Lékař není svatý obrázek
O možnostech spolupráce, které nabízí European Medical Research Council (EMRC, viz str. B5), toho česká vědecká lékařská obec mnoho neví. Proč tomu tak je?
Možná z důvodu, že tato agenda jde mimo ministerstvo zdravotnictví, garantem za naši stranu je Akademie věd ČR a Grantová agentura ČR. Je škoda, že tuto příležitost příliš nevyužíváme, protože nejde o nějakou zkostnatělou úřední strukturu, ale živou organizaci nabízející celou řadu smysluplných projektů a mající přímý vliv na evropskou lékařskou vědní politiku.
Je to tedy možné chápat i tak, že tato instituce dokáže korigovat situace, kdy se evropská legislativa příliš vzdaluje od denní praxe?
I tak se to dá říci. Například zde probíhají jednání o magnetické rezonanci. Evropský parlament schválil velmi prohibitivní zákon, který by výrazně omezil práci s touto klíčovou diagnostickou metodou. Jeho účinnost se podařilo odložit s tím, že se vypracuje novela. V této souvislosti je možné zmínit i normy upravující práci s laboratorními zvířaty. Zde příslušná úprava zakazovala používání velkých opic pro vědecké účely. Zahrnovala však i pokusy na bezobratlých a jednu chvíli hrozilo, že bude pro vědecké účely obtížné používat i jejich zárodky. Určitě zde ale hraje roli kulturní kontext. V začátcích mé vědecké práce představovala velmi oblíbený model kočka. Její používání ve výzkumu se dnes považuje za neetické, důvodem je nejspíš prostý fakt, že jde o domácí zvíře.
Etické otázky jsou vůbec v zájmu EMRC. Mimo jiné na jeho půdě proběhla konference o etice výzkumu kmenových buněk. V České republice je na rozdíl od jiných zemí tato diskuse poměrně věcná. Čím to je?
Ano, u nás panuje v tomto směru relativní klid. Problematika je ošetřena zákonem, poměrně brzy jsme přistoupili k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, navíc máme vlastní linie kmenových buněk, s nimiž můžeme pracovat. Je přesně definováno, na kterých pracovištích je možné s tímto materiálem manipulovat. Svou roli jistě hraje i skutečnost, že jsme velmi sekulární společnost. V Německu nebo Rakousku platí zákony, které tento výzkum prakticky znemožňují. Zde se uplatňuje především snaha nedotknout se žádným způsobem témat, která by souvisela s hrůznými pokusy v nacistických koncentračních táborech.
Může vůbec legislativa postihnout tak složitou a rychle se vyvíjející oblast, jako je biomedicínský výzkum, nebo prostě platí, že co je možné, to se také stane?
Samozřejmě že legislativa zaostává, ale na zásadní zlomy reaguje. Například Úmluva o lidských právech a biomedicíně vyšla v roce 1997. Několik měsíců nato přišla na svět ovečka Dolly. Už v lednu 1998 byl vydán dodatek k úmluvě, který říká, že klonování člověka je zakázáno.
Jak se v České republice daří biomedicínské etice coby samostatnému oboru?
Myslím, že se úspěšně rozvíjí. Pomalu si buduje postavení svébytného oboru se všemi atributy. Katedry při lékařských fakultách rozšiřují své programy, rozběhlo se již i postgraduální studium.
Pokud jde o etické otázky spojené se samotným procesem výzkumu, jsou u nás nějaké problémy?
Ve srovnání se světem kupodivu ne veliké. Byl jsem osm let předsedou grantové agentury a za tu dobu jsem v medicíně zaznamenal jeden podvod. Jeden z českých vědců, aby dosáhl grantu, připsal své jméno mezi skupinu cizích autorů a tvrdil, že je spoluautorem. Poměrně nevinný byl případ, kdy jiný vědec nechal vypracovat grantový návrh svému doktorandovi a ten doslova opsal text z publikace zahraničního autora, aniž by jej citoval. Shodou okolností však výsledek doputoval zpět k autorovi, neboť jej dostal k recenzi. V podstatě jde tedy o zcela ojedinělé excesy, které navíc nesouvisejí se samotným obsahem výzkumu.
I v České republice je již možné si nechat na komerční bázi nechat otestovat DNA a získat tak informace o některých specifických rizicích. Je to z etického hlediska v pořádku?
Osobně bych to zatím svým přátelům nedoporučoval. Je zde příliš mnoho neznámých a zacílení těchto testů je stále velmi vágní. Do budoucna však testování vlastní DNA jistě svůj význam mít bude a z etického hlediska je, myslím, opodstatněné – podmínkou je ale samozřejmě správné poučení klienta. Pro řadu lidí může jít o velmi nepříjemné sdělení. Stejně tak bych například nedoporučoval, aby někdo investoval velké peníze do uložení pupečníkové krve pro individuální použití. Solidární banka je ale samozřejmě něco jiného.
Co vás jako vědce s velkým zájmem o etická témata rozčiluje na běžném chodu českého zdravotnictví?
Asi bych mohl zmínit stále přetrvávající paternalistický přístup české medicíny. Myslím, že ještě přetrvává vliv něčeho, co nám bylo vnuceno z někdejšího východního bloku. Lékař prostě pomáhá a neměl by přistoupit na nějakou adoraci svého obrazu.
Zdroj: MT