Lišta Rande s Medicínou

Dealiář

K lékaři chodívám zřídka, zatím zpravidla kvůli nějakému lejstru či očkování. Naposledy jsem tak učinil na přelomu listopadu a prosince loňského roku. Posadiv se do čekárny, jako pokaždé předtím jsem s chmurným zadostiučiněním konstatoval, že „naše věc“ zůstala při starém. To je tak: Do „mé“ ordinace se z čekárny jde přes malou šatnu na odkládání svršků. Dveře z ní do ordinace zůstávají stále otevřené, a přes ty vnější – tenké, špatně doléhající – je v čekárně často slyšet každé slovo. Což o to, zpravidla jde o neškodnou kulturní vložku pro krácení dlouhé chvíle, ale jednou jsem tam nechtěně vyslechl i hovor navýsost existenciální... Tehdy – to bylo před několika lety – jsem doktorovi i sestřičce poprvé navrhl, aby kvůli diskrétnosti zavírali i do šatny – přes dvoje dveře určitě nebude rozumět. Chvíli na mě koukali a pak tónem, jakým se mluví s maniaky (hlavně neodporovat!), vlažně slíbili, že „teda ty dveře budou zavírat, když mi to tak vadí“.

Od těch dob jsem do „své“ čekárny pokaždé vstupoval s morbidní zvědavostí. Budou? Nu, přes mé průběžné připomínky druhé dveře nebyly zavřeny ani jednou. Nebyly ani teď. Ale to jen na rozehřátí.

Lidi utěšeně odsejpali, když tu do čekárny vtrhla mladá žena v rudém plášti. Bez pozdravu, aniž se podívala vpravo, vlevo, prošla a zaklepala na dveře „mého“ doktora. Než sestra otevřela, už jsme tam stáli dva.

„Slečno, my jsme tu byli dřív než vy!“

Ignorovala mě. Sestra mě zpražila pohledem a zadrmolila „okamžik“, načež obě zmizely uvnitř.

„Klid, nedělejte nám tu ostudu,“ napomenula mě stařenka naproti. „Ti, co musejí do práce, mají přednost před těma, co marodějí nebo jsou v penzi...“ Skoro se mě to dotklo. Musím se svým chatrným habitem konečně něco udělat!

Nečekaná návštěva netrvala dlouho. Odchod rudého hávu proběhl navlas stejně, bez jediného pohledu, jediného slova. Byli jsme vzduch.

Když jsem přišel na řadu a absolvoval příslušnou proceduru, nedalo mi to. „Co to bylo za paní, co nás všechny tak hezky předběhla?“

Chvíle ticha. „Byla tady služebně.“

„A to nám venku nemohla aspoň říct: ,Promiňte, jsem tady služebně?‘“

Bez odpovědi.

Pak jsem se chtěl u sestry objednat na přeočkování.

„Ale to nejde, dealeři nám zatím nedodali diáře,“ informovala mě. „Zavolejte si po novým roce!“

Vím, je to historka stará přes dva měsíce, ale teď zrovna jsem si na ni vzpomněl. Můj diář (dostal jsem ho od zaměstnavatele) mi totiž prozradil, že přichází čas jít svému panu doktorovi znova pod jehlu, což v této situaci obnáší vyhledat si na něho telefonní spojení, volat mu do ordinace (v dobu dozajista nevhodnou, mají tam pořád plné ruce práce), počkat, až mi to zvednou a domluvit si návštěvu. Totéž budou muset učinit moji spolupacienti spříznění osudem. Vida, kolika lidem lze přidělat práci kvůli jednomu notýsku od zaměstnavatele (pardon, dealera)!

Zdroj: