Má být kožní lékař pacientům k dispozici vždy a všude?

Málokoho napadne, že by se třeba instalatér ve svém volném čase věnoval zdarma odpadům v jeho koupelně, stejně tak si veřejnost zvykla, že rada právníka má svou cenu. U lékařů se ale lidé nezdráhají své potíže konzultovat kdykoli a kdekoli, tedy i při běžném společenském kontaktu. V dermatologii je to asi častější než u jiných specializací, už jen proto, že kožní projevy jsou prostě vidět. Mimo ordinaci nikdo neosloví třeba gynekologa s žádostí o vyšetření, zatímco s dermatologem se téměř o ničem jiném než o kožních problémech nebaví. Věty typu: „Udělaly se mi tady takové fleky (pupínky, boláky, bradavice…), co by to mohlo být?“ slýchají během dovolených, oslav nebo třeba sportovních aktivit lékaři i sestry, když prozradí, v jakém medicínském oboru působí. Zeptali jsme se jich: Jaké s tímto neformálním ordinováním máte zkušenosti? Vyhýbáte se mu, nebo je berete jako součást své profese?

• Prof. MUDr. Vladimír Resl, CSc.,

dermatovenerolog, dříve přednosta Dermatovenerologické kliniky LF UK a FN Plzeň, Fakulta zdravotnických studií ZČU, t. č. garant oboru všeobecného lékařství

Kůže je již svojí přirozeností snadno přístupným orgánem, především určeným k mezilidským kontaktům. „Prolákne‑li“ se vaše profese, jste samozřejmě nejrůznější měrou atakováni celou škálou žádostí o rady, doporučení léčby, či dokonce jejího vymáhání. Mnozí jedinci se domnívají, že žádoucí společenská konverzace o nemocích je to jediné, co nás zajímá. Okolnostmi je často člověk donucen, nemá‑li vypadat jako „nerudný fouňa“, aby nějakým způsobem reagoval. Většinou je to spíše nepříjemné, dokonce až v důsledku neprofesionální. Často hraje roli i prostředí – nevhodné osvětlení, nemožnost prohlédnutí větších či celých partií kůže, nemožnost doplnění úsudku dodatečným vyšetřením, a tím možnost snadné chyby. Tak vzniká osobní zneklidnění, zda vynucený úsudek je správný, takže přemítáním si mnohdy otrávíme čas osobního volna. Uvažujeme‑ ‑li o tématu, pak specifikem je také širší i užší rodinný kruh, kde „mnohdy člověk není doma prorokem“. U starších kolegů přistupuje ještě další aspekt, že nemohou na pojišťovnu psát léky, kromě několika vyjmenovaných osob. Existují jedinci, kteří to berou jen jako vaši nevstřícnou výmluvu.

Ale kůže má ještě jeden možný diskutovatelný úhel pohledu. Profesionální zátěží je, že mnohdy vidíme různá onemocnění u kolemjdoucích. Byli jsme s kolegou a přítelem prof. Vosmíkem na rodinné dovolené na Maltě. Zásadně vystupuji inkognito. Všiml jsem si, a kolega to potvrdil, že účastník zájezdu, mladík asi 25 let, má v obličeji pravděpodobně melanom. Chvíli jsme řešili, zda to máme mladíkovi sdělit s tím, aby se zatím mj. chránil i intenzivní stávající insolace. Setkali jsme se ale s tak neúměrně hrubou reakcí, že „nám do toho nic není“, přestože jsme se profesionálně představili. S podobnými reakcemi jsem se setkal již třikrát, takže nevím, které jednání je vlastně správné.

• MUDr. Hana Komrsová,

Kožní ambulance Praha, Ústav lékařství a kosmetiky Praha

Zastávám názor, že lékař by měl být připraven řešit jakýkoli zdravotní problém 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Pokud mne někdo osloví a žádá o radu, situaci řeším dle závažnosti. V každém případě radím navštívení nejbližšího specialisty ve službě, aby mohl zahájit adekvátní léčbu, kterou já, jakožto lékař mimo službu, bohužel nemohu bez vybavení poskytnout.

• MUDr. Dana Frydrychová,

primářka Kožního oddělení, Krajská nemocnice Liberec

Jako lékařka se svým pacientům plně věnuji v ordinaci. Dělám maximum, abych jim pomohla s léčbou, radou, psychickou podporou.

Po práci ale chci mít klid a věnovat se sobě, svým koníčkům, rodině, odpočinout si. Po předchozích nepříjemných zkušenostech s nevychovanými lidmi již na některé akce a místa nechodím a vybírám si lidi, se kterými se setkávám. Být lékařem je sice posláním, ale i to má své meze. Nikdo nemá právo jakéhokoli lékaře obtěžovat v jeho volném čase. Neformálně ordinovat mimo ordinaci nebo dělat diagnózu na základě fotek zaslaných e‑mailem s sebou přináší i riziko nedostatečného vyšetření a povrchního hodnocení příznaků, důsledkem čehož může být stanovení špatné diagnózy se všemi zdravotními důsledky pro nemocného a právními důsledky pro lékaře. V České republice mají i při narůstajícím nedostatku lékařů nemocní stále nadstandardní přístup ke zdravotní péči a k lékaři, takže si s klidným svědomím můžeme hájit své soukromí.

• Irena Šolcová,

sestra v kožní ambulanci, Praha

Pokud mě kdokoli osloví s prosbou o konzultaci svého kožního problému, je to většinou nějaký známý či rodinný příslušník, který je „líný“ přijít do naší kožní ambulance, anebo současný pacient, kterého náhodně potkám na ulici či v obchodě.

Nemám problém s tím se jen tak na ulici podívat na nějaký ten „pupínek“ a alespoň rámcově poradit, zda postačí dotyčnému pouze si zajít do lékárny pro nějaký volně prodejný lék/mastičku, anebo se jedná o závažnější problém, který by měl bezpochyby vidět lékař.

Výše uvedené se samozřejmě týká lidí, kteří mě znají, či alespoň vědí, kde pracuji. Co se týká prostředí, kde mě lidé blíže neznají, např. zahraniční dovolená, přiznám se, že mám především zájem si svoji dovolenou vychutnat se zachováním své anonymity a nikterak aktivně „pouliční“ léčbu ve svém oboru nenabízím.

• MUDr. Andrea Vocilková,

kožní ambulance, Praha

Zdravotní sestru na plný úvazek v ordinaci nemáme – máme asistentku, která je profesí kosmetička. V naší odbornosti je to docela vhodná spolupráce. Zdravotní sestru v ordinaci mám také, ale jen na částečný úvazek, ta ale má také jako svou hlavní práci kosmetický salon. Obě dvě ochotně – v pracovní době i mimo ni, osobně i po telefonu – vysvětlují našim pacientům, a samozřejmě i svým klientkám a klientům, čím své kůži mohou prospět. A protože spolu pracujeme takhle už dlouho, tak si myslím, že to docela funguje. Doktor (já i moje kolegyně) reprezentuje tu přísnou část týmu, od nás může pacient čekat spíš příkazy a zákazy, a ony dvě jsou tu za ty vlídné, milé a trpělivé, které politují a vysvětlí, jak si s léčbou poradit a jak s chorobou dokázat žít – a občas jak ji i trochu zamaskovat. Když o tom přemýšlím, tak mě trochu mrzí, že na tuto část péče mi nezbývá čas.

• Božena Jelínková,

všeobecná sestra, předsedkyně Dermatovenerologické sekce ČAS

Beru to jako součást své dlouholeté profese, která je mnohdy veřejností nedoceňována. Rozhodně „neordinuji“, ale snažím se přispět odbornou radou, případně aktivně pomoci názornou ukázkou (např. správného ošetření chronické rány).

• Prof. MUDr. Jana Hercogová, CSc., MHA,

přednostka Dermatovenerologické kliniky 2. LF UK a Nemocnice Na Bulovce, předsedkyně České akademie dermatovenerologie, exprezidentka European Academy of Dermatology and Venereology

Na tuto otázku bych odpověděla ještě před pár lety ano, je to normální součást péče o naše pacienty, i ty potenciální. Lidé ani nechápou, že je potřeba něco jiného, než se „jen podívat“. Nyní na takové žádosti odpovídám, ale s tím, že musí dotyčný přijít k vyšetření na ambulanci – pokud se nejedná o pouze kosmetický problém. Ordinování mimo zdravotnické zařízení není mj. pro specialisty povoleno.

A je stejné, zda je to „můj“ pacient (sama definice je zvláštní, pokud pracujete jen na klinice, kde žádní privátní pacienti nemohou být), nebo známý. Paradoxně se i vzdělaní lidé domnívají, že zatímco naše „podívání se na kůži“ trvá minutu a nic nestojí, za stejnou radu ve svém oboru si od nás nechávají zaplatit. Jak zkrátka říkají jiní, to, abych mohla jen pohledem určit diagnózu a postup, jsem se musela desítky let učit.

V privátním sektoru je situace odlišná – konzultace privátních pacientů mimo pracovní dobu je nedílnou součástí zdravotní péče, je také jinak pacienty hrazená. Podobně jako privátní konzultace pacientů na internetu. P.S. Konzultace kolegů lékařů jsou ale pro mne samozřejmostí a radostí.

• MUDr. Petra Trojanová, Ph.D.,

primářka Lékařského centra zdraví a estetické péče, s. r. o., Brno

Myslím, že dermatologové nejsou specifickou skupinou v tom, že by se jich lidé častěji ptali. Mého manžela urologa se také ptají kdekoli a kdykoli. Při setkání s lékařem ztrácejí lidé sociální zábrany. Kdybych chtěla, mohla bych třeba na plese ordinovat polovinu času, protože polovina přítomných jsou mí pacienti, a ti ostatní, když se dozvědí, že přítomen je lékař, se také ptají. I proto lékaři ve společnosti neradi prozrazují profesi. Samozřejmě ve vyhrocených situacích, kdy je potřeba poskytnout první pomoc, profesi netajíme. Ale jinak většina lékařů na dovolené nebo ve společnosti neříká, že jsou lékaři, protože lidé nemají míru, vysávají z lékaře energii i v jeho odpočinku, a to není zdravé. Lékař si také někdy musí od lidí „odpočinout“, aby je měl pořád rád. Kdyby neustálá intervence pokračovala, pak není v lidských silách, aby to člověk vydržel, to by musel být robot.

Zdroj: MT