Média, veřejný prostor a my
Odborné časopisy – geniální vynález pro kumulaci vědění
Ani uprostřed současného žurnalistického světa plného senzacechtivosti, falešné „investigativnosti“, předpojatosti a ideologických či komerčních nánosů neztrácejí medicínské vědecké a odborné časopisy (až na výjimky) svou tvář a zachovávají si tradiční rysy důvěryhodnosti. I když se čas od času objeví pokusy o vědecké podvody a i když se některé firmy pokoušejí tuto integritu prolomit, přece jen procento možných podvodníků i riziko jejich nepostižitelnosti je ve vědě oproti ostatním oblastem lidské činnosti nesrovnatelně nižší.
Publikování prací pouze těch, kdo v dané oblasti aktivně pracují a mají světu co říci; přísné a důsledné recenzování každé práce několika nezávislými recenzenty – odborníky v téže oblasti – před uveřejněním; důsledné citování všech předchozích hypotéz a prací na stejné téma – ať už souhlasných nebo nesouhlasných – se zaujetím stanoviska k nim; následná možnost otevřené kritiky a diskuse ke každému z publikovaných článků; všeobecná přístupnost každého nového poznatku i jeho všeobecná ověřitelnost – každá práce totiž musí obsahovat všechny potřebné údaje o souboru pacientů, použitých metodách apod., aby ji bylo možno kdekoli zopakovat; historická paměť, to znamená ukládání a trvalá dostupnost těchto informací po desetiletí v knihovnách i rešeršních systémech; a konečně i všeobecná využitelnost poznatků lékařské vědy ve prospěch pacientů kdekoli na světě – to vše dělá z vědeckých a odborných časopisů záruku serióznosti a altruismu.
Proto jsou kolébkou, útočištěm i prostředkem kumulace, upřesňování, kritiky a ověřování živých vědeckých a odborných informací, jsou „geniálním vynálezem pro soustavné syntetizování fragmentů vědecké práce, pro pokrok jakékoli disciplíny i vědy jako celku; jsou to ruce podávané přes hranice a oceány, důmyslný a výkonný cévní systém, jímž proudí životodárný tok skutečně vědeckých informací“ (J. Ziman).
Média – virtuální svět infotainmentu
O to větší deziluzi čtenář odborného tisku zažije, pohlédne-li na média určená veřejnosti. V totalitním systému byla média nástrojem k ovládání mas – v duchu leninské teorie bylo jejich úkolem nejen informovat, ale také „vychovávat , vzdělávat, agitovat a organizovat k uskutečňování idejí socialismu“. Dnes jsou především komerčním zbožím. Média u nás převážně jen sloužila – nejprve obrození, pak socialismu, teď zábavě a businessu. Byla a jsou slouhovská, nikoli služebná (K. Hvížďala). V totalitním režimu určovala jejich obsah politika a ideologie – dnes zájmy inzerentů. A to nikoli jen přímo (média nemohu kriticky informovat o těch, z jejichž inzerce jsou živa), ale hlavně nepřímo, prostřednictvím tlaku na co největší počet čtenářů, diváků či posluchačů, čili na prodejnost. Tak se kvalita a kvantita ocitají v nepřímé úměře. Čím složitější sdělení, tím méně naděje má na uveřejnění, neboť k němu lze sotva přibalit primitivní poselství re-KLAM-ních a PR... agentur. Proto se média soustřeďují hlavně na to, co lze podat čtivě či jednoduchou vizuální či audiální formou, zajímavě a srozumitelně, a co může být uvedeno palcovými titulky či upoutávkami. Tak se vytváří náhradní svět pohodlných klišé a frází. Virtuální realita, v níž se většině lidí pohodlně žije. Přiváží jim svět v lákavém balení na vozíku mediálního supermarketu k okamžité spotřebě. I tady touhu „vědět“ nahrazuje touha „vlastnit“. Je to svět ovládaný bulvárem, baviči a technokraty (V. Bělohradský). Proto se přestává mluvit o informovanosti, a na scénu vstupuje infotainment (information + entertainment). Nevadí, že clona reklamních, komerčních či ideologických nánosů brání proniknout k pravdivé podstatě, že prostinký slovník vytěsňuje dokonce i každý pojem, který by provokoval k myšlení. Nejen že to nevadí – ono je to cílem. Proč pomáhat lidem orientovat se v moderním světě a nacházet v něm smysl, když je toho mohu „ušetřit“ anebo mohu tento smysl dodávat sám. Ostatně i většina lidí preferuje, když jim tento smysl dodávají jiní – politici, církve, obchodníci. Tento smysl je do značné míry spotřebitelský – a jestliže už bylo do bulváru vtaženo téměř vše, je jen logická tendence vtáhnout sem i vědu a medicínu.
Proč věda prohrává
Podobně jako reklamní a PR agentury, nabízejí lidem pozlátkovou virtuální realitu i nejrůznější šarlatáni, psychotronici a healeři. A opět také obchodníci. Ze střetnutí s nimi vychází věda – plná pochybností a otázek – jako zkostnatělá a nedůvěryhodná instituce. Je to přece věda, jež ze závisti hází klacky pod nohy nejrůznějším vynálezcům a podnikatelům, kteří při své genialitě nepotřebují užívat vědeckých metod a podrobovat své výsledky či záměry zdlouhavé vědecké oponentuře. Místo odborné publikace ve vědeckém časopise postačí popularizace v tisku, rozhlase či televizi. Zneuznaný vynálezce či vizionářský podnikatel se vždycky dovolá pomoci odvážné redaktorky či redaktora, již nebo jehož přesvědčí o své pravdě a která či který pak pod vlajkou pokroku vyrazí do boje proti konzervativním autoritám. Neštěstí je hotovo. Stačí vzpomenout na kauzu tzv. devitalizací.
Někdo by mohl namítnout, že novináři jen dělají svou práci a nelze je z ničeho vinit. Navíc většina redakcí novin, rozhlasu i televize je ve sféře informování o lékařské vědě, medicíně a zdravotnictví poddimenzovaná, neboť tato témata se zdaleka netěší takové vážnosti, jako třeba sport či pop-music, jimž se dostává hypertrofického prostoru i pozornosti. Prakticky žádná redakce u nás si zatím nemůže dovolit přepych (a vzhledem k zájmu veřejnosti ani necítí potřebu) zaměstnávat člověka, který by se úzce specializoval na něco, co zajímá tak málo lidí, trávil tolik času studiem odborné literatury a nasloucháním přednáškám. Situace je však o to horší, že se v řadě médií dělá z nouze ctnost, a začíná se prosazovat názor, že specializace je na škodu. Platí prý, že investigativní novinář má být cosi jako tabula rasa, aby nemohl být podjatý, a tak dokázal odhalit pravdu. V rozhlase a televizi jsou moderátoři vychováváni k tomu, aby dokázali pohovořit kdykoli s kýmkoli o čemkoli – můj přítel prof. Pirk na základě toho vytvořil tezi, že novinář ví všechno o všem, bohužel však vždy nejvýše půl hodiny. Do úplné dokonalosti pak dovedla tuto strategii jedna z našich komerčních televizí, zastávající pozoruhodný názor – žádný redaktor by neměl žádnou problematiku dělat příliš dlouho, neb pak už jí začíná rozumět a přestává být schopen mluvit o ní k novákům srozumitelně. Myslím, že nikde jinde není lépe vidět důsledek takových postupů než právě v medicíně.
Celebrity versus elity
Karel Hvížďala píše, že novinařina přestala být uměleckým řemeslem a stala se průmyslem na výrobu přitažlivých příběhů. Po tolika letech potlačování osobností je jistě pochopitelné současné oslnění novinářů z odhalování individualit, ať už v kladném či záporném smyslu. Jde však za prvé o to, čí příběhy média zajímají, a za druhé o to, zda jim neschází schopnost nadhledu, zobecnění, pojmenování širších souvislostí. A to nikoli ve jménu propagace dané osoby nebo zvýšení vlastního nákladu či sledovanosti, nýbrž ve veřejném zájmu. To je problém, který by bylo možno charakterizovat slovy „celebrity versus elity“, a tak si zde dovolím uvést pár myšlenek na toto téma, které již v MT kdysi vyšly:
Všimli jste si, jak i dnes jsou noviny a časopisy, rozhlasové a televizní vlny, plné rozhovorů s tzv. celebritami? Jejich bujaré štěbetání a sebeprosazování, jejich plytké a sebestředné vyprávění o tom, jaké drží diety, jak jsou sexuálně úspěšní a jak jsou vyčerpaní poté, co půl roku natáčeli nové CD a současně zařizovali svůj nový dům, nacházejí místo mnohem snáze než seriózní informace. Celebrity se druží, navzájem se podporují a bez zábran a špetky skromnosti a vkusu si dělají reklamu. Nemají o sobě pochybnosti a považují se za střed vesmíru. Když se navzájem zvou do svých talk show nebo na stránky svých časopisů, ani se nepředstavují, neboť automaticky předpokládají, že je každý ve vesmíru zná a ví, v čem jsou tak neskonale skvělí. Ve skutečnosti ten jejich vesmír končí hranicemi naší země, protože za nimi ztrácejí veškerý svůj lesk a neznamenají pranic. Většině novinářů rozhovory s těmito celebritami ovšem dělají dobře, protože dotazovaní je rádi poskytují, hovoří k dotazujícím se slovy srozumitelnými a vyjadřují se bez zábran k čemukoli. Oni jsou ředitelé zeměkoule, rozumějí všemu a cítí potřebu dávat nám všem své názory k dispozici. Skutečně závažná a složitá témata, jakož ani lidé, kteří by o nich dokázali seriózně pojednat, nemají v bulvarizujících se médiích směřujících k infotainmentu šanci, protože pro získání většího objemu inzerce je třeba mít co nejvyšší náklad či sledovanost, a tu skrze složitá témata a přemýšlivé lidi nezískáte. Masy chtějí hry a chléb, a tak je musíte ubavit k smrti, tedy zamořit celý veřejný prostor plytkostmi z úst celebrit, aby se vedle nich dobře vyjímala reklama na bůček z Lidlu.
Elita na rozdíl od celebrity nebývá viděna na titulních stránkách obrázkových časopisů nebo v televizních estrádách. Její příslušníci se neprezentují na nesčetných večírcích, kde by si dělali reklamu. A nebývají také hypertroficky sebevědomí a sebestřední – spíše plní pochybností o sobě i o světě kolem. Nejsou to ředitelé zeměkoule a vesmíru, byť k jeho poznávání přispívají tisíckrát více než všechny celebrity dohromady. Jsou totiž vedeni nikoli namyšlenou pýchou, nýbrž skromností a vědomím své nedokonalosti, kterou se nebojí přiznat. Proto i jejich odpovědi na otázky jsou spíše uvozovány slovy „Myslím si“, „Předpokládám“ či „Domnívám se“ a často se v nich objevují vazby jako „ano, ale“, „ne, ale“. Nejsou totiž ochotni dávat laciná a jednoduchá prohlášení a vyjádření o všem, protože vědí, že člověk musí nejprve něčemu rozumět, než se k tomu začne vyjadřovat. Respektují, že lidské poznání je kontinuálním trvalým procesem náborů poznatků mnoha lidských mozků a jejich příspěvek může být jen jedním z kaménků v celé mozaice. Ostatně proto také si tolik zakládají na tom, kolik odborných článků v kterých odborných časopisech publikovali, protože dobře vědí, že právě to je trvalý vklad do studnice poznání, který jejich osobnost přesahuje v prostoru i čase. A když hovoří o své práci, vždy zdůrazňují, že jsou jen členy týmu, jen součástí mezinárodní komunity. Proto také platí, že na rozdíl od celebrity elita zůstává elitou i tehdy, když překročí hranice. Zatímco celebrita považuje za zcela samozřejmé sama sebe za celebritu označovat, skutečný příslušník skutečné elity to o sobě sotvakdy prohlásí.
Summa summarum – jestliže se do popředí dostávají celebrity vyráběné médii, a jestliže tyto celebrity produkují média pokleslá, dochází k erozi přirozené hierarchie hodnot a veřejnosti se nedostává skutečných autorit, osobností a elit, které by mohly být garanty všeobecně platné hodnotové škály.
Bulvarizace médií
Vytváření a prezentace celebrit byly a měly by být typické pro bulvár. Náš současný problém ovšem spočívá v tom, že zeď kolem ghetta bulváru již byla definitivně zbořena (K. Hvížďala). Díky tomu, že postmoderní svět se dívá na zpravodajství v médiích jako na hru, v níž je vše dovoleno, a informace, drb, lež, fantazmagorie či polopravda mají v neustálém mediálním toku (medialitě) stejnou váhu, přestává být jedno, jak se o čem píše: důležitější než informace je zábav a. Většina médií by nikdy nepřiznala svou příslušnost k bulváru a vymlouvá se mimo jiné na to, že už dnes nikdo pořádně neví, co to bulvár vlastně je. Ve skutečnosti je definice bulváru docela přesná, a u nás ji nejlépe prezentoval právě Karel Hvížďala.
Bulvár je druh levného novinového zboží, které se pozná podle několika vnějších a několika strukturálních znaků.
K vnějším znakům bulvárních médií patří to, že:
§ oproti seriózním médiím mají vyšší náklad či sledovanost (původně na začátku devatenáctého století se prodávaly na ulici, tedy na bulvárech, a od toho je odvozen i jejich název, neb ostatní noviny byly doručovány do bytů a kanceláří);
§ vyznačují se velkými titulky a kresbami či fotografiemi a krátkými články;
§ jejich jazyk pracuje s emotivními výkřiky ulice;
§ inzerují v nich převážně velké obchodní řetězce levné masové zboží (proto se bulvár objevil teprve tehdy, když byly založeny velké obchodní domy, z jejichž inzerce tyto noviny žijí);
§ nedodržují hranice privátní sféry, přinášejí tajně pořízené fotografie ze soukromí veřejně známých osobností, jejich úkolem je učinit soukromé veřejným.
Strukturálních znaků bulváru bývá většinou uváděno pět a odpovídají pěti sociálním funkcím, které tyto noviny ve standardní společnosti plní:
§ seznamují lidi, kteří většinou moc nečtou, s nejdůležitějšími politickými problémy v přiměřeně zjednodušené formě;
§ přinášejí bezplatný právní a sociální servis pro nemajetné vrstvy společnosti, které nemají na právníky, a poskytují i servis zákaznický či spotřebitelský (nejlevnější ceny, spotřebitelské testy atd.);
§ stimulují kult úspěšnosti, a to prostřednictvím vybraného okruhu celebrit;
§ kanalizují neukojenou potřebu po krvi a sexu u některých skupin obyvatelstva;
§ mívají nejlépe redakčně zpracované sportovní rubriky, které někdy tvoří až polovinu rozsahu novin.
Proč to lidé chtějí?
Zkuste sami posoudit, které z výše uvedených vnějších i strukturálních znaků bulváru dnes nenajdete v médiích, jež sama sebe označují za seriózní, veřejnoprávní či kdovíjaká. Seriózní média by měla pracovat s informacemi, s analýzami, s kontextem – bulvár preferuje místo informací aktuality a senzace, místo analýz napětí, místo kontextu senzaci. Jinak řečeno, místo rozumu emoce místo zamyšlení zábavu. Infotainment.
Vzhledem k tomu, že u nás byla tradice seriózních médií na desítky let přerušena, začala se se svobodou slova bulváru přibližovat i média zdánlivě seriózní. Neříkají si sice bulvár a jistě by se tomuto označení bránila, mají však k němu velmi blízko. Někteří autoři pro ně razí název „pop-noviny“.
Tyto pop-noviny se hájí tím, že lidé to takto prostě chtějí. A bohužel, do jisté míry mají pravdu. Proto nalézáme inzeráty na laciné zboží z Lidlu a na prací prášky, pořady typu Občanské judo, Na vlastní oči či spotřebitelské testy všude, kam se podíváme. Část občanů ztratila důvěru ve státní instituce a přestala od nich cokoli čekávat, protože nejsou schopny zajistit pro ně řádnou bezpečnost, zdravotní péči ani sociální zabezpečení v důchodu. Jestliže selhává legislativa, státní správa, soudní moc, policie, kontrolní mechanismy, klesá ochota žádat o řešení instituce a roste touha vzít věci do svých rukou, nebo je alespoň dát do rukou tzv. hlídacích psů – investigativních novinářů. A ti se této role rádi chápou, neboť je to jednodušší a přináší to větší čtenost či sledovanost než pojednávání obtížných témat. Protože nemají dost znalostí, analytických schopností, racionálního myšlení, preferují před obtížným pátráním po podstatě problémů prezentaci jejich jednotlivých jevových stránek. Místo aby usilovali o nápravu podstaty problémů, živí se prezentací jejich projevů.
Novinář, který chce ovlivňovat názory druhých, musí znát souvislosti. Pokud je nezná, je to špatné. Pro něj i pro posluchače. Současný zpravodajský trend však směřuje jinam. Rozhodujícím kritériem zpravodajství se stává senzačnost a zábavnost. A tomu se podřizuje vše. Informace, které nekloužou po povrchu, se moc nenosí. Myslím, že i proto čeští novinářů volají mnohem hlasitěji po svobodě využívání odposlechů než po svobodě přístupu k tvrdým datům, odborné literatuře apod. Místo aby se alespoň některá česká média snažila vystoupit o patro výš, sestupují za těmi nejpokleslejšími o patro níže, možná až do suterénu. Je to krátkodobě jednodušší a výnosnější cesta, dlouhodobě však cesta do pekel.
Ostatně uvědomili si to i někteří příslušníci novinářského stavu samotného – tak např. Petr Kamberský napsal 13. února: „Kolegové mne sežerou. Porušuji nerozbornou jednotu našeho stavu v boji s politickým gangsterstvem. Takže rychle: S odposlechy jsme to přeháněli, a teď nám dala sněmovna i Hrad po čuni. Dobře nám tak. Jen v některých přetiskovaných hovorech byl zjevný veřejný zájem. Příliš často šlo o zábavu, posměch, skandalizaci. Nepíše se to snadno, ale zdejší novinářská obec se chová jako kolegové exekutoři (či lékaři): bojuje jen o svůj zájem a není schopna žádné seberegulace. Náhubek si coby dočasný trest zaslouží. Bohužel. Věřme, že se časem prosadí nějaký rozumnější zákon – ten dnešní je samozřejmě přitroublý. Ale i v tom novém bude muset platit zlaté pravidlo: Do soukromí se lidem neleze. Překročení pravidel může – ve veřejném zájmu – povolit jen a jen soud.“
Komické přitom je např. to, že v současných diskusích o odposleších novináři sami sebe označují za „hlídací psy“ demokracie, kterým dnešní zákon nasazuje náhubek, avšak skutečná příčina omezování svobody (nejen novinářů) a ohrožení demokracie – mnohonásobný nárůst odposlechů u nás v posledních letech, jenž nás dostal ne nezáviděníhodné jedno z prvních míst na světě, prošel, jako by se téměř nic nestalo. Tak je tomu ostatně i se všemi ostatními tématy včetně zdravotnictví. Naši novináři se nechali opít rohlíkem v podobě zástupného problému tzv. regulačních poplatků a předvádějí se na něm, místo aby kdokoli z nich zapátral po tvrdých datech a konfrontoval s nimi ty, kdo v nejrůznějších televizních debatách ať už z toho či onoho pólu přicházejí s jakoukoli demagogií.
Takže úplně na závěr ještě jeden citát Karla Hvížďaly, který, jak se zdá, si nejvíce a nejpřesněji uvědomuje současnou situaci: „Média je třeba posuzovat jako navýsost kulturní produkt, který se podílí na vytváření kultury jazyka, kultury komunikace, kultury myšlení, kultury obrazového vyjádření, kultury volného času, kultury prostoru a krajiny a politické kultury... Jsme v pasti a média, protože se nedefinují jako kulturní fenomén a říkají si marketingová média, nás z ní nevysvobodí. Půjdou stále více za hlasem ošidných sirén, tedy většiny, která touží po pohodlném zapomnění. Budou nás dále zbavovat možnosti tuto past popsat a budou nás bavit, abychom si jí ani nevšimli.“
Zkusme před tím ubránit alespoň tisk odborný.
Zdroj: