Přeskočit na obsah

Má se v nemocnicích sjednotit odměňování?

Zatímco odbory prosazují jednotné tarify v nemocnicích placených z veřejného zdravotního pojištění, tj. státních i soukromých, majitelé argumentují ústavním právem na podnikání, včetně odměňování ve svém zdravotnickém zařízení. Lékaři a sestry mluví o sjednocení platových a mzdových tarifů, o změně zákoníku práce nebo o samostatném zákonu o odměňování zdravotníků. Odbory varují, že nynější nejednotnost odměňování prohlubuje personální devastaci nemocnic. Regionální nemocnice připomínají, že tabulkové platy v příspěvkových organizacích jsou o 5 000 až 8 000 korun vyšší. Dorovnání mezd by vyžadovalo každý rok navíc na úhrady 1 až 1,5 miliardy korun. Zeptali jsme se odborů, zdravotníků i politiků: Mělo by se sjednotit odměňování v nemocnicích? Měly by být jednotné tabulky pro všechna zdravotnická zařízení financovaná z veřejného zdravotního pojištění?

 



MUDr. Lukáš Velev, MHA,

ředitel Nemocnice Jihlava, chirurg

Domnívám se, že ano. Minimálně z důvodu konkurence. Jistě nejde o to, aby měli všichni stejně, ale garantovat jistou úroveň příjmu v určité kategorii. Myslím, že si nemáme konkurovat cenou práce. Tedy doufám.

 



MUDr. Milan Kubek,

prezident České lékařské komory

Lékařská komora prosazuje sjednocení způsobu odměňování podle státních platových tabulek pro všechny zaměstnance nemocnic a léčeben, které mají smlouvy se zdravotními pojišťovnami. Zároveň považujeme za vhodné vytvořit speciální platovou tabulku pro zdravotníky. Příslušnou novelu zákoníku práce komora podporovala. Návrh však nakonec nebyl v minulém volebním období Parlamentem projednán.

Za obdobnou práci pobírají v současnosti zdravotníci v akciových společnostech výrazně nižší mzdu v porovnání s platy jejich kolegů ve státních nemocnicích, které se řídí tarifními tabulkami. V roce 2016 byl podle údajů ÚZIS průměrný plat lékaře 69 311 korun, zatímco průměrná mzda jen 61 426 korun. Obě hodnoty jsou samozřejmě včetně přesčasové práce, tedy reálně za mnohem vyšší úvazek než 1,0. Rozdíl je cca 11 procent. Ještě markantněji však znevýhodnění lékařů v nemocnicích, které jsou akciovými společnostmi, vynikne, pokud použijeme nejčastější příjem, tedy medián. Rozdíl mezi platem 60 922 a mzdou 50 605 je více než 10 000 korun, tedy 17 procent! A to je opravdu moc. Přitom u zdravotních sester jsou rozdíly ještě větší. Může se tedy někdo divit tomu, že nemocnice, které vyplácejí takto mizerné mzdy, nemají dostatek kvalifikovaného personálu?




MUDr. Martin Engel,

předseda Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů

LOK‑SČL již dlouhodobě považuje za nemravné, že po dohodě na centrální úrovni (vláda) se navýšení týká pouze platů. Ostatní pracovníci mající mzdy posíláme na ředitelství, ať si to vyřídí tam. Již několik let zdaleka ne všichni tito zaměstnanci dostanou dané procento, a pokud ano, není to od ledna. Personální krizi i tato nejednotnost odměňování prohlubuje. K nutnému sjednocení vedou dvě cesty – přes zákoník práce či kolektivní smlouvu vyššího stupně. Naše organizace se snaží využít obou variant, ale zatím ke sjednocení odměňování pouze směřujeme, přesto věřím, že se to nakonec povede.




MUDr. Monika Hilšerová,

předsedkyně Sekce mladých lékařů ČLK

Pro všechna nemocniční zařízení, která mají alespoň nadpoloviční úhrady z veřejného zdravotního pojištění, by se mělo odměňování sjednotit. Nyní je situace taková, že v některých nemocnicích zaměstnanci dostali přidáno ihned na začátku nového roku, v některých třeba až po půl roce, jinde vůbec. Všichni pracovníci, kteří pracují v zařízeních napojených na veřejné zdravotní pojištění, by měli dostávat plat dle platových tabulek. Navíc by bylo třeba rozšířit počet platových tříd, a učinit tak odměňování spravedlivější.

Na druhou stranu, pokud by bylo na mně, vytvořila bych pro odměňování zdravotníků samostatný zákon, protože mají velmi specifickou práci, jejíž odměňování se těžko naroubuje na nějaký obecný předpis. Zdravotníci mají přesčasy, velkou odpovědnost, musejí udržet kontinuitu péče. Skoro všichni zdravotníci nyní porušují zákon i směrnici EU. Platový tarif jako základ příjmu by měl tvořit alespoň 70 až 80 procent platu zaměstnance. Můj osobní názor je ale takový, že pokud se nenavýší odměňování zdravotníků řádově (ne pouze o procenta), tak se personální krize bude jen prohlubovat. S prominutím, kdo by chtěl utírat zadky a vynášet zvratky za 16 000 čistého?




Dr. Stanislav Fiala,

výkonný ředitel Asociace českých a moravských nemocnic

Zákon o platu se vztahuje nejen na přímo řízené nemocnice MZ, ale i na příspěvkové organizace zřízené kraji a městy, byť jich je dnes již menšina. Shodujeme se s Ministerstvem zdravotnictví ČR, že stanovit jednotné tarify pro všechny nemocnice by legislativně nebylo možné. Akciovým společnostem a společnostem s ručením omezeným, což je většina nemocnic, nelze stanovit platové tarify zákonem. Mimo jiné by to znamenalo omezení ústavně zaručeného práva na podnikání, a bylo by to tak napadnutelné u Ústavního soudu.

Podle údajů odborových svazů jsou platy v příspěvkových organizacích o 5 000 až 8 000 korun vyšší. Vyrovnání mezd na tuto úroveň by podle našich odhadů vyžadovalo 1 až 1,5 mld. Kč každý rok navíc. O to by se musely každoročně zvýšit úhrady zdravotních pojišťoven většině regionálních nemocnic.




MUDr. Pavel Vepřek,

člen představenstva, Nemocnice Plzeňského kraje, a. s.

Volání po sjednocování platů v našem zdravotnictví jde proti logice jeho fungování. Smyslem systému veřejného zdravotního pojištění je zajistit a zaplatit pojištěncům zdravotní péči v rozsahu stanoveném zákonem. Tím se liší od státního systému, který neplatí za péči, ale financuje strukturu, která ji poskytuje. Volání po stejných platech je voláním po opětovném zestátnění zdravotnictví. Tím neříkám, že by se zdravotní systém neměl chovat spravedlivě k těm, kteří v něm pracují, ale cesta k tomu nevede přes administrativní sjednocování platů. Co potřebujeme, je spravedlnost v úhradách, stejná péče má být i stejně placena. Rozdíly v základních sazbách mezi jednotlivými nemocnicemi ukazují, že tomu tak není, a to již příliš dlouho. Takže místo sjednocování platových tabulek bychom už konečně měli zavést DRG a začít se chovat dospěle.




MUDr. Martin Kočí,

předseda spolku Mladí lékaři, z. s.

Ne, nemělo. Logikou obhájců této změny bychom pak museli tabulkami sjednotit i výdělky lékařů v privátní ambulantní sféře, oni přece taky čerpají z veřejných financí. A nakonec, v ČR bychom asi našli spoustu obchodních společností (ve zdravotnictví i mimo ně), které se živí zakázkami z veřejných peněz. Tak těmto společnostem taky nařídíme tarifní tabulky? Anebo kde je tedy ta správná hranice? Ještě před několika málo lety se diskutovalo, jestli se tarifní platy ve zdravotnictví nezruší. A dnes diskutujeme, jestli tarifní tabulky nezavedeme i v obchodních společnostech? Dokážu si dost živě představit, jak by se za pár let opět diskutovalo, jestli tarifní platy nezrušit. Nevyvíjejme tedy aktivitu tam, kde jí není potřeba.

Řešení problému průměrných nižších mezd v obchodních společnostech nespočívá v zavedení tabulek. Na začátek by stačilo, kdyby lékaři v těchto společnostech udělali to, co kolegové v Mělníku, vypověděli nezákonné DPČ, uzavírané pro účely služeb. Praxe DPČ v nemocnicích (obchodních společnostech) je masivní, a bohužel poškozuje lékaře na mzdě. Řešení je přitom snadné a musí přijít zdola, od zaměstnanců, kteří takové zacházení odmítnou a budou požadovat to, co jim právem náleží. Na to není potřeba tarifních platů v obchodních společnostech.




Bc. Tomáš Válek, DiS.,

předseda Profesní a odborové unie zdravotnických pracovníků

Zdravotničtí pracovníci by měli být odměňováni dle stejných pravidel, ať se jedná o zaměstnavatele, kde zřizovatelem je stát, kraj, město, či soukromý subjekt. Proč? Odpověď je zcela jednoznačná. Všechna zdravotnická zařízení, až na zařízení, kde jsou pacienty klienti samoplátci, čerpají prostředky na ošetření z veřejného zdravotního pojištění. Nyní jsme v situaci zcela schizofrenní, kde zaměstnanci ve zdravotnických zařízeních podléhajících platovým tarifům jsou podhodnoceni méně než zaměstnanci podléhající mzdovému předpisu. Profesní a odborová unie dlouhodobě prosazuje názor jednotného odměňování pro zdravotnické pracovníky všech kategorií, neboť převážná většina zaměstnavatelů čerpá finance z veřejného zdravotního pojištění a jediným rozdílem je pouze skutečnost, že v organizacích, kde se odměňuje mzdou, zůstává více finančních prostředků zřizovatelům, potažmo majitelům, a ze zdravotní péče se tak stává výdělečný business na úkor zaměstnanců.




MUDr. Martin Jan Stránský, MD, FACP,

ředitel Polikliniky na Národní

Při posuzování problémů (nejen) ve zdravotnictví je vždy nejdůležitější položit tu správnou otázku. V tomto případě má znít: Za jakých podmínek se má plošně standardizovat měsíční výplata (ať se tomu říká mzda, anebo plat) v korunách zaměstnancům nemocnic bez ohledu na jejich právní formu (rozumí se vlastník – stát apod. či obchodní společnost)? Tato problematika zároveň naráží na dva hlavní nešvary našeho zdravotnictví: absenci standardu péče (na co má každý pacient nárok bez ohledu na cenu léčby) a nerovnosti v hrazení péče. Každá pojišťovna si totiž vyjednává úhradu péče s každým poskytovatelem zdravotních služeb úplně po svém, takže mnohokrát hradí stejný výkon ve dvou různých nemocnicích úplně jinou částkou. Dokud nebudou všichni poskytovatelé zdravotní péče léčit tak, aby plnili podmínky státem garantované péče, a dokud nebudou jejich výkony plošně hrazené stejnou částkou, je z právního a praktického pohledu obtížné o této otázce debatovat.




Prof. MUDr. Rostislav Vyzula, CSc.,

poslanec Parlamentu ČR

Je to velmi důležitá otázka. Musíme si nejdříve uvědomit, že vlastně máme několik typů zdravotnictví – jednak přímo řízené MZ a dále krajské, městské, vojenské, církevní, soukromé. Všechna jsou hrazena z jednoho balíku peněz veřejného zdravotního pojištění, ale přesto mají různá pravidla pro odměňování všech typů zdravotníků, kterých je celá řada. Tuto složitou situaci evidentně nelze sjednotit, i když je jasně vidět, že větší zdravotnická zařízení, a navíc přímo řízená, mohou stahovat zdravotníky z jiných oblastí tím, že je přeplatí. Někde je zakopaný pes, protože péče by měla být všude stejná a pacienti by neměli poznat rozdíly. Nařídit jednotné tabulky evidentně nebude možné, i když by se nějaký základ dal stanovit zákonem, ale osobně preferuji individuální smluvní platy dle kvality daného pracovníka. Takhle to už dnes funguje na mnohých pracovištích, a pokud nemají individuální smluvní platy, tak kvalitu pracovníka zohledňují v osobním ohodnocení. Takže, já osobně jsem skeptický k jednotným tarifům, tabulkám, ale když budou existovat, tak nechť jsou určitým základem pro individuální smluvní platy.




Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.,

senátor Parlamentu ČR

Jistěže pravidla pro nakládání s veřejnými prostředky by měla být stejná, což platí také o využití těchto prostředků, pro způsob a ekvitu financování odměn za odvedenou práci. V České republice se ideově i v pravidlech zatím hledáme. Jak plyne ze Starého zákona a onoho čtyřicetiletého bloudění po Sinaji, aktuálně bez někoho formátu Mojžíše, naději na postupné ukotvení po velké změně má nejdříve až třetí generace a pak ty další. Zatím lneme k divnému konceptu soukromého nakládání s veřejnými prostředky, což odporuje současně levicovým i pravicovým proklamacím, je to takový český svobodný avanturismus s programem „uchyť, co můžeš“. V botanice je tímto chováním známa rostlina zvaná svízel přítula. Ani různým kontrolním aktivistům a dohlížecím spolkům, třeba typu Rekonstrukce státu, či dalším reparátorům neřestí nepřipadá dosud nenormální, že při využívání stejných veřejných prostředků jedni zakázky soutěží, jiní nikoli, jedni smlouvy zveřejňují, jiní nikoli, jedni jsou pod bedlivým dohledem, jiní nikoli, jedni platí za stejnou práci tak, jiní jinak. Právníci to zatím umějí jaksi zdůvodnit, jak už v dějinách právníci vždy aktuálně zdůvodnili vše a po změně zase jinak, protože i právníci ve správníky také vyzrávají až událostmi a mezigenerační zkušeností. Starý zákon už změnit nelze, nové zákony v zájmu pořádku v právu i myslích měnit lze, stačí jen většinově vzpažit a stisknout knoflík ano, což se umí.

Zdroj: Medical Tribune

Sdílejte článek

Doporučené

Den vzácných onemocnění 2024

28. 3. 2024

Jde o několik pacientů s konkrétní diagnózou. Avšak je již známo přes 10 000 klinických jednotek a jedná se o miliony pacientů. Česko patří k zemím s…

Asgent aneb Náš život s andělem

28. 3. 2024

Nastává éra genové terapie. Nebo spíše teprve nastane, přestože první přípravky jsou již v klinické praxi. Zatím však nejde o rutinní léčbu. O to,…