Lékaři z 20 nemocnic ČR a SR na misích Lékařů bez hranic

Narůstající počty zapojených lékařů, obsazených misí i dárců jsou podle ředitele Lékařů bez hranic Pavla Grubera signálem, že v české společnosti přibývá lidí, kteří souzní s hodnotami této mezinárodní humanitární a zdravotnické organizace. „Lidé souhlasí s tím, že zdravotnická pomoc má být poskytnuta každému, kdo ji potřebuje a komu se jí nedostává, a má být poskytnuta nestranně, neutrálně a nezávisle,“ řekl při představení výroční zprávy za rok 2017 Gruber novinářům.

Těžiště Lékařů bez hranic tradičně bývalo v Africe, a stále ještě většina pomoci jde do Konga, Jižního Súdánu a Středoafrické republiky. Narůstá ale podíl operací v Sýrii, Iráku a Jemenu, ty v současnosti tvoří už téměř polovinu všech výjezdů.

Gruber uvítal zprávu o podpisu mírové dohody v Jižním Súdánu z 27. června. „Pokud by se mír podařilo udržet, pro mě by to byla fascinující zpráva především z pohledu civilistů. Hladomor, podvýživa, lidé na útěku nebývají tak často důsledkem přírodních katastrof, nejvíc za nimi stojí války. Pokud tedy dokážeme kdekoli zastavit boje, znamená to ohromnou úlevu pro celou civilní populaci,“ řekl.

Na misích se lékaři vracejí ke kořenům medicíny

V roce 2017 působilo na misích Lékařů bez hranic 44 spolupracovníků a spolupracovnic z ČR a Slovenska. Celkem vyjeli na 48 misí v 16 zemích světa, někteří jeli opakovaně. Polovinu tvořili zdravotníci, druhou další potřebné profese. Mezi nimi byl také MUDr. Dušan Mach, anesteziolog, který se účastnil misí v Jemenu a Jižním Súdánu.

„Zastoupení českých a slovenských lékařů je určitě velmi viditelné a velmi důstojné. Lékaři bez hranic pracují v 72 zemích, i přesto má člověk poměrně reálnou šanci, že když pojede na misi, možná použije svůj rodný jazyk a potká pracovníka z Čech nebo ze Slovenska,“ řekl s připomínkou, že naprostá většina práce samozřejmě je na místních pracovnících.

Loňských šest týdnů v Jižním Súdánu byla první zkušenost doktora Macha s medicínou v subsaharské Africe. „Zkušenost krásná, ale současně tvrdá a náročná. Navzdory 25leté klinické praxi to pro mě byla obrovská výzva po lidské i medicínské stránce,“ shrnul své pocity z mise doktor Mach. V Africe to byl jeho první kontakt se škálou tropických onemocnění, HIV, rezistentní TBC, podvýživou i s oběťmi uštknutí jedovatými hady. To vše v náročných podmínkách. „Byl to návrat ke kořenům medicíny. Zároveň to byl šestitýdenní blízký kontakt s úžasnými lidmi,“ řekl.

Lékaři bez hranic nepřijímají peníze od vlád

K nárůstu zájmu českých a slovenských lékařů účastnit se misí přispívá rostoucí známost Lékařů bez hranic. Česká kancelář je činná už přes deset let a trvale se drží zásady, že nepřijímá žádné dary od vlád ani dotace EU. Lékaři bez hranic ani loni nevyužili granty. Téměř 100 procent příjmů tvořily prostředky ze soukromých zdrojů, oproti roku 2016 šlo loni na humanitární projekty o sedm procent víc, což je rekordní suma v historii kanceláře.

Nezávislost na státních dotacích či penězích EU je podmíněna aktivitou kanceláře získávat dárce, loni 82 procent darovaných peněz šlo na přímou pomoc, 12,5 procenta na získávání nových dárců a necelých pět procent činily administrativní náklady.

Lékaři bez hranic spolupracují s českými a slovenskými nemocnicemi

„Co se týká výjezdů, snažíme se neustále rozšiřovat síť nemocnic, se kterými máme smlouvy o spolupráci, protože nejčastějším problémem je, že lékař či sestra chtějí vyjet a jejich primář nebo přednosta je neuvolní. Takže se snažíme s nemocnicemi komunikovat, aby výjezdy lékařům umožnily. Když vedení nemocnice projekt podporuje, je pro lékaře snazší získat od primáře například neplacené volno,“ popsal novinářům Gruber.

Na dotaz MT, jak konkrétně spolupráce s nemocnicemi a nábor lékařů vypadá, uvedl, že Lékaři bez hranic uzavírají s nemocnicemi memorandum, které ale pro nemocnici není závazné. „Je to spíše smlouva o spolupráci, že nemocnice podporuje naše mise. Cílem je, aby když lékař nebo lékařka přijde za svým nadřízeným, se tím posílila jejich pozice, mohou se odkázat na našich podporu projektů ze strany vedení nemocnic,“ řekl.

Vstřícnost nemocnic je podle ředitele české kanceláře poměrně velká. „V této chvíli máme podepsané smlouvy o spolupráci se zhruba 20 nemocnicemi, většina je v ČR, dvě na Slovensku. Jsou to velké fakultní nemocnice v Ostravě, Praze, Brně, ale jsou tam i malé nemocnice, například na Vysočině nemocnice v Novém Městě na Moravě. Smlouvu jsme podepsali i s řadou menších nemocnic v severních Čechách,“ upřesnil.

Jak si Lékaři bez hranic vyhledávají, kterou nemocnici oslovit? Ozvou se jim sami tamní lékaři, že potřebují podpořit, nebo oslovují nemocnice plošně?

„Obě cesty, snažíme se postupně oslovit všechny nemocnice, i když přirozeně jdeme od těch největších po ty malé, ale někdy se to stává i tak, že to jde z druhé strany, ozve se lékař, který má chuť vyjet, předjedná nám schůzku s vedením nemocnice, kde to můžeme dojednat.“

Jaké specializace nejvíc potřebují Lékaři bez hranic na misích?

„Dlouhodobě už řadu let je největší hlad po odbornostech gynekolog, anesteziolog, chirurg. Někdy vyvstane potřeba velmi specifické konkrétní profese, ale to jsou je jednotlivé ad hoc případy. Vedle lékařů potřebujeme také lékárníky, sestry, zdravotní laboranty. Složení lidí na misích je zhruba takové, že lékařů je 25 procent, paramediků, tedy sester, laborantů, je také 25 procent a celá polovina jsou na misích nemedici.“

Co je pro lékaře na misích tak lákavé? Peníze, návrat ke kořenům medicíny, zkušenosti?

„Peníze to myslím nejsou. Původně posílali Lékaři bez hranic lidi na mise jako dobrovolníky, pracovali zdarma. Ale zjistili jsme, že to nefunguje. Když lidé nabrali zkušenost u Lékařů bez hranic, jiné organizace jim nabídly peníze, tak k nim odešli. V tuto chvíli dostávají lidé náhradu, která se pohybuje kolem 1000 eur měsíčně, aby mohli hradit dál nájem, hypotéku, platební příkazy. Je to tak, aby na účast na misi alespoň nedopláceli, rozhodně nezbohatnou. Důvody pro účast na misi jsou velmi různé, od lidí, kteří mají zvnitřněný pocit pomoci druhým až po důvody profesní. Často od nich slyším návrat ke kořenům medicíny, návrat k tomu, kdy dělají diagnózu rukama, nemají k ruce tým specialistů, musejí se rozhodovat rychle, intuitivně. Pro řadu lidí je to profesně zajímavé, setkají se s nemocemi, které v ČR nejsou, jako tropické choroby, a s válečnými poraněními, se kterými se v Čechách také nepotkají.“

A co může být motivem pro ředitele nemocnic, aby lékařům účast na misi umožnili?

„Myslím, že kdokoli, kdo vyjede na misi, získá jedinečnou zkušenost, kterou pak může zpátky přenést týmu. Má kolegům co dát a myslím, že se to i děje, minimálně formou přednášek. Zkušenost má lékař v sobě a nemocnice z toho bezesporu může také těžit,“ uzavřel rozhovor ředitel Gruber.

Pomoc je možná i díky mapování oblastí za pomoci českých dobrovolníků

Loni putovaly peníze od dárců na projekty v Bangladéši, Iráku, Jemenu, Jižním Súdánu, Keni, Kyrgyzstánu, Mexiku, Nigeru, Nigérii, Svazijsku, Sýrii, Tanzanii a na Ukrajině. Například Jižní Súdán patří k zemím velmi málo zmapovaným. Aby tam mohli Lékaři bez hranic pomáhat, musejí znát rozložení a vzdálenosti sídel a vedení cest, aby si mohli naplánovat například rozvoz vakcín a věděli, pro jak velkou oblast mohou očkování zajistit.

S tímto mapováním pomáhají Lékařům bez hranic dobrovolníci, a to od svých počítačů v ČR a ze Slovenska. Ze satelitních snímků zakreslí co nejpodrobněji danou oblast, pracovníci v místě pak mohou mapy ještě dokreslit, na satelitním snímku např. nejsou vidět studny ....

„Bez podrobných map se neobejdou efektivní očkovací kampaně, nelze vyhodnocovat zdravotnická data, provádět epidemiologické analýzy. Proto vznikl projekt Missing Maps, do něhož už dva roky přispívají také Češi a Slováci. Dosud se konalo 62 mapatonů ve 12 českých a slovenských městech. Celkem se zapojilo 840 lidí z ČR a Slovenska, zmapovali 410 887 budov a 13 799 kilometrů silnic, což je jako vzdálenost z Prahy na jižní pól. Podrobné mapy pomohli vytvořit v Nepálu, Sierra Leone, na Madagaskaru či Haiti,“ řekl novinářům koordinátor projektu Missing Maps v rámci Lékařů bez hranic Jan Böhm.

Když loni v dubnu zasahovali Lékaři bez hranic při výskytu cholery v Mosambiku, bylo potřeba rychle zmapovat oblast velikosti Prahy. Českým dobrovolníkům se to podařilo za deset dní. Lékaři bez hranic tak mohli výrazně rychleji očkovat proti choleře 350 000 lidí.

Loni také dobrovolníci mapovali intenzivně v Jižním Súdánu osmdesátikilometrový perimetr kolem města Aweil. Lékaři bez hranic měli dva týdny na průzkum, aby zjistili zdravotní potřeby u 10 000 dětí. Kvůli bezpečnosti se mohli pohybovat mimo základnu jen za světla. „Díky podrobnějším mapám vytvořeným dobrovolníky se lékaři mohli lépe rozhodnout, kam pojedou,“ popsal Böhm.

Letos Lékaři bez hranic výrazně pomohli při očkování proti ebole. Když se v dubnu objevily první případy v Demokratické republice Kongo, Lékaři bez hranic mobilizovali zdroje, aby epidemii zastavili už v počátku. Vyslali do oblasti dva experty na geografické informační systémy, aby z terénu dodali mapy a bylo možno sledovat cesty přenosu. Dostupné mapy ale byly staré a nepoužitelné. Za zhruba měsíc se v projektu Missing Maps podařilo na ploše o něco málo menší než ČR zmapovat cesty a rezidenční oblasti, které ukázaly, jak rychle se dá doletět do jednotlivých sídel helikoptérou a případně tam dojet po silnici, což je důležité při například při plánování chladového řetězce u vakcín.

Zdroj: MT