou v klinickém zkoušení, vykazují určitou schopnost ochránit nervová vlákna při odehrávajícím se zánětem. Nelze ale spoléhat na to, že tato protekce bude kompletní. Jedinou cestou je tedy bránit vzniku zánětu a nervového poškození.
Jak z tohoto celosvětového srovnání vychází Česká republika?
Celkem slušně, pokud vezmeme svět jako celek, a ne moc dobře, jestliže se porovnáváme s vyspělými zeměmi. Ve státech, jako je Rumunsko nebo Bulharsko, je situace horší, ale například Maďarsko nás rychle předežene, protože přijalo stejná pravidla léčby, jaká jsou obvyklá v Evropské unii. V porovnání s Německem, Francií nebo Španělskem jsme na tom o hodně hůře.
V čem především?
Hlavně pokud jde o zahájení léčby. Stále u nás platí úprava, že protizánětlivou terapii interferony může dostat pacient, který měl v posledním roce dvě ataky nebo tři ataky za poslední dva roky. Ve vyspělé Evropě je přitom možné léčit už po první atace, pokud lékař usoudí, že je to třeba. Situaci u nás komplikuje i to, že od doby, kdy skončily centrální nákupy, vlastně nevíme, kolik pacientů je u nás interferony léčeno.
I do léčby roztroušené sklerózy vstupují monoklonální protilátky. Jak jsou dostupné českým pacientům?
Od prvního srpna letošního roku je plně hrazen natalizumab, ovšem s tím, že do konce roku můžeme zahájit léčbu jen u sta pacientů. Adalizumab dostupný není, tam teprve probíhají klinické studie druhé fáze, kterých se česká centra neúčastní.
Krátce před kongresem byly nahlášeny další dva případy progresivní multifokální leukoencefalopatie při monoterapii natalizumabem. Ovlivní to nějak pozici tohoto léku?
To jsou jistě velice závažné případy, je ale potřeba je vidět v kontextu počtu léčených pacientů, a těch je celosvětově již přes čtyřicet tisíc. Stále jde celkově o čtyři případy. Můžeme to porovnat například s terapií mitoxantronem, který se používá od roku 1996. Při té se udává, že je příčinou akutní leukémie u jednoho pacienta ze tří set třiceti léčených. Z toho každý čvrtý umírá. Závisí to na dávce a zdá se, že tato statistika je platná pro nemocné, kteří dostali více než šedesát miligramů účinné látky.
Došlo k nějakým zásadním posunům, pokud jde o základní diagnostiku roztroušené sklerózy?
Nedošlo. Stále platí diagnostická kritéria z roku 2005. S těmi lze i v našich podmínkách poměrně snadno pracovat a u většiny pacientů je možné během dvou měsíců diagnózu uzavřít.
A pokud jde o organizační aspekty, je něco, co v Montrealu zaznělo obzvlášť přesvědčivě?
Možná to, jak důležité jsou celonárodní registry a kolik důležitých dat mohou přinést, a to i prognostických. Některé statistiky prostě nelze dělat na malých a po omezenou dobu sledovaných souborech. Obzvláště cenné jsou takové registry pro sledování úspěšnosti terapie v reálné klinické praxi.
Je na obzoru podobný český registr?
Obávám se, že není. Necítím, že by jednotlivá centra o to nějak výrazně usilovala, zčásti je to ovšem také tím, že na to nejsou finance.
Jak je na tom Česká republika s koncentrací pacientů do center?
Docela dobře. Pokud pacient projeví alespoň minimální iniciativu, na specializované pracoviště se obvykle dostane. Jiná věc je, že někdy pozdě. Velmi často lékař s vyslovením diagnózy váhá, dokud nebude zcela potvrzená, aby snad pacient nepřešel do deprese. Nemocný přitom daleko více trpí kvůli nejistotě.
Zdroj: