Lékaři, nebo papíroví čerti?

Přebujelá administrativa jednoznačně ubírá lékařům prostor pro pacienty, vyžaduje až polovinu jejich pracovní doby. Za největší žrouty času považují vypisování formulářů pro správu sociálního zabezpečení či zdravotní pojišťovny. Lékaři si stěžují, že více času než vyšetřením a léčbou nemocných stráví „papírováním“. Na konkrétní zkušenosti jsme se na XIII. jarní interaktivní konferenci v Praze zeptali praktického lékaře MUDr. Otto Herbera, místopředsedy Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP.

• V čem vidíte největší problém? Narůstá opravdu administrativa tak, jak se o tom hovoří?

Určitě. Množí se jednak resortní administrativa (s ministerstvem zdravotnictví a ministerstvem práce a sociálních věcí), navíc pacienti potřebují stále více nejrůznějších potvrzení… Je neuvěřitelné, že v dnešní technologicky vyspělé době nám chybí online komunikace v systému. Přepisujeme, opisujeme, kopírujeme nálezy, posíláme si papíry jak v rámci polikliniky, tak po celé republice.

• Co je podle vás nejvíce zatěžující?

Na prvním místě určitě Česká správa sociálního zabezpečení, kdy jsou lékaři z ČSSZ vlastně zpracovateli našich posudků, aniž by léčili. Myslím, že by měli mít i oni kompetenci pacienta vyšetřit a udělat svůj posudkový závěr. Problém je zde i to, že nedostane‑li pacient jednu dávku, o kterou žádá, okamžitě na tomtéž úřadě žádá o dávku jinou. Domnívám se, že lékařem posudkové správy by mělo být limitováno, na co všechno má daný pacient nárok. Bezbřehý systém, kdy si lze každý den žádat o další a další dávky, stojí čas i peníze. Lékaři sociální správy by tedy měli být kompetentní limitovat možnosti a požadavky pacientů.

Za největší absurditu osobně považuji „lístek na peníze“ – tradiční poukaz, který má ubezpečit instituce, že pacient je stále pacientem. Přichází si pro něj jednou či dvakrát do měsíce, a to přesto, že jsem sociální správě i zaměstnavateli dal vědět vypsáním neschopenky, že dotyčný pacient je nemocen a bude nemocen až do doby, než jim dalším dílem neschopenky dám vědět, že nemoc skončila. A tato fosilie je v zákoně…

• A co se týče ministerstva zdravotnictví a zdravotních pojišťoven?

Musíme např. dvakrát do roka vykazovat přehledy o očkovacích látkách do Národního referenčního centra MZ ČR. Přitom tyto údaje má od nás každý měsíc zdravotní pojišťovna. Stačilo by tedy tento systém propojit…

Jde i o záležitosti systémové. Omluvenka do školy je jen razítko, avšak s právním dopadem. Rodiče odpovídají za děti, takže oni by měli garantovat, že jejich dítě nechodí za školu a že je řádně vychováváno. Proč v tom má figurovat lékař? Je to však i otázka nejrůznějších potvrzení, jako např. přihlášek na vysokou školu, kde nechápu vypisování potvrzení o schopnosti studovat vysokou školu – za 30 let praxe jsem nezažil, že by někdo nemohl na vysoké škole studovat, přesto je naše razítko nutné. A to dnes uchazeči o vysokoškolské studium přicházejí s pěti, šesti formuláři na různé školy.

• Nenašel by se nějaký úspornější způsob, třeba v rámci ordinace?

Do určité míry bychom mohli mluvit o vlastním režimu v ordinaci, kde by se administrativní principy určitě daly zjednodušit. Sestra by mohla vykonávat řadu administrativních úkonů, ale nemá na to čas, je to zdravotní sestra, a ne administrativní pracovnice. Posílení kompetence zdravotních sester by přineslo jednoznačnou úsporu. Ani mechanické vydávání receptů oficiálně sestra dělat nesmí.

• A co tolik diskutované EET?

Určitě to bude další žrout času.

• Vaši kolegové se v přednášce zmiňovali i o e‑teroru. Jak to vidíte vy?

Ne všechna elektronizace osvobozuje a neexistují čísla na to, že elektronizace zlepšuje zdravotní stav. Pokud bychom měli vyplňovat všechny kolonky, které jsou na počítačových formulářích, nedělali bychom nic jiného. V praxi pacienta vyšetřím a udělám závěr za několik sekund, ale sepsání a vyplnění všech kolonek v PC trvá daleko déle, a to je skutečně teror. Je nutné si uvědomit, že v praxi platí, že co není napsáno, jako by nebylo uděláno. V této souvislosti bychom ocenili systémové zpřístupnění digitální techniky, převaděče hlasových zpráv, čtečky atd.

• Očekáváte v tomto směru nějaké zlepšení s připravovanou reformou primární péče?

Nyní jsme konfrontováni se systémem VZP Plus, kde zdravotní pojišťovna navrhuje zvýšení peněz, budeme‑li ordinovat více než nyní. To znamená 35–60 hodin, což jsou požadavky, které jsou podle mne nad lidské možnosti. Pojišťovna po mně chce, abych ambuloval 60 hodin, což si myslím, že z hlediska primární péče není zrovna dobrý počin.

Ale vraťme se ke sdruženým praxím navrhovaným v reformě primární péče. Ty by mohly přinést zlepšení v případě, kdy by jeden administrativní pracovník mohl vykonávat sdružené práce pro více subjektů. Ale myslím si, že jde o generační záležitost si na tento model zvyknout. Současné systémy – i budovy – jsou nastaveny na jednu praxi, tedy jedna sestra, jeden lékař. Zatímco sdružená praxe vyžaduje recepci, chodbu… a v podstatě poliklinický systém práce. Obávám se, že zde se nahrává řetězcům, které mají možnost střídat lékaře a z hlediska vyššího příjmu sdružovat administrativní pracovníky. Kdybych chtěl v současném systému zjednodušit práci lékaře a převést administrativu na někoho jiného, tak ho neuživím.

• U sdružených praxí bude i obtížnější, aby lékař svého pacienta opravdu znal…

To je velký argument. Mladým pacientům je to trochu jedno. Ale u starších pacientů, kteří chodí za svým lékařem, hraje právě „jejich pan doktor“ podstatnou roli. Jsme opět u otázky generačního vývoje.

• Dokážete říci, kolik času věnujete pacientovi a kolik administrativě?

Evidenci pro to nemám, ale řekl bych, že celkově 40 procent času trávím administrativou. Přijdete‑li ke mně jako pacient, bude to zhruba polovina. Rutinní vyšetření břicha udělám rychleji, než vše následně popíši, jiné by to bylo, kdybych hned při vyšetřování mohl přímo diktovat, ale kapitace nepočítá s tím, že bych si na zapisování svých nálezů najímal administrativní pracovnici.

• Zmínil jste i stále náročnější pacienty a náročnější požadavky…

Velký problém z hlediska zahlcení systému jsou neadekvátní požadavky pacientů ve smyslu „Udělejte mi toto vyšetření“, „Vy mne nepošlete ani na CT?“, „Dejte mi antibiotikum a já jdu“, „Soused byl na magnetické rezonanci, já chci taky“ atd. Je to otázka autority lékaře. Budu‑li se mu snažit vysvětlil, že to je nesprávný postup, na jedné straně ztrácím čas, na druhé straně riskuju stížnost atd., protože dříve nebo později se někdo dobere závěru, že vyšetření magnetickou rezonancí má být indikováno. Přemrštěné požadavky a zdravotní negramotnost pacientů pak vedou k tomu, že často přeléčujeme.

Abych to shrnul, je běžné, že se administrativa v systému opakuje, přepisuje. Několikastránkový dopis z nemocnice, kde je uvedeno, že statimové vyšetření bylo přijato osobou na oddělení XY, mi v terénu nic neřekne. A přesto, podobné a další zbytné informace dostáváme ve zprávách denně. Kopírujeme ambulantní nálezy, laboratorní výsledky, zobrazovací vyšetření. Prakticky všechno. Vyplňujeme do formulářů data, která jsou dávno v systému. Hlásíme změny vycházek u pacientů v neschopnosti, hlásíme změnu pobytu – jako bychom nebyli kompetentní rozhodnout, zda pacient pojede v rámci rekonvalescence na týden do jiného prostředí. Požadujeme po revizních lékařích, aby nám umožnili předpisy kompenzačních pomůcek. Např. když se musí rozhodnout o mechanickém vozíku pro pacienta, který je imobilní a prostě k žádnému lékaři nechodí, pouze ke mně. Takže píšeme a žádáme. Řada potvrzení je sice za úhradu pacientem, ale raději bych se věnoval preventivní prohlídce než stvrzovat, že pan XY je schopen působit jako lodivod, když mj. je již řidič autobusu. Ale bez mého razítka ho do kursu prostě nevezmou! A podobných absurdit bychom našli více.

Zdroj: MT