Přeskočit na obsah

Lékaři ze zemí mimo EU – levná pracovní síla, či pomoc zdravotnictví?

Lékaři ze zemí mimo EU, kteří se v českých ordinacích připravují na aprobační zkoušku, jsou pro zaměstnavatele výhodnou, protože levnou pracovní sílou. Za půl roku se musejí naučit česky tak, aby v češtině složili zkoušky. Na rozdíl od českých studentů, kteří mají závěrečné zkoušky rozložené do několika dní, musejí oni vše zvládnout v jednom dni. Není divu, že většina opakovaně neuspěje. Pro zaměstnavatele je to vlastně výhodné, levná pracovní síla jim neuteče a nahradí chybějící české lékaře. Pro pacienty ale je ošetření od lékaře bez aprobace rizikem. Zeptali jsme se rektora, děkana, prezidentů komor, předsedů odborných společností i lékařských sdružení: Jak by podle vás mělo být nastaveno, aby se do ČR lékaři ze zemí mimo EU mohli reálně a pokud možno rychle dostat, a přitom byla zajištěna kontrola jejich kompetence?



 

  • Prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA,

 

rektor Univerzity Karlovy

Česká republika se rozhodně nesmí bránit vstupu lékařů ze zemí mimo Evropskou unii. Jsem přesvědčen o tom, že příchod nových lékařů má náš stát naopak zájem podporovat. Z dostupných dat je patrné, že v současné době je v Česku nejvíc lékařů ze zemí mimo EU z ruskojazyčných zemí. Pro tyto nově příchozí lékaře však musejí být nastavena reálná a realistická pravidla pro posouzení jejich kompetencí a kvalifikace. Tato pravidla by měla být nastavena Ministerstvem zdravotnictví ČR ve spolupráci s lékařskými fakultami a Českou lékařskou komorou tak, aby mohly být posouzeny znalosti jednotlivých žadatelů o uznání lékařského diplomu. Rozsah požadovaných znalostí a kompetencí je třeba veřejně deklarovat. Systém, kdy a priori eliminujeme skoro všechny uchazeče a chceme nepredikovatelně, nebo chcete‑li neodhadnutelně, aby během jednoho dne doložili znalosti v rozsahu pěti státních zkoušek, je neadekvátní. Je důležité, aby lékaři z ciziny mohli podle nových, reálně nastavených pravidel doložit kvalitu svého vzdělání, tím i svoji uplatnitelnost v našem systému zdravotnictví, a byli tak platnými členy odborných týmů v našich zdravotnických zařízeních.



 

  • Prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc., MBA,

 

předseda České lékařské společnosti J. E. Purkyně, předseda Vědecké rady Ministerstva zdravotnictví ČR

Aktuálně kolabuje řada zdravotnických zařízení pro nedostatek lékařů. Existují i jiné možnosti, jak řešit tento problém, ale jak ukázaly zkušenosti jiných zemí, příchod lékařů ze zemí mimo EU je možným řešením, které ale neřeší vše. Současný stav je však neúnosný: v ČR běžně pracují lékaři, kteří nezvládli aprobační zkoušku třeba několikrát, a pořád ošetřují pacienty – i několik let. Aktuálně by stav řešila tato opatření:

1. Vstupní test před zahájením stáže vedoucí k aprobační zkoušce, a tedy vlastně práce v ČR. To by odfiltrovalo lékaře nemající předpoklady pro práci v ČR. To navrhla ministerská komise, ve které byl například prof. Pafko a další zkušení lékaři.

2. Rozložení zkoušky do více dnů – analogicky, jako je to u státnic na medicíně.

3. Omezení práce v ČR po neúspěšné zkoušce před jejím opakováním.

4. Lékařům jsou kladeny bariéry zemí, ze kterých odcházejí, proto je rozumný nějak zjednodušený vízový program, jako nyní existuje např. pro Ukrajinu.

Klíčové je, aby činnost těchto lékařů neohrožovala pacienty a pomohla řešit nedostatek lékařů v některých oblastech.



 

  • Prof. MUDr. Aleksi Šedo, DrSc.,

 

děkan 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy

Otázka vlastně dost jasně poukazuje hned na několik problémů – a to jak v resortu zdravotnictví, tak univerzitního školství. Proč se k nám mají rychle dostat lékaři? Proč právě z „mimo EU“? Nejsme schopni kvalitně připravit dost vlastních? Nemáme pro to expertizu našich učitelů? Nebo je problém s financováním vysokého školství obecně? Anebo s vyvážeností a proporcí dotací jednotlivých vysokoškolských studijních oborů? Jak pracujeme s lékaři, které vychováme, a jak udržujeme exkluzivní pool vysoce kvalifikovaných učitelů budoucích lékařů? Neztrácejí se lékaři někde? Nenaznačuje třeba něco už jen to, že řešení explicitně hledáme mimo EU (přičemž přes veškerou korektnost soudím, že patrně nemáme na mysli Velkou Británii či USA)? Ovšem bez ohledu na geografii, neměli bychom u výběru uvažovat spíše v dimenzi „správně“ než „rychle“? Nejen z hlediska formálních požadavků aprobací a nostrifikací, které s přihlédnutím k heterogenitě standardů vzdělávání v různých zemích není vůbec snadné posoudit? A tím spíše následně garantovat, jaké se za formálně deklarovaným curriculem skrývají faktické znalosti přetavitelné v kompetence? To vše okořeněno vědomím jazykových a kulturních aspektů?

Řešení našich problémů zjevně není v založení rychlé incomingové cestovní kanceláře pro „extra‑EU“ cestující. Řešení vidím v systémové a racionální kultivaci našeho stávajícího vysokoškolského a zdravotního systému. Budou‑li tyto systémy zdravé, fungující a bez patologických ideologizací, budeme jistě s potěšením průběžně obohacovat vlastní stabilní fundament medicínských profesionálů o kvalifikované odborníky z celého světa, na základě specifických definovaných potřeb, nikoli jako vynucenou patologickou kompenzaci hned dvou „rozklížených“ systémů.



 

  • MUDr. Milan Kubek,

 

prezident České lékařské komory

Získat kvalifikovaného lékaře je složitější než rekrutovat dělníka do masokombinátu. Důležitá není rychlost, ale kvalita a zajištění bezpečnosti našich pacientů!

Lékařská komora požaduje především to, aby lékaři cizinci, kteří mají zájem pracovat v našem zdravotnictví, splňovali obdobné kvalifikační předpoklady jako naši lékaři a aby byli schopni komunikovat v českém jazyce s pacienty i se svými spolupracovníky. Dále trváme na tom, aby lékaři cizinci u nás pracovali za stejných podmínek jako Češi, a nebyli tedy zneužíváni jako laciná pracovní síla. Upozorňujeme také na to, že Česká republika je jako členský stát EU povinna dodržovat evropské směrnice, a nemůže si tedy dovolit ohrožovat zdraví občanů tak, jak to v současnosti činí Ministerstvo zdravotnictví ČR, které organizuje zneužívání § 36 zákona o vzdělávání lékařů k dovozu lékařů z Ukrajiny do nemocnic. Takzvaný Projekt Ukrajina je obcházením zákona. V jeho rámci povoluje ministerstvo práci v nemocnicích lékařům bez jazykové zkoušky a bez toho, aby se museli přihlásit do praxe před aprobační zkouškou. Tato povolení jsou platná až po dobu jednoho roku, přičemž je ministerstvo uděluje stejným osobám opakovaně.

Lékařská komora požaduje, aby po řádné nostrifikaci diplomů, která by na vysokých školách neměla probíhat formálním způsobem, byl lékař cizinec nejprve přezkoušen z českého jazyka. Poté by se přihlásil k aprobační zkoušce, kterou by bylo dobré rozdělit do čtyř zkušebních dní tak, jak je tomu u státních závěrečných zkoušek. Nejspravedlivější by bylo, kdyby byli lékaři cizinci zkoušeni společně s našimi mediky, čímž by se zajistilo, že zkoušky budou stejně náročné pro našince i pro cizince.

Současnou praxi před aprobační zkouškou by podle mého názoru šlo klidně zrušit. Beztak jsou většinou cizinci v jejím rámci zneužíváni jako laciná pracovní síla a nikdo se jim v personálně zdevastovaných nemocnicích nevěnuje. Nechat medika před ukončením studia na lékařské fakultě samostatně léčit, to by nikoho nenapadlo, naproti tomu cizinci, jejichž odborná způsobilost ještě nebyla prověřena, pracují bohužel v řadě zdravotnických zařízení takřka bez dozoru. Je to hazard se zdravím.



 

  • Doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc.,

 

prezident České stomatologické komory

Myslím, že primární úlohou zdravotnictví je kvalitně léčit pacienty. Ne rychle řešit požadavky podnikatelů či municipalit na levnou pracovní sílu… Kvalitním zubním lékařům ale ČSK vytvořila systém. Třeba Ukrajinci mají do ČR bezvízový styk. Tedy mohou kdykoli přijet, zjistit, co umějí či ne. Koupit si učebnice, začít se učit jazyk a také si doplnit odborné informace. Učit se mohou doma, jako to činí Češi chystající se do Německa (a to je členský stát EU). Mohou tu ale i studovat a jen jednou za čas na den odjet domů. Jakmile mají pocit, že jsou připraveni, mohou začít aprobační proces, zkusit složit test a přihlásit se do příslušného pracoviště na praxi. Po jejím skončení by měli snadno udělat zkoušku. Pokud se na ni necítí, mohou chodit na poměrně levné kursy ČSK a přihlásit se později. Problém je, že jakmile to vše dotyčný absolvuje, nechce pracovat ani pro českého nebo ukrajinského podnikatele. Většinou chce do velkého města. A nechce pracovat za špatných podmínek pro zdravotní pojišťovny. Takže každý měsíc přicházejí další a další Ukrajinci, ale stesky mnoha lidí budou bez konce…



 

  • PharmDr. Lubomír Chudoba,

 

prezident České lékárnické komory

Lékaři a lékárníci pocházející ze zemí mimo EU, kteří chtějí v České republice trvale poskytovat své odborné služby, musejí logicky projít systémem aprobačního řízení. Na jeho podobě se podílí i Česká lékárnická komora. V nedávné době jsme například spolupracovali na aktualizaci „Vzdělávacího programu odborné praxe v rámci praktické části aprobační zkoušky uchazeče o uznání způsobilosti k výkonu povolání farmaceuta“. Bohužel, velmi nízká úspěšnost ukrajinských zdravotníků u aprobačních zkoušek svědčí o jejich nedostatečné kvalifikaci pro výkon vysoce odpovědné lékařské a lékárnické profese. Jejich nepřipravenost se nesmí stát rizikem pro české pacienty. Proto odmítáme požadavky některých podnikatelských subjektů na obcházení stávajícího systému prostřednictvím tzv. Projektu Ukrajina.



 

  • Prof. MUDr. Rostislav Vyzula, CSc.,

 

poslanec Parlamentu ČR, předseda podvýboru pro e‑Health

Podle mne to snadno a rychle nepůjde. Vždyť přece i naši lékaři žádající o místo mimo EU musejí složit poměrně náročné odborné zkoušky a samozřejmě musejí prokázat dokonalou znalost jazyka. Obojí je naprosto nezbytné, protože zdraví máme jen jedno a jemné nuance při poskytování anamnézy mohou ovlivnit rozhodnutí lékaře o způsobu léčby. Praxe ukazuje, že nejsme dostatečně důslední a lékaři cizinci jsou pacienty odmítáni z důvodu, že jim nerozumějí. Čerstvá zkušenost z posledních dní, kdy pacientka odmítla i operatéra, protože je cizinec, a dožadovala se našeho odborníka z důvodu, že nevěří jeho odbornosti. Tuším, že se problém bude přehazovat jako horký brambor z jednoho úřadu na druhý, ale myslím, že legislativu máme dostatečně nastavenou a jen selhává praktické provedení. Tady bych viděl, aby se především Ministerstvo zdravotnictví ČR zamyslelo, zda současné kroky v přijímání lékařů cizinců ze zemí mimo EU jsou dostatečně kvalitní. Související otázkou je, zda máme dostatek svých vlastních lékařů, kteří by mohli pokrýt potřeby našich pacientů. V současné době nám chybí více než 1 500 lékařů u lůžka a rychle nám stárne populace lékařů, kteří budou v příštích letech odcházet do důchodu. Na druhé straně máme přebytek ambulantních lékařů, ale nerovnoměrně rozdělených mezi obory. Budou chybět praktici pro dospělé i pro děti. K tomu je patrno, že ubývá lékařů v regionech a máme přebytek lékařů ve městech. Demografický i distribuční problém s lékaři se měl řešit před asi tak 15 lety, ale ministerstvo v té době situaci vůbec neřešilo. V současné době teprve získáváme povědomí o distribuci lékařů. Zavedl se registr lékařů, který se doplňuje, ale už teď je patrno, že potřebujeme lékařů více. Na našich lékařských fakultách ročně promuje něco kolem 1 100 lékařů, ale do praxe se jich dostává jen necelých 400. Kde jsou všichni? Zatím vznikají nesmyslné nápady, jako že lékařské fakulty musejí vzít více studentů medicíny, abychom měli ještě více promujících lékařů. Lékařské fakulty už nyní praskají ve švech. Fungují na doraz jen díky platbám zahraničních studentů, protože jinak by zbankrotovaly. Platy vysokoškolských učitelů jsou směšné a v podstatě se dá říci, že co nevidět nebude mít kdo učit. I když budou lékařské fakulty schopny navýšit počet studentů medicíny o 15 procent, na což potřebují ročně minimálně 500 mil. Kč, v praxi to uvidíme nejdříve za šest let. A to jsem optimista. Krátce závěrem: problém je složitý proto, že se mu Ministerstvo zdravotnictví ČR dlouhodobě nevěnovalo. Rychlé střídání ministrů tomu nepomohlo, a navíc neexistuje žádná dlouhodobá strategie vedení resortu zdravotnictví. Samotné rychlé doplňování lékařů ze zemí mimo EU nepomůže hned, ale je jedním z kroků nápravy. Každopádně však musí ministerstvo zrevidovat současné zkoušky odborné kvality a jazykových schopností přijímaných lékařů. Zadruhé, je třeba probrat se všemi děkany lékařských fakult jejich možnosti navýšení počtu studentů a k tomu potřebné zázemí. Zdánlivě jednoduché, ale dosud neřešené.



 

  • Prof. MUDr. Richard Češka, CSc.,

 

předseda České internistické společnosti ČLS JEP

Asi by stálo za to se nejdříve zeptat (pomineme‑li to, že někteří kolegové mohou do ČR přicházet z nejrůznějších důvodů), proč náš systém potřebuje lékaře, když naše fakulty produkovaly a produkují významné počty absolventů. Ale to by bylo na jinou úvahu. Problémy, které vidím a které je třeba řešit, jsou v zásadě tři.

 

  • V některých zemích mimo EU (ale i na některých fakultách v EU) nevyhovuje úroveň pregraduálního ani postgraduálního vzdělávání požadavkům kladeným u nás. Jedná se především o regionální fakulty a praxi v periferních zařízeních.

 

 

  • Obrovským problémem je jazyková bariéra. Zejména pro kontakt v klinických oborech je znalost češtiny naprosto nepodkročitelnou podmínkou.

 

 

  • Problémem je jistě i (navzdory velmi tolerantní většině naší společnosti) určitá xenofobie části nemocných, kteří nebudou chtít být ošetřeni cizincem. S tím souvisejí i jisté reálné obavy z kulturních a náboženských odlišností, se kterými vstupuje cizinec do českého zdravotního systému.

 

Řešením rozhodně není usnadnění vstupu do našeho zdravotnictví „za každou cenu“. Neplatí, že raději méně kompetentní lékař než žádný. V první řadě je potřebná skutečně velmi silná motivace konkrétního kolegy. Intenzivní kursy češtiny současně s intenzivním medicinským vzděláváním vidím jako možnost. Tady je asi i místo pro státní pomoc, třeba dlouhodobým úvěrem (kursy musí někdo platit, zadarmo už opravdu není obvyklé pracovat), který by absolvent splácel třeba deset let. Na počátku samozřejmě přezkoušení, zda vše má vůbec nějakou cenu. Jistou variantou je, opět po vstupním pohovoru, práce pod dohledem (dobře ohodnoceného) školitele.

Možností, jak se vyhnout jazykovým problémům, je zařazení do oboru, kde se s pacientem nekomunikuje. RTG a zobrazovací metody mohou být příkladem. Pak bych se ale spíše zamýšlel nad možností organizace popisu snímků renomovaným pracovištěm v zahraničí (jak někdy činíme v rámci spolupráce a kolegiálních vztahů u komplikovaných nemocných).

V každém případě je potřebné prokázání odborných znalostí i znalostí jazyka, teprve pak může cizinec vstoupit do systému jako plnohodnotný specializovaný lékař. Pak i onen zmíněný negativistický pacient ve většině případů pochopí a ocení péči od zkušeného cizince, kvalitního lékaře.



 

  • Prof. MUDr. Marek Babjuk, CSc.,

 

předseda České urologické společnosti ČLS JEP, přednosta Urologické kliniky 2. LF UK a FN v Motole

Musíme si v první řadě ujasnit, čeho chceme dosáhnout. Cílem je přivést do ČR kvalitně připravené lékaře, kteří budou schopni svoji odbornost rozvíjet v rámci vzdělávacího systému ČR, a budou tak přínosem v péči o zdejší pacienty. Nejsem si jist, zda to musí být „pokud možno rychle“ – umožnit cizinci léčit občany daného státu je velmi zodpovědné a svým způsobem riskantní rozhodnutí, které zabere určitý čas ve všech kulturních zemích.

Vlastní realizace musí využívat zákonných norem k tomu vytvořených, samozřejmě bez zbytečných byrokratických průtahů. Odborná kvalita žadatele musí být ověřena aprobační zkouškou, schopnost komunikovat v češtině zkouškou jazykovou. Obcházení tohoto postupu např. cestou § 36, který byl vytvořen pro úplně jinou situaci, se nám dříve nebo později vymstí. Úspěšní žadatelé by měli být zařazeni do vzdělávacího programu ve zvoleném oboru, u atestovaného lékaře musí být adekvátním způsobem ověřena úroveň jeho specializace i znalostí a dovedností.

Chápu, že cílem je nahradit chybějící české lékaře. Mnohem větší pozornost bychom ale měli zaměřit na efektivní využití lékařské práce. Je to komplexní otázka zahrnující např. racionální spolupráci jednotlivých specialistů a praktických lékařů, prevenci duplicitních vyšetření, zamezení zneužívání pohotovostních služeb či zlepšení administrativního zázemí pro lékaře v nemocnicích. Koordinované kroky vedoucí k racionalizaci práce by snížily potřebu hledat odborníky v zahraničí, a navíc by zřejmě zredukovaly množství odcházejících lékařů.



 

  • MUDr. Pavel Vepřek,

 

analytik, Sdružení Občan, člen představenstva Nemocnice Plzeňského kraje, a. s.

Je smutnou skutečností, že rostoucí personální nouze v našem zdravotnictví ohrožuje dostupnost péče v méně atraktivních oborech a lokalitách. Do systémového řešení problému jsme se zatím nepustili, a i kdybychom dnes začali, výsledky se dostaví až po letech. Proto je zřejmé, že lékaři a sestřičky z ciziny by měli být u nás vítáni. Jejich příchodu by měly být kladeny co nejmenší administrativní překážky.

Současné nastavení aprobačních zkoušek je dostatečně přísné na to, aby byla garantována kompetence lékařů, kteří je úspěšně absolvují. Zákon bych zmírnil v jediném místě, a to v časové limitaci platnosti jednotlivých zkoušek, a stejně tak v možném pobytu lékaře bez složení těchto zkoušek v České republice. Lékaři ze zemí mimo EU, bez ohledu na již získanou kvalifikaci, vstupují do našich nemocnic v pozici absolventů lékařských fakult a pracují pod trvalým dohledem až do kompletizace aprobačních zkoušek. Dostávají plat, platí daně, a pokud kvalita jejich práce neodpovídá očekávání, končí a vracejí se domů.

Lidsky pochopitelný je jejich strach ze závěrečné ústní zkoušky, jejíž termín si mnozí odsouvají. Tato obava je zcela racionální, neboť zahraniční lékař musí složit zkoušku v našem jazyce v jednom termínu ze čtyř oborů. I když může mít mnohaletou praxi a celou řadu let již hotovou specializaci v některém z nich, je rozsah učiva tak velký, že i naši studenti absolvují tyto zkoušky v 6. ročníku lékařské fakulty postupně. Současná nutnost absolvovat zkoušku do dvou let po té praktické hrozí, že o některé z nich přijdeme. Což je opravdu škoda.



 

  • Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.,

 

místopředseda Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu ČR, ředitel Masarykova onkologického ústavu Brno

Leccos nastaveno je. Leccos se i dodržuje. Leccos běží i jinak. V Česku máme české cesty, tedy různě průjezdné, nekonečně látané, dlouho opravované, často s kolonami i s vtipnými objížďkami pro znalce členitého terénu v dálničním paraprostoru. Tedy dle práva je zahraniční lékařsky vzdělaný zájemce o trvalou práci u nás některou naší univerzitou nejprve nostrifikován, poté má absolvovat půlroční neplacené víceoborové kolečko a pak absolvuje v jednom dni víceoborové přezkoušení ze základních státnicových oborů.

Přitom musí umět česky natolik, aby se domluvil, zejména s českými pacienty. Je zde také zákonné ustanovení pro jinou cestu působení, a to je pozice hostujícího profesora s ideou, že nám zde předává zkušenosti a učí novotám, zpravidla časově omezeně. Patrně je zde i jakási třetí cesta, kterou neumím uchopit ani popsat, a to pro ty, kteří neprošli žádnou cestou z výše uvedených. Lze předpokládat, že také existuje, je‑li se po ní píděno a byl‑li by každý jednotlivý cizí lékař takto překontrolován. Nemáme však ani registr lékařů vlastních, natožpak oněch cizích, kteří se časem vsáknou a internalizují. Protože medicína je oblast mentálně světu velmi otevřená a zcela nexenofobní, jsou zahraniční kolegové vítáni, zejména jsou‑li potřeba, či jsou dokonce provozní záchranou. Lékařská komora však nese oprávněně nelibě, pokud mají do systému pronikat existence odborně neprověřené či nezpůsobilé, případně výrazně hůře placené, a snižující tak úroveň nebo cenu lékařské práce. Také nikoho nevzdělávajících hostujících jakobyprofesorů podle § 36 by nemělo dramaticky přibývat s poukazem na Murphyho české pravidlo, že co se dá v Česku zneužít, se zneužije, a co se zneužít nedá, to se zde také zneužije. Obecně stačí nastavená pravidla jen dodržovat, případně vylepšit rozložením onoho globálního přezkoušení z více předmětů aspoň do dvou dnů, protože ani my domorodci několik státnic v jednom dni nevykonáváme a medicína má být humánní také pro lékaře. Důvod pro novou překotnost procesu nevidím, když koukám na neblahý demografický trend, který nás čeká po celá nejbližší desetiletí a od něhož nás pouhá bratrská či sesterská zahraniční pomoc nebo náhlá úderka fanoušků Česka nespasí. (Vše uvedené platí i pro Moravu a Slezsko. Škoda, že jsme oproti stavu před sto lety přišli po válce o Zakarpatskou Ukrajinu, intronizační proces mohl být aspoň pro část lékařů snazší.)



 

  • MUDr. Martin Jan Stránský, MD, FACP,

 

Kancelář Ombudsmana pro zdraví, Assistant Clinical Professor, Yale School of Medicine, ředitel Polikliniky na Národní

Odborné kvalifikace každého lékaře z kterékoli jiné země mají být posouzeny jedním a stejným měřítkem, a to bez ohledu na zemi původu. Pro Českou republiku jako pro člena EU bohužel existují dvě měřítka. V případě promoce z lékařské fakulty z kterékoli země EU stačí prokázat schopnost mluvit česky. V případě promoce z kterékoli země mimo EU musí adept kromě jazykové zkoušky složit poměrně těžkou zkoušku aprobační. To se týká i uchazečů ze zemí, jako je USA, kde je výuka vynikající.

Právě proto je třeba se zeptat, jestli neexistují rozdíly ve výuce medicíny v zemích uvnitř EU. V roce 2017 dostalo povolení praktikovat medicínu v ČR 311 lékařů z ciziny, z čehož 139 pocházelo z EU. Z těch 139 bylo 133 ze Slovenska. Jak se dá objektivně porovnat slovenská výuka s výukou polskou, rakouskou a s tou naší? Dokud nebude existovat stejná zkouška pro absolventy všech lékařských fakult uvnitř EU (což by člověk logicky předpokládal dle uvedené normy), nikdy se to nedozvíme. Pro zajištění uniformního standardu u lékařů z ciziny by měl každý adept, bez ohledu na zemi původu, složit totožnou aprobační zkoušku v daném oboru. Zbývá dohlížet na to, aby úroveň žádaných znalostí nebyla pod zavedeným standardem.

Úplně nerozumím té části otázky, jak se lékař k nám má „rychle dostat“. S předpokladem, že adept splní imigrační podmínky, je podstatně důležitější zabývat se otázkou, jak dostat co nejvíce kvalifikovaného lékaře. Tedy nikoli jen toho, kdo sem přišel jen proto, aby si zlepšil podmínky. To by ale znamenalo zavést nezbytnou reformu vedoucí ke zvýšení mezd lékařů a zároveň odbourání určitých xenofobních pocitů tak, abychom plně přijali a akceptovali ty nejlepší z celého světa. To je ale jiná a delší kapitola.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené