Lékaři byli tajemní jak hrad v Karpatech

Na toto období nevzpomíná rád. „Ležel jsem tam tři týdny, aniž by se můj stav jakkoli zlepšoval. Cítil jsem, že jsem pro personál jenom další kus. Připadal jsem si hrozně. Byl jsem úplně při smyslech, ale nemohl jsem se nijak bránit. Hlava fungovala, ale tělo ne. Péče tam byla zoufalá. Jídlo mi dali na stoleček, ale tak, že jsem k němu nedostal. Kdyby za mnou nechodila manželka, tak jsem nejedl. Stejně tak nevím, jak by to bylo s hygienou, kdyby mě žena nemyla. Ruka na bezvládné straně mi celou dobu visela z postele, až později jsem se dozvěděl, že to tak nesmí být. Komunikace se mnou nebo s mojí ženou o mém zdravotním stavu byla minimální,“ vzpomíná na tuto část léčby. Po třech týdnech mu jeho manželka vyjednala převoz na rehabilitační oddělení Nemocnice pod Petřínem. „Tam se můj zdravotní stav zlepšil natolik, že jsem mohl začít chodit o francouzských holích. Na zdejší péči si nemůžu stěžovat.“ Jaké možnosti má před sebou, ale pořád nevěděl. „Kdyby tak se mnou lékaři mluvili. To, co mi nejvíce chybělo, byly informace. Z nemocnice jsem odešel a nevěděl jsem o svém zdravotním stavu skoro nic. Neurolog, ke kterému bych měl patřit, mě dost odbyl. Prakticky jsem k němu chodil jenom proto, že tehdy jen on mi mohl předepsat Piracetam.“ Období tápání v jeho případě trvalo pět let. Svému onemocnění porozuměl, až když na základě letáčku vyhledal Sdružení pro rehabilitaci osob po cévních mozkových příhodách. „Až na půdě tohoto sdružení jsem našel to, co jsem tak potřeboval. Lékaři, kteří s touto organizací spolupracují, dokáží komunikovat srozumitelně a bez odborné hantýrky.“
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 3/2006, strana 15

Zdroj: