Medicína na konci éry chorob?
Příznačná je vzpomínka H. Selyeho, autora teorie stresu, poplachové a adaptační reakce, na to, co jej přivedlo k budoucím objevům: “Nechápal jsem, proč se lékaři soustředí na rozpoznání jednotlivých chorob a specifických léků, vhodných jen k léčení dané choroby, aniž by obrátili pozornost na ,syndrom nemocnosti‘. Jakkoli bylo důležité nalézt lék proti té které chorobě, bylo ještě potřebnější poznat mechanismus onemocnění jako takového a způsob léčby tohoto všeobecného syndromu nemocnosti – onoho ,být nemocným‘, jak se zdá společného všem specifickým chorobám.” Stejný charakter mají Antonovského poznatky o salutogenezi, vlivu životního smyslu a konceptu (meaning of life) na manifestaci a významnost chorobných změn i na rozhodování, co a jak z pacientovy patologie léčit. Jeho teze, že zdraví a nemoc vytvářejí kontinuum a že “zdraví je více než nepřítomnost nemoci”, se však nestala základnou pro překročení “disease modelu”, ale mnohdy pouhou politicky zneužívanou frází. S potenciálem zdraví, zahrnujícím zdatnost, odolnost a adaptabilitu, a se stavy organismu dnes pracuje a alespoň zčásti mimo rámec “disease-specific outcomes” komplementárně působí řada oborů: neonatologie, geriatrie (zvláště problematika křehkosti – fragility), rehabilitace – fyzioterapie i ergoterapie, psychoterapie, psychosomatická medicína, nutricionistika, paliativní medicína, intenzivní péče, algeziologie (chronická bolest) i ošetřovatelství.
Pozoruhodná je trvalá snaha vylučovat problémy mimo “disease model” ze zdravotnických kompetencí včetně solidárních úhrad – jako by šlo o něco méně podstatného, doplňkového, nadstandardního, fakultativního, postradatelného, či dokonce nezdravotnického – tedy sociálního. Pozice jednotlivých oblastí a oborů se mění, ale podstata zůstává – co již není možné v neonatologii či intenzivní péči, je ještě možné v geriatrii, fyzioterapii či psychoterapii, i když o kvalitu či záchranu života může jít srovnatelným způsobem. Medicína již nekončí, jako kdysi, amputací, zanechávajíc “zachráněného amputáře” coby “casus socialis” – rozvinula se protetika a rehabilitace. Stále se však vnucuje otázka: Jak velké jsou dosud systémové problémy s prosazením ucelené rehabilitace, s jejím zrovnoprávněním s “medicínou chorob” včetně úhradových schémat v rámci všeobecného pojištění a jak moc v tom ČR zaostává třeba za Skandinávií? Ani podvýživa již není ve vyspělých zemích sociální konstatování, nýbrž apel pro nutricionisty, stejně jako neprospívání a slabost novorozence není indikací k sociálnímu odložení, ale k neonatologické intervenci. Geriatrického pacienta s multikauzálně podmíněnou křehkostí či kauzálně neléčitelnou symptomatickou terminální fází chronického onemocnění lze však stále označit za “casus socialis”. Jakkoli je třeba předcházet medicinaci nezdravotnických problémů a usilovat o humanizující socializaci zdravotní péče (podřízení strategie a formy vyšetřování i léčení “meaning of life”, smyslu a konceptu nemocného člověka a jeho sociálním rolím), nelze odmítat kompetence u zdravotnicky intervenovatelných obtíží. Intervenční neonatologie se vyprofilovala jako reakce na demedicinující a s eugenikou související označení “neduživost novorozenců”, jako nesouhlas s nadbytečně špatnou prognózou a s představami, “buďte rozumní, nechte je v klidu umřít nebo je dejte do ústavu, stejně nebudou k ničemu, zůstanou neduživí.” Stejně reagovala rehabilitace na “lékařsky zdůvodněnou” odepsanost “amputářů” a jiných “invalidů”. Jde o fascinující historický proces odkrývání skrytých potenciálů, intervenovatelných stavů a proměnlivosti medicínských kompetencí. Jak napsal neuropsycholog O. Sacks, “moji pacienti mě přivádějí k dalším a dalším otázkám, které mě přivádějí k dalším a dalším pacientům.” Mohl také napsat, že jeho pacienti mizí za dalšími a dalšími bariérami, u nichž končí jeho medicínská zodpovědnost, takže se může věnovat stále užšímu spektru stále standardnějších úkolů. Prokletí “casus socialis” nyní lpí např. na geriatrické křehkosti – lze se dohadovat, kdy a jakým způsobem geriatrická medicína prolomí obranu “strážců medicínské čistoty a účelnosti výdajů”, nabízejících stejně jako kdysi u neduživých novorozenců, zmrzačených invalidů či umírajících chroniků sociální azyl a různě zastřenou euthanasii.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 8/2008, strana A4
Zdroj: