Lidumil z léčebny v Luži
Co se medicíny týká, většina lidí se nejčastěji setkává s praktickými lékaři. Pokud ti dobře diagnostikují náš neduh, účinně a šetrně ho odléčí a navíc se k nám hezky chovají, jsme spokojeni. Pokud se ale zamyslíme hlouběji, shledáme, že k našemu vyléčení muselo být i mnoho objeveno a takříkajíc institucionalizováno. Prvnímu účelu slouží badatelé, druhému zdravotničtí administrátoři, popřípadě politici. Tu a tam však vyvstanou jednotlivci, kteří všechny tři výše zmíněné stavy propojí rychleji, než by k tomu došlo dosud zavedenou, zpravidla pomalou (poněvadž úřední) cestou. Tvůrci nových vztahů zdola bývají ve svém úsilí zhusta osamělí, nepochopení, považovaní v lepším případě za donkichoty, v horším div ne za zločince. Avšak světe div se, poháněni k neuvěření neutuchajícím étosem, oni uspějí! Dnes už nikdo neví, jakou cenu – třeba i rádi – za to museli zaplatit; jejich zásluhy oceňuje snad jen pár odborníků. Nicméně právě tito hierarchicky nezařaditelní poslové humanity jsou solí medicíny. Zářným příkladem je doktor František Hamza.
„Na levém břehu Želivky, poblíž vodního toku, v zátiší věru rozkošném a velebném vybudován je památný klášter premonstrátský… A dál a dál proti vodě, za panskými lesy … selská hubená políčka, suché palouky chudobně se tu tísní jako přílepky panských úrodných lánů. Ve zdejší zemi urodí se sotva brambory, oves, řípa, žito a pícní plodiny. Věřte, v Zálesí je země tvrdá, vzdorovitá a nevyzpytatelná…“ Tak později František Hamza charakterizoval svůj rodný kraj – Humpolecko na Českomoravské vrchovině. Narodil se 6. března 1868 ve mlýně v Kletečné, malé vesničce v lokalitě zvané Zálesí, kde později jeho bratr Jindřich mnoho let vedl společenstvo mlynářů. František vystudoval nižší gymnázium v Pelhřimově, poté vyšší v Německém (nyní Havlíčkově) Brodě. Hned po promoci na lékařské fakultě v Praze roku 1897 se oženil s Julií Závodskou, dcerou soukeníka z Kletečné (měli dva syny). Vzápětí se usadil jako městský a posléze obvodní lékař v Luži u Skutče, obci s interesantní zříceninou gotického hradu pánů z Košumberka. V Luži se také jako začínající praktik poprvé naplno setkal s tuberkulózou. Na přelomu 19. a 20. století trpělo v českých zemích touto chorobou snad až půl milionu lidí, do roku 1934 byla hlavní příčinou úmrtí (než ji předstihly srdečně cévní choroby). Podle odhadů bacil Mycobacterium tuberculosis zahubil jen u nás v 1. polovině 20. století milion lidí.V roce 1882 objevil jejího původce Robert Koch, který, řečeno s Adolfem Branaldem, „mu vpálil svůj cejch s touž rozkoší, s jakou lovci mustangů vpalují do rozpálených koňských zadků cejch svého ranče.“ Účinná kauzální léčba tuberkulózy (též souchotin či úbytí) tehdy neexistovala (přinesly ji až během druhé světové války objevené antibiotikum streptomycin a chemoterapeutikum paraaminosalicylová kyselina). A co hůř, léčbu podpůrnou – především vydatnou stravu a horský vzduch – si mohli v sanatoriích dovolit jen zámožní lidé. A těch byla mezi nemocnými mizivá menšina. Opět Branald: „Nevěřte romantikům – na jednu interesantně kašlající dámu s kaméliemi připadá sto tisíc nádeníků…“ A my dodejme, že stejně neromantická je i smrt, rozhodně nevypadá jako ve Verdiho La Traviatě či Pucciniho Bohémě!
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 10/2005, strana 28
Zdroj: