Legislativci svá rozhodnutí s lidmi z praxe vůbec nekonzultují
Příkladů toho, jak rozhodování ministerstva ovlivňuje život praktického lékaře, by mohl být opravdu dlouhý seznam. Jedním z nich je otázka náplně práce lékaře, a to nejen praktického. Tento problém mě osobně velmi zajímá. Proto jsem požádal před časem redakci Medical Tribune, aby ministerstvu zdravotnictví položila následující otázku. „Co je náplní práce PL? Jsou to prevence, administrativa, zaléčení banalit, jak to vnímá veřejnost? V případě závažnější patologie pak distribuce ke ‚skutečnému‘ lékaři?“
Zástupci ministerstva zdravotnictví na dotaz redakce odpověděli: „Přesná náplň práce praktického lékaře není nikde ani v legislativě stanovena. V praxi se v podstatě vychází pouze ze vzdělávacího programu, z něhož lze vyvodit, jaké činnosti může praktický lékař pro dospělé vykonávat…“
Po přečtení uvedeného vzdělávacího programu je zřejmé, že jsme denně konfrontováni se skutečností, kdy svou práci máme znesnadněnu či ji přímo dělat nemůžeme.
Ve vzdělávacím programu je zmíněna diagnostika, léčba a dispenzarizace nemocí. Týká se to řady odborností a nemocí v populaci častých. Např. zánětlivá onemocnění ORL oblasti, z dermatologie pak ekzémy, mykózy...
Úmyslně jsem si vybral tyto dva obory, kde je praktikovi bráněno léčit časté zevní otitidy a onychomykózy. Bylo by to jen dlouhé opisování. Zájemce ale můžeme odkázat na zdroj. (Celé znění vzdělávacího programu pro praktické lékaře najdete .)
Faktem je, že praktik řadu věcí k atestaci umět musí, což je v naprostém pořádku a odpovídá to trendu běžnému v celé Evropě.
Na straně druhé je mu pak ale velmi často v činnosti bráněno, což již zdaleka standardní není. Práci nedělá proto, že by se snad s určitými případy neměl pro jejich vzácnost setkat, ale proto, že je léčit nesmí.
Smlouvy s pojišťovnami
Dalším příkladem jsou smlouvy se zdravotními pojišťovnami. Jak může lékař nést zodpovědnost za nákladnost léčby provedenou lege artis? Jak může být praktik penalizován za to, že jeho pacienti mají vyšší spotřebu péče třeba z důvodu dosahu fakultní nemocnice nebo většího počtu specialistů? Jak může být ohodnocen stejnou kapitací praktik, který své pacienty registruje a pošle ke specialistovi, a praktik, který se snaží své pacienty léčit.
Mohli bychom se rozepisovat na téma závodní péče a diskutovat o zbytnosti množství prohlídek, o výpisech z neúplné dokumentace, kdy např. psychiatr nemá povinnost informovat registrujícího praktika. Mohli bychom zmínit legislativu týkající se neschopenek a nejen těch nových.
Ministerstvo má silnější hlas
Rozhodnutí úředníků (jistě nejen ministerstva zdravotnictví) ovlivňují náš život denně a bohužel spíše v negativním slova smyslu. Jsou snad autory zákonů lékaři sami?
Předpokládám, že ministerstvo má hlas důraznější než třeba zdravotní pojišťovna nebo odbornosti, jejichž postavení může být za jistých okolností konkurenční.
Připadá mi, že legislativci svá rozhodnutí s lidmi z praxe vůbec nekonzultují. Jsou přece zaměstnanci instituce, která má sloužit většině občanů této země, tedy pacientům, což jsme vlastně všichni. Mají pomáhat profesionálům dělat svou práci, a ne jim komplikovat život. Mají se snažit o účelné vynakládání finančních prostředků, na jejichž tok mají vliv. Plní opravdu svůj úkol?
Politická angažovanost přece neznamená jen angažovat se v politické straně, znamená spíše angažovanost ve věcech veřejných a to zdravotnictví a jeho organizace jsou.
Jak je možno se od politiky odstřihnout, pokud člověk nechce totálně rezignovat na dění okolo sebe?
Již výše popsané odstavce jsou do jisté míry agresivní. Smyslem však není někoho urazit, spíše vyvolat diskusi za účelem zlepšení situace.
P.S: Ministerstvo by mohlo opravdu oprášit osvětu. Lidé si ji velmi často pletou s reklamou.
Před rokem mi v ordinaci plakala jedna dáma, že nemůže jít do lesa, protože se nestihla s dětmi naočkovat proti klíšťové encefalitidě.
Zdroj: