Metabolické účinky látek interferujících se systémem renin−angiotenzin
Metaanalýza metabolických účinků antihypertenzní léčby ukazuje, že látky interferující se systémem renin-angiotenzin (inhibitory ACE, blokátory receptorů AT1 pro angiotenzin II) ve srovnání s diuretiky a beta-blokátory snižují riziko vzniku diabetes mellitus. Stručný přehled pojednává o možných mechanismech tohoto působení. Není zatím jasné, zdali hlavním mechanismem tohoto účinku je pouze interference antihypertenzních látek s biologickým působením angiotenzinu II na glycidový metabolismus. Pilotní experimentální a klinická data naznačují, že za zlepšení metabolismu glycidů by mohly být zodpovědné i další pochody, jako je stimulace bradykininu a oxidu dusnatého v případě inhibitorů ACE či agonistické působení na úrovni PPAR-γ v případě některých blokátorů receptorů AT1 pro angiotenzin II (telmisartan). Je stručně diskutován i možný klinický význam zvýšení rizika diabetes mellitus vlivem antihypertenzní léčby v dlouhodobém horizontu.
Arteriální hypertenze je nejčastějším kardiovaskulárním onemocněním. U metabolického syndromu se hypertenze vyskytuje spolu s dalšími abnormalitami typu obezity či diabetes mellitus, které mohou dále zvyšovat hodnoty krevního tlaku, a tak dále potencovat nejen kardiovaskulární, ale i celkovou mortalitu a morbiditu. Narůstající prevalence metabolického syndromu a diabetes mellitus 2. typu vede současně i k podrobnějšímu zkoumání metabolických účinků antihypertenzních látek. Je dlouho známo, že prolongovaná léčba diuretiky vede často ke zvýšení glykémie a zvýšenému riziku vzniku diabetu 2. typu. Po vysazení diuretik se glukózová tolerance zlepšuje, ale u celých 40 % osob zůstává abnormální. Podávání beta-blokátorů vede často ke vzniku inzulinové rezistence3 a usnadnění vzniku nového diabetu. Podle názorů mnohých se naopak zdá, že léčba novějšími antihypertenzivy (blokátory kalciových kanálů, inhibitory ACE, blokátory receptorů AT1 pro angiotenzin II) riziko vzniku diabetes mellitus snižuje. Zajímavá je metaanalýza sedmi různých studií, která zahrnovala 58 000 osob. Výsledky této metaanalýzy ukázaly, že zahájení nové léčby, zejména inhibitory ACE nebo blokátory receptorů AT1, vede ve srovnání s dlouhodobou léčbou staršími konvenčními antihypertenzivy (diuretika a beta-blokátory) ke snížení incidence nových případů diabetes mellitus o 20 % (p < 0,001). Používání blokátorů kalciových kanálů snížilo podle této metaanalýzy rizika vzniku nového diabetu ve srovnání se starším typem léčby o 16 % (p < 0,001). Tyto významné rozdíly rizika nových případů diabetes mellitus u různých modalit antihypertenzní léčby vyniknou zejména tehdy, uvědomíme-li si, že diabetes mellitus patří k nejvýznamnějším rizikovým faktorům ischemické choroby srdeční a že kardiovaskulární riziko diabetika bez infarktu myokardu je podobné jako u nediabetika po již proběhlé koronární příhodě. Zdá se, že nejvýznamnější antidiabetické působení ze všech tříd antihypertenziv mají inhibitory ACE a blokátory receptorů AT1 pro angiotenzin II (sartany). Následující řádky diskutují možné mechanismy těchto účinků a otázku, zdali mezi jednotlivými látkami blokujícími systém renin-angiotenzin existují rozdíly v působení na metabolismus glycidů. Je stručně diskutován i možný klinický význam zvýšení rizika diabetes mellitus vlivem antihypertenzní léčby v dlouhodobém horizontu.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 5/2005, strana 72
Zdroj: