Máme tu nové paradigma léčby psoriázy pro 21. století!
Psoriáza – chronické zánětlivé onemocnění kůže mediované působky imunitního systému – se pojí s některými významnými komorbiditami. A jelikož se psoriatické léze vyskytují kromě jiného i v oblasti hlavy, dlaní, chodidel, kloubů a genitálií, komplikuje svým nositelům život mnoha způsoby. Až u 80 procent psoriatiků se během života navíc objeví i postižení nehtů, což s sebou nese další nepříjemné komplikace. Pojďme si shrnout některé důležité novinky týkající se inovativních možností terapie tohoto onemocnění, které zazněly během loňského kongresu EADV v Paříži.
„Pacienti se závažnou lupénkou trpí svým onemocněním, mnoha dalšími souvisejícími problémy i snížením kvality života ve velmi významné míře,“ konstatuje v úvodu svého sdělení prof. Peter CM van de Kerkhof z Nijmegen Medical Centre při Radboud University v Nizozemsku a s odkazem na zdroj Lebwohl MG et al. (J Am Acad Dermatol 2014;70:871–881) upozorňuje, že středně závažné až těžké formy perzistující psoriázy přitom nejsou doposud efektivně léčeny: „U více než 50 procent nemocných používáme jen topické přípravky, přestože zdravotní komplikace těchto pacientů jsou výrazné. A až 30 procent postižených se snaží toto své kožní onemocnění ovlivnit úplně bez preskripčních léčiv!“
A nejde jen o škrábání…
Psoriázu je přitom možné považovat i za biomarker vzniku psoriatické artritidy (PsA), tato patologie se dříve či později rozvine u 30–42 procent psoriatiků (Haroon M et al., Ann Rheum Dis 2013; Papadavid E et al., J Eur Acad Dermatol Venereol 2016; Kavanaugh A et al., Rheumatol Ther 2016; Mease PJ et al., J Am Acad Dermatol 2013). A lupénka má i velký dopad na duševní stav a zdraví pacientů – v průzkumu autorů Rapp SR et al. (J Am Acad Dermatol 1999) uváděly subjekty v dotazníku Mental Component Summary Score SF‑36 (n = 317) významnější vliv na své mentální funkce jen u deprese a chronických plicních chorob. Psoriatici také velmi často absentují v zaměstnání a ve škole, přičemž u těžších forem (index závažnosti plochy postižené oblasti u psoriázy – PASI > 20) je podíl absencí i více než pětinásobný než u těch lehčích (skóre PASI ≤ 10), jak ukázali Augustin M et al. (Dermatology 2008). A díky novému (a prozatím historicky největšímu) průzkumu realizovanému s 8 338 pacienty ze 31 zemí (Armstrong A et al., J Eur Acad Dermatol Venereol 2018; doi:10.1111/jdv.15065) bylo zjištěno, že až 84 procent těchto nemocných zažilo z důvodu projevů svého onemocnění ústrky nebo posměch s dopadem na duševní stabilitu, kvalitu spánku, pracovní a intimní vztahy. A plných 56 procent (!) doposud nedosáhlo v léčbě své psoriázy takového úspěchu, aby léze z jejich kůže vymizely zcela. Velká část z nich si dokonce ani není vědoma, že takové možnosti ve farmakoterapii již existují! A jako zásadní činnosti, které by jim vymizení lézí umožnilo realizovat, uvádějí plavání, navazování kontaktů a vztahů a také svobodnější volbu oblečení.
Vítr změn
S nástupem nové (biologické) léčby se u psoriázy mění i paradigma terapeutického algoritmu. P. van de Kerkhof s povděkem uvádí: „Dříve jsme museli své léčebné strategie a rozhodnutí modifikovat na základě reakce na podanou terapii, nyní již je možné orientovat se při léčbě psoriázy dle skóre PASI i DLQI (dermatologický index kvality života).“ Jak uvádějí Gisondi P et al. (Int J Mol Sci 2017), při změně skóre PASI < 75 bodů je možné léčebnou strategii modifikovat ve smyslu zvyšování dávky léku, zkracování intervalů aplikace, přidání topického léčiva, iniciace další systémové terapie či změny podávaného terapeutika. Pokud dojde ke změně PASI o 90 a více bodů, je možné konstatovat dosažení podstatné efektivity léčby a setrvat na aktuálně indikované terapii. Při změně PASI v rozmezí ≥ 75 až < 90 je možné využít DLQI, v případě, že je toto skóre > 5, je možné rovněž uvažovat o změně léčby výše uvedenými zásahy (Gladman DD et al., J Rheumatol 2017; Mrowietz et al., Arch Dermatol Res 2011). P. van de Kerkhof podotýká: „Toto nové paradigma samozřejmě není dogma a v běžné praxi musíme zvažovat i další aspekty léčby, včetně sekundárních a doplňkových, a individualizovat terapii dle potřeb pacienta a příslušného léčebného cíle.“
Noví hrdinové na obzoru
S novou léčbou je možné v současnosti posouvat laťku léčebných cílů stále výše, směrem k vyléčení (nebo takřka vyléčení) kožních lézí s parametry např. BSA ≤ 1, PASI ≤ 3 (Armstrong AW et al., J Am Acad Dermatol 2016; Gladman DD et al., J Rheumatol 2017) a k setrvalému zlepšení hodnot i zlepšení stavu v perzistentních psoriatických lokalitách (nehty, hlava, dlaně, chodidla). „A již v blízké budoucnosti se jistě dočkáme i podstatného zlepšení kvality života našich nemocných,“ hovoří s entuziasmem P. van de Kerkhof a věří, že díky biologikům bude brzy běžně možné nejen dosahovat zcela intaktní kůže, ale i mnohem lépe zvládat komorbidity, ať již psychické (deprese, úzkost, poruchy spánku), kardiologické (riziko je zde zvýšené o více než pět procent dle Mrowietz U et al., Arch Dermatol Res 2006;298:309–319) či jiné (psoriatická artritida, Crohnova choroba aj.).
U velmi mírných forem lupénky je možné i nadále indikovat topické formy léčby (kortikoidy, analoga vitaminu D, kalcineurinové inhibitory, ditranol a kamenouhelný dehet, foto‑ a chemoterapie), a to u pacientů, kteří na tuto terapii dobře reagují, nebyla u nich použita jiná léčiva a jejichž léze jsou spíše menšího rozsahu. Nejsou‑li již tyto postupy dále dostatečně účinné nebo se objevují méně stabilní, nové léze, snižuje se adherence pacienta k topickým přípravkům či jeho kvalita života. Pak je možné nasadit klasické systémové přípravky (jako jsou metotrexát, cyklosporin či retinoidy) a v případě splnění příslušných kritérií či selhání léčby i nová biologická léčiva (Coates LC et al., Arthritis Rheumatol 2016;68:1060–1071). K těm je možné případně přistoupit i bez předchozí terapie „klasickými“ systémovými léky.
Pacienti s lupénkou se právem dožadují prověřené léčby s vysokou účinností a bezpečností, která by uměla postihnout všechny manifestace psoriázy a zajistila i vymizení všech kožních lézí (Feldman S et al., Poster 2057 – prezentováno na EADV 2018). Lékaři se musejí neustále snažit o splnění těchto cílů, jakož i o zlepšení projevů této nemoci v perzistentních lokalizacích a také o neustálé zvyšování kvality života svých nemocných.
„Naším úkolem je léčit psoriázu, ale také předcházet závažným komplikacím, zhoršení kvality života a duševního stavu pacientů. V takových případech je použití potentních biologik samozřejmě ospravedlnitelné. Náš přístup ale musí být proaktivní a léčba i její výsledky dlouhodobě udržitelné,“ zakončuje své vystoupení v Paříži P. van de Kerkhof.
Nenechejte PsA kousat pacienty bez povšimnutí!
Lupénce a jejím souvislostem s PsA se v Paříži věnovali prof. Dr. Pascal Joly, PhD, působící v Hôpital Charles Nicolle Chu ve francouzském Rouen, a prof. Dr. Bruce Kirkham z oddělení revmatologie v londýnské Guy’s Hospital. Vyzdvihli především význam pozorného vyšetřování kloubů u nemocných s lupénkou a také nutnost multidisciplinární spolupráce s revmatology při péči o ně. Tato oblast terapie psoriatického onemocnění se totiž stále ještě podceňuje – až u 40 procent pacientů s PsA není kloubní postižení dostatečně diagnostikováno a již existující kloubní defekty nejsou správně odhaleny až u 12 procent nemocných s kožní formou této nemoci (Mease et al., J Am Acad Dermatol 2013;69:729–735).
„Po PsA je třeba konzistentně a opakovaně pátrat již u nemocných s pouhými kožními projevy lupénky,“ apeluje v úvodu svého vystoupení P. Joly. Je známo, že postižení kloubů se rozvine u zhruba 20–30 procent psoriatiků a že kožní forma byla iniciálně diagnostikována zhruba u 85 procent pacientů s PsA (National Psoriasis Foundation 2018 – https://www.psoriasis.org/about‑psoriatic‑arthritis). P. Joly upozorňuje: „Platí přitom, že čím déle pacient trpí kožními lézemi, tím vyšší je pravděpodobnost, že se u něj objeví i PsA.“
PsA se objevuje se středním odstupem 12 měsíců od diagnózy lupénky (Gottlieb AB et al., J Dermatolog Treat 2006;17:279–287) a dle realizovaných výzkumů riziko výskytu kloubních defektů s postupujícím časem neklesá (Wilson FC et al., Arthritis Rheum 2009;61:233–239; Christophers E et al., J Eur Acad Dermatol Venereol 2010;24:548–554; Eder L et al., Arthritis Care Res (Hoboken) 2011;63:619–622). Onemocnění kloubů se u pacientů s lupénkou nicméně nemusí objevit poměrně dlouhou dobu, a tak je důležitá i jejich správná edukace, aby si změn na svém těle mohli správně všímat i sami, a především aby svému lékaři hlásili kloubní obtíže již od samého počátku jejich vzniku!
Klinickými prediktory PsA jsou některé typické manifestace lupénky – především se jedná o výsev psoriázy na hlavě, rizikovým faktorem je i postižení nehtů, dále perianální lokalizace, zásah pokožky v oblasti genitálií a s menší rizikovostí i postižení podpaží a třísel (Wilson FC et al., Arthritis Rheum 2009;61:233–239). Poměr rizik (HR) u nehtových lézí činí až 2,93 – pojí se přitom především s postižením distálních interfalangeálních kloubů (DIP) a daktylitidou, onycholýza je spojena spíše s defekty menších kloubů (Love TJ et al., Scand J Rheumatol 2010;39:299–302). Ví se již, že i závažnost postižení DIP je spřažena se závažností psoriatického onemocnění nehtů (Maejima H et al., Int J Dermatol 2010;49:901–906). Naopak lineární rýhy nehtů ani krvácení se zvýšeným rizikem PsA spojeny nejsou (Palmou N et al., Dermatology 2011;223:370–373).
Ke klinickým prediktorům PsA patří také plocha těla zasažená lupénkou a počet lokalit s kožními lézemi. Vyšší riziko vzniku PsA vykazují pacienti, u nichž se léze nacházejí na třech a více místech těla (Wilson FC et al., Arthritis Rheum 2009;61:233–239). Nicméně se nezdá, že by závažnost PsA vykazovala korelaci s hodnocením závažnosti lupénky pomocí skóre PASI.
Revmatolog si podává ruku s dermatologem
B. Kirkham informuje přítomné o aktuální situaci: „Nepodceňujme u psoriatiků nástup bolestí a citlivosti kloubů, především na rukou. I sami pacienti své potíže nadále podceňují a připisují ztuhlost či citlivost kloubů nejrůznějším vlivům – změnám počasí, stresu, úrazům či poruchám prokrvení. A bolest řeší – i dlouhodobě – analgetiky, aniž by se o ní jejich dermatolog či revmatolog vůbec dozvěděl. Není žádnou výjimkou, že jsou nemocní s lupénkou trpící kloubními obtížemi, erozemi a pokročilými zánětlivými procesy i přes veškerou osvětu a vzdělávání odesíláni ošetřujícími lékaři na rehabilitační pracoviště či do lázní.“
Opožděná diagnóza a terapie PsA je přitom spojena s horšími dlouhodobými léčebnými výsledky! Již při šestiměsíčním opoždění terapie se objevují funkční poruchy kloubů, eroze tkání a arthritis mutilans s deformitami (Haroon M et al., Ann Rheum Dis 2015;74:1045–1050). Diagnostika PsA je přitom poměrně svízelná, neboť příznaky PsA se u nemocných ne vždy vizuálně manifestují stejně zřetelně, jako je tomu v učebnicích. „Mnohdy je třeba se orientovat podle prodromálních symptomů, které se u pacientů objevují ještě před plným klinickým vypuknutím artritidy,“ vysvětluje B. Kirkham.
Podle kanadského výzkumu (Eder L et al., Arthritis Rheumatol 2017;69:622–629) k hlavním prediktivním faktorům rozvoje PsA u psoriatika patří bolest kotníků, narůstající únava, progresivní ztuhlost kloubů, stupňující se bolest kloubů a zhoršení skóre fyzických funkcí. „I dermatologům mohou při odhalování symptomů PsA u nemocných s lupénkou a jejich zhoršování v čase pomoci vhodné dotazníky,“ upozorňuje B. Kirkham a uvádí několik příkladů: PEST (Psoriatic Epidemiological Screening Tool), PASE (Psoriatic Arthritis Screening Evaluation) či EARP (Early Arthritis Psoriatic). „Po PsA je u psoriatika třeba pátrat aktivně – ani samotné pacienty často nenapadne, že by kožního lékaře mohly zajímat bolesti jejich kloubů nebo zhoršování kvality pohybu nebo života,“ podotýká B. Kirkham a z pozice erudované revmatologické kapacity demonstruje dramatické rozdíly v povrchových a vnitřních procesech: „Ačkoli se kloub může v první fázi PsA na pohled jevit jako intaktní, hluboko uvnitř probíhají patologické psoriatické procesy s podobně ničivým dopadem, jako vidíváme na pokožce. V kloubu jsou však změny mnohdy ireverzibilní a doprovázené infekcemi či remodelací měkkých tkání a kosti. Navíc čas při těchto patologických procesech běží velice rychle a na úspěšný terapeutický zásah jej zůstává většinou jen málo.“
Podle GRAPPA (Group for Research and Assessment of Psoriasis and Psoriatic Arthritis) může PsA zasahovat až šest tělesných domén: periferní klouby (artritida), kůži, nehty, může dojít k axiálnímu postižení, entezitidě i daktylitidě (Coates LC et al., Arthritis Rheumatol 2016;68:1060–1071). Studie PSARTROS s nemocnými trpícími aktivní PsA přitom ukázala (na základě hodnocení magnetickou rezonancí), že včasná léčba pomocí moderního inhibitoru interleukinu 17 sekukinumabu progresi této nemoci preventivně brzdí – došlo k signifikantnímu zlepšení symptomů a známek PsA, kdy 46 procent subjektů dosáhlo fáze MDA (minimální aktivita onemocnění) a 52 procent nízké aktivity (Kampylafka E et al., Arthritis Res Ther 2018;20:153).
Jelikož lupénka se u většiny pacientů iniciálně objevuje na kůži, mají dermatologové každý den mimořádnou příležitost detekovat u svých pacientů PsA již v časné fázi. Stačí u psoriatiků pozorně vnímat přítomnost možného zánětu kloubů: jejich ranní ztuhlost (zlepšující se pohybem), bolestivost (i bolest zad či hýždí), méně často i vyšší citlivost kloubů a šlach (vč. Achillovy) a kloubní otoky. Zvlášť pokud se tyto příznaky nelepší v horizontu tří měsíců. Včasná diagnostika a rychlá terapeutická intervence mohou zpomalit rozvoj PsA i zhoršení kvality života nemocného, speciálně tehdy, pokud je svěřen do péče revmatologa. „Nejlepších výsledků je při léčbě PsA dosahováno díky multidisciplinárnímu přístupu,“ loučí se s auditoriem v Paříži B. Kirkham.
Stávající představy byly až příliš zjednodušené
Novým hypotézám a převratným objevům v klinickém výzkumu účinků inhibitorů interleukinů 23 a 17 (IL‑23, IL‑17) se na kongresu EADV 2018 věnoval prof. Richard Langley, FRCP(C) z Dalhousie University v kanadském Halifaxu. V uplynulých měsících se v oblasti výzkumu i terapie lupénky, ankylozující spondylitidy i PsA událo opravdu mnoho vzrušujícího! A není vyloučeno, že brzy se ještě stane. V běhu je řada zajímavých klinických i observačních studií, jejichž výsledky zcela jistě ovlivní léčbu doposud úporných kožních i jiných onemocnění. Při psoriáze se v imunitním systému aktivuje několikero mechanismů, ústících v ovlivnění keratinocytu a vznik léze – mimo jiné jsou ovlivňovány několika interleukiny (IL‑12, IL‑21, IL‑22, IL‑23 a IL‑17A/F). Během poslední dekády byly definovány tři osy, jimiž se při imunitní odpovědi v organismu spouští produkce účinných cytokinů – Th1, Th17 a Th/Tc22. V posledních letech byla jako dominantní pro fenotyp psoriázy určena cesta s Th17, podléhající IL‑23, IL‑21 a IL‑17A/F.
Jak ovšem ukazují poslední výzkumy, představy o imunitní kaskádě vedoucí ke vzniku bakteriostatických peptidů, TNFα, IL‑6 a dalších aktivních působků s předáváním zpětné vazby makrofágům a vznikem synergické zánětlivé reakce, během které je produkce IL‑17A/F řízena IL‑23, byly doposud až příliš zjednodušené (byť správné), jak prezentoval Krueger J (na základě Nestle FO et al., N Engl J Med 2009). Imunitní reakce vedoucí k postižení kůže při lupénce je tvořena mnohem složitějšími procesy, jak demonstrovali Hawkes JE et al. (J Allergy Clin Immunol 2017;140:645–653) i s možností jejich ovlivnění léčivy (anti‑TNF, anti‑IL‑23, anti‑IL‑17). Zdá se také, že IL‑17A (vznikající po aktivaci dendritických buněk a vyvolávající projevy psoriázy na kůži, nehtech, pokožce hlavy a dlaní i v kloubech) je nezávisle na IL‑23 tvořen přímo neutrofily a žírnými buňkami i lymfocyty. A inhibitory blokují v organismu účinek IL‑17A bez ohledu na jeho zdroj (Girolomoni G et al., Br J Dermatol 2012;167:717–724; Lynde CW et al., J Am Acad Dermatol 2014;71:141–150; Lee E et al., J Drugs Dermatol 2015;14:1133–1136; Ventura A et al., Drug Design Devel Therapy 2017;11:2525–2535; Schett G et al., Nat Rev Rheumatol 2017;13:731–741). Tento model by mohl vysvětlovat lepší komplexní účinnost (kůže, klouby, obtížně léčitelné podoby psoriázy) anti‑ ‑IL‑17 přípravků oproti léčivům inhibujícím IL‑23.
Kůže i klouby
Spuštění imunologické kaskády s IL‑17 není spojeno pouze s lupénkou. Na základě nejnovějších objevů se zdá, že obdobné procesy stojí i za rozvojem PsA (i ankylozující spondylitidy – AS), charakteristicky axiálních chorob s rozvíjející se entezitidou, na rozdíl od synoviálně lokalizované revmatoidní artritidy (RA). Je pozoruhodné, že v rámci studie zaměřené na AS nebylo po podávání inhibitoru IL‑23 dosaženo primárního endpointu a účinnost zde byla prakticky totožná s efektem placeba, a to bez ohledu na podanou dávku. Autoři studie konstatují, že tato zjištění jsou překvapivá a jsou v rozporu s dobrou účinností, prezentovanou po hodnocení léčby AS sekukinumabem. Relevantní rozdíly v mechanismech účinků, které za touto rozdílnou efektivitou stojí, jsou neznámé – vztah mezi IL‑23 a IL‑17 není lineární a v organismu pravděpodobně existuje další nezávislý zdroj IL‑17 (Baeten D et al., Ann Rheum Dis 2018;77:1295–1302).
R. Langley podtrhuje: „Tato hypotéza je v souladu s dobrou účinností, která byla u sekukinumabu prokázána v několika studiích s doménami GRAPPA – Group for Research and Assessment of Psoriasis and Psoriatic Arthritis.“ Ve studiích MEASURE 2 byly prokázány statisticky významně lepší účinky sekukinumabu u axiálního onemocnění (Marzo‑Ortega H et al., prezentováno jako Poster 0369 na EULAR 2017) a v klinickém hodnocení FUTURE 2 i příznivé účinky obou jeho dávek (100 mg i 300 mg) u daktylitidy, entezitidy i periferní artritidy: 60–79 procent vyléčení (McInnes IB et al. Rheumatology (Oxford) 2017;56:1993–2003).
Ohromné pole působnosti
Je evidentní, že psoriáza vskutku není pouze kožním onemocněním. Imunitní reakce a aktivace reakčních kaskád v ose IL‑17 zasahují vícero orgánových struktur a nejlépe to je vidět na spektru onemocnění, u nichž se inhibice IL‑17 (kromě palmoplantární pustulózy a psoriázy postihující kštici, nehty i generalizované lupénky) zkoumala nebo aktuálně zkoumá (kardiovaskulární riziko – studie CARIMA a VIP‑S, AS – studie FUTURE 1–5, RA – studie MEASURE 1–4). Význam pro tuto oblast medicíny dokladuje více než stovka realizovaných studií se sekukinumabem, které zahrnují i výzkum optimální aplikační formy (studie FEATURE, JUNCTURE a ALLURE), dopadu na kvalitu života pacientů (studie PROSE), významu včasné léčby (studie STEPin), ovlivnění svědění (studie PSORITUS ADE03) či flexibilního dávkování (studie GAIN, OPTIMISE) i využití v pediatrii. Provádějí se rovněž četné neintervenční studie (PROSPECT, SERENA, CORRONA, REALIA, PURE) a přímá porovnání účinnosti s existující léčbou (PRIME, ARROW, FIXTURE). Psoriáza postihuje i mnohé citlivé lokality menšího rozsahu (genitálie, chodidla, okraje vlasového porostu) a i menší léze výrazně snižují kvalitu života nemocných. I v této oblasti probíhají desítky vědeckých projektů, jejichž výsledky na sebe nenechají dlouho čekat.
A co klinické studie?
Sekukinumab již prokázal vysokou a dlouhodobou účinnost po 2,5 letech léčby psoriázy ve studiích TRANSFIGURE (nehty), SCALP (hlava) a GESTURE (palmoplantární lokalizace) – Reich K et al., Poster 021 na Psoriasis Gene to Clinic 2017; Bagel J et al., J Am Acad Dermatol 2017;77:667–674; Gottlieb AB et al., Poster 026 na Psoriasis Gene to Clinic 2017. A dobrou účinnost potvrdil také u těžších forem tohoto onemocnění. Již jsou známy výsledky studie SCULPTURE, v níž bylo během pětiletého sledování psoriatiků (n = 168) zjištěno po léčbě sekukinumabem (300 mg s.c. 1× za 4 týdny) velmi rychlé vymizení kožních lézí (v horizontu 2–3 týdnů) i přetrvávání tohoto účinku, přičemž 84,4 procenta pacientů na konci studie vykázalo PASI ≤ 5 a 75,4 procenta mělo hodnotu PASI ≤ 3 (Bissonnette R et al., Poster P2223 na kongresu EADV 2017).
„Takové výsledky pětileté účinnosti u pacientů se středně těžkou až těžkou psoriázou jsou velmi slibné a u sekukinumabu byly provedeny již i sdružené analýzy bezpečnosti 19 studií fáze II a III,“ sděluje kolegům R. Langley. Dlouhodobý bezpečnostní profil tohoto přípravku se zdá být dobrý – ani po pěti letech léčby nebyla zaznamenána žádná hlášení o bezpečnostních rizicích a oproti 1. roku nedošlo u hodnocené léčby ani ke zvýšení počtu hlášení vybraných nežádoucích příhod (MACE, oportunní infekce, malignity kromě nemelanomových kožních nádorů) – u některých malignit došlo dokonce ke snížení (Blauvelt A et al., prezentováno jako Poster 7446 na AAD 2018). A při léčbě inhibitory IL‑17 nebyl zaznamenán ani nikterak častý výskyt nespecifických střevních zánětů, jimiž psoriatici ve zvýšené míře trpívají (Langley RG et al., prezentováno jako Poster P1311 na EADV 2017), nicméně na tato související onemocnění je přesto nutné ve zvýšené míře dbát.
Je potěšující, že až 87 procent biologiky dříve neléčených pacientů pokračuje v terapii i po 12 měsících (Ho V et al., prezentováno jako Poster P2083 na kongresu EADV 2018). Podobné výsledky jako v klinických studiích ukazují u této skupiny léčiv i observační průzkumy dat z reálné praxe (Benson K, Hartz AJ, N Engl J Med 2000;342:1878–1886). „V terapii psoriatických onemocnění se nám díky blokádě IL‑17A snad již blýská na hodně dobré časy – přes 85 procent pacientů na topickou léčbu doposud většinou nereagovalo a po vyzkoušení několika ‚mastiček‘ na léčbu lupénky téměř rezignovalo. Avšak nyní, již po krátké době podávání biologik, jsou velmi příjemně překvapeni i pacienti s těžšími formami kožních či jiných psoriatických patologií. A my jsme příjemně překvapeni účinnostními i bezpečnostními parametry této léčby,“ zakončuje optimisticky své vystoupení R. Langley.
Zdroj: Edukační on‑line platforma DermaNews.cz
Zdroj: MT