Martin Riedel: Dějiny kardiologie

Proč vůbec psát knihu o dějinách kardiologie? Proč by člověk měl vlastně studovat historii svého oboru? Tak se ptá v úvodu svých téměř sedmisetstránkových Dějin kardiologie, které na konci loňského roku vydalo nakladatelství Galén, jejich autor Martin Riedel. A zkouší na to odpovědět.

Studium dějin dává člověku nadhled a perspektivu. Učí ho skromnosti a pokoře. A je také jednou z forem ergoterapie, kterou si lékař předepisuje sám sobě.

Mám ve své knihovně několik monografií věnovaných dějinám kardiologie, nicméně ta, kterou napsal Martin Riedel, je zcela unikátní a výjimečná. A to nejen proto, že jde o první dějiny kardiologie napsané v češtině a že jejím autorem je lékař, s nímž jsem měl tu čest po několik let společně působit v pražském IKEM. Profesora MUDr. Martina Riedela, CSc., FESC, jsem zde poznal někdy ve druhé polovině sedmdesátých let minulého století jako mladého začínajícího lékaře a výzkumníka, který se spolu se svým školitelem, prof. MUDr. J. Widimským, DrSc., zabýval především kardiopulmonální problematikou. Práce samotná ho uspokojovala, s poměry v tehdejším normalizovaném Československu se však smířit nedokázal.

V roce 1983 emigroval a od té doby působí v Mnichově, v Deutsches Herzzentrum, které je klinikou zdejší Technické univerzity. Má na svém kontě na dvě stovky odborných prací, včetně několika monografií a kapitol v nich (řada z nich vyšla česky), jejichž tématy je problematika plicního oběhu, kardiopulmonálních zátěžových testů, pooperačních kardiopulmonálních komplikací, vrozených srdečních vad v dospělosti a invazivní bronchologie; nyní se však představuje i jako člověk velkého rozhledu a nadhledu se schopností ohlédnout se na dosavadní vývoj celého oboru kardiologie.

Riedelovy Dějiny kardiologie zdaleka nejsou nakupením suchých dat a faktů, jaké obvykle v podobných monografiích nacházíme. Snaží se sice popsat vývoj názorů na funkci srdce a cév a jejich nemoci od nejstarší doby dodnes, ale zabývá se i kognitivními, technologickými i společenskými aspekty tohoto vývoje.

První část monografie představuje základní události dějin kardiologie chronologicky, v kontextu doby a vývoje přírodních věd. Od mýtů a prvních koncepcí přes antiku, středověk a renesanci až po novověk – sedmnácté století s jeho první biologickou revolucí, století osmnácté v podobě střetu mechanismu s vitalismem, devatenácté století a druhou biologickou revoluci, a konečně století dvacáté, jako začátek exponenciálního nárůstu poznatků a možností, trvajícího dodnes.

Druhá část je uspořádána odlišně – popisuje podrobněji hlavní podobory kardiologie či větší nosologické jednotky s předpokladem, že čtenář si již na základě historického přehledu z první části dokáže zařadit specifické události do kontextu doby. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány vyšetřovacím metodám v kardiologii, srdečnímu rytmu a elektrofyziologii, chorobám tepen, karditidám a chlopenním vadám, srdečnímu selhání, žilní tromboembolii, plicnímu oběhu, kardiopulmonální resuscitaci, vrozeným srdečním vadám a konečně kardiochirurgii.

Kniha je však unikátní i několika dalšími speciálními kapitolami.

Jsou zde např. dějiny parakardiologie (včetně obrazových symbolů srdce). Riedel se v této kapitole zabývá prastarými, univerzálními a neměnnými aspekty srdce jako symbolu a metafory. A tak zatímco v kardiologii srdce pumpuje, selhává, depolarizuje se a repolarizuje se, fibriluje, je palpováno, auskultováno, rentgenováno, katetrizováno, digitalizováno, rekompenzováno a transplantováno, v parakardiologii srdce zpívá, směje se, pláče, rozkvétá, krvácí, je darováno, ztraceno, dobyto, je věrné či ničemné.

Jednotlivé části této kapitoly, bohatě ilustrované, jsou věnovány magické síle srdce, věčným srdcím mocných i srdcím zamilovaných, soužení srdce, srdci a moudrosti i tomu, odkud pochází a co vlastně znázorňuje symbol srdce.

Riedel dobře ví, že modernímu lékaři to snad může připadat nestydaté a urážlivé, pragmatický a kritický kardiolog může v této odbočce za hranice přírodovědného oboru kardiologie vidět zbloudění, protože opustíme bezpečné oblasti měřitelného a vypočitatelného. Ptá se: „Je v racionální epoše ještě aktuální zabývat se esotericko‑obrazným významem orgánu, který byl exaktní vědou jednou provždy odmytologizován a oproštěn od veškeré magie a pověry?“ A jeho odpověď zní: „Lékař, jemuž lidé svěřují svá nemocná srdce, musí být v první řadě kompetentní kardiolog, měl by však též být empatický lékař, schopný chápat starosti a porozumět představám svých pacientů, které často nejsou od magie a pověr oproštěné.“

V knize najdeme i seznam a vysvětlení eponym užívaných v kardiologii. Protože Riedel chápe eponyma jako poklonu a projev úcty před výzkumnými a technologickými výkony starých (a někdy i ne tak starých) mistrů, protože při rychlém pokroku dnešní technické medicíny často zapomínáme, kolika úsilí, potu, trpělivosti, zklamání a vytrvalosti bylo třeba, než se dospělo k poznatkům a vynálezům, které se nám zdají samozřejmé.

A nakonec je zde i několik poučení z historie. Martin Riedel chápe vědu jako největší vymoženost lidské mysli, a skutečnost, že pokroku bylo většinou dosaženo normálními chytrými lidmi, stavějícími krůček po krůčku na práci svých předchůdců, činí celý příběh ještě zajímavějším. Připomíná, že mnoho vědeckých disputací se vyřešilo knock‑outem (Galén kontra Harvey, Stahl kontra Lavoisier), celá řada však syntézou. Debata 19. století o příčinách aterosklerózy (zánětlivá či trombogenní teorie) je dobrým příkladem myšlenky teze a antiteze ústící do syntézy, protože pravda asi leží někde mezi oběma pozicemi.

Dnešního kardiologa musejí upoutat četná scestí, jimiž musel lidský duch procházet, i četné metafyzické myšlenky zavedené k vysvětlení funkce krevního oběhu, než vznikl dnešní pohled na fyziologii srdce. Popis té dlouhé cesty nás učí cenit si současného stavu znalostí. Kdo zná ty četné omyly a hypotézy minulých časů, nevnímá současný stav znalostí jako samozřejmost, nýbrž stále znovu jako fascinaci a výzvu podílet se na dalším rozvíjení našich vědomostí.

Ptá se: „V jakých bludech setrváváme ještě v 21. století?“ Kdybychom s jistotou věděli, že naše představy jsou chybné, opustili bychom je; namísto toho hledáme, čekáme a doufáme.

Když k tomu všemu přidáte téměř 700 ilustrací, za nimiž je cítit dlouholetá „sběratelská vášeň“ autora, 736 citací v bibliografii a 23 stran podrobného jmenného a věcného rejstříku, docela určitě se přestanete divit mému nadšení.

A to se ještě k pečlivosti autora přidala i tradiční pečlivost nakladatelského domu Galén a jeho redaktorů i grafiků, a také podpora Nadace Kardiocentrum České Budějovice a společnosti Actelion, jež se na vydání podílely. Výslednou podobu knihy nelze označit jinak než jako nádhernou.

Martin Riedel ve své knize cituje Voltaira: „Kdo se odváží popisovat současnou historii, musí počítat s útoky na vše, co napsal, a na vše, co nenapsal,“ a dodává, „tato výstraha mi dělá starosti.“ Za sebe pravím: „Martine, nemusí.“

J. Hořejší

Zdroj: Kapitoly z kardiologie