Mobilní hospice plní přání dožít doma

Nevyléčitelně nemocní a lidé, kteří jsou na konci své cesty, si často přejí dožít doma mezi svými blízkými. Odbornou pomoc i lidskou podporu pacientům a jejich rodinám v takových situacích nabízejí mobilní hospice. Konference Dvě cesty, jeden cíl, která se konala 25. 3. 2026 v Praze, nabídla prostor pro dialog mezi mobilními hospici a konziliárními paliativními týmy (KPT), které hrají klíčovou roli pro hladký přechod z nemocnice do péče domácího hospice, a otevřela diskusi o tom, jak společně zajistit pro pacienta a jeho rodinu péči na konci života tak, jak si to přejí.

Stárnutí populace, o němž dnes denně slýcháme, mimo jiné znamená, že lidé umírají ve vyšším věku a narůstá počet těch, kteří se o sebe nemohou sami postarat. Jsou na tuto situaci zdravotní a sociální služby připraveny? „Vážná nemocnost začíná v ČR od 45–50 let věku, ve věku 75+ je přes 50 procent populace v poměrně velmi špatném zdravotním stavu, kdy mají tři a více vážných chronických polymorbidit… V tomto desetiletí podle statistických predikcí naroste o více než 60 procent počet geriatrických pacientů ve věku 75 let a více, u nichž je vysoké riziko ztráty soběstačnosti,“ uvedl na konferenci ředitel ÚZIS ČR prof. RNDr. Ladislav Dušek, Ph.D. Do roku 2035 dojde k nejvýraznějšímu nárůstu počtu obyvatel ve věku nad 80 let, což jen posiluje nutnost spolupráce mezi zdravotními a sociálními službami. Abychom na tuto situaci byli připraveni, probíhá nyní podle prof. Duška právě pro paliativní a geriatrickou péči v ÚZIS nejvíce analýz.

Pomoci mají připravované národní plány geriatrické a paliativní péče, které jsou vzájemně komplementární, ale musejí být podpořeny personálními opatřeními. Kapacitně totiž není podle prof. Duška ani jeden z oborů připraven na demografickou situaci, která nastane. „Paliatři se snaží vychovávat paliatry, ale 25–30 ročně je málo. Geriatrů funguje v ČR pouhých 348, z toho 40 procent je v důchodovém věku,“ varuje s tím, že předčasně na kardiovaskulární, onkologická a jiné chronická onemocnění umírá stále méně lidí, čímž roste tlak na segment péče v závěru života, kam patří nejen terminální péče, ale i včas indikovaná péče paliativní.

Povědomí o paliativní péči roste, často ale přichází pozdě

Konferenci, kterou organizovalo Fórum mobilních hospiců za přispění Nadačního fondu UNIQA, předcházel kvantitativní a kvalitativní výzkum Centra paliativní péče (CPP) zaměřený na spolupráci nemocnic a domácích hospiců.

Konziliární paliativní týmy jsou multidisciplinární týmy odborníků (lékař, sestra, sociální pracovník, psycholog a duchovní), kteří pomáhají nevyléčitelně nemocným pacientům. Velikost těchto týmů se napříč nemocnicemi liší, někde tyto týmy dokonce nejsou k dispozici vůbec. Nemocnicím často chybějí nastavená kritéria a metodické pokyny pro spolupráci KPT a nemocničních oddělení.

„Analýza ukazuje, že konziliární paliativní týmy se napříč oslovenými nemocnicemi liší velikostí, úvazkovým naplněním i mírou zapojení jednotlivých profesí, přičemž 57 procent respondentů nepovažuje úvazky jednotlivých odborností za dostatečné a téměř polovina nevnímá svůj tým jako dostatečně velký. Nedostatečné kapacity jsou často spojovány s nízkou finanční atraktivitou oboru a nedostatečným pochopení role a přínosu KPT pro pacienty i nemocnici,“ uvedla Josefína Králová, výzkumná pracovnice CPP.

Data také ukázala, že přítomnost koordinátora paliativní péče je spojena s rychlejším kontaktem s pacientem. Klíčovou roli hraje také informovanost ošetřujících lékařů. Lepší povědomí o činnosti KPT a jejich silnější postavení v nemocnici významně souvisí s dřívějším zapojením paliativní péče a častějším využíváním časné paliativní péče. Celkem 63 procent dotázaných nepovažuje načasování paliativní péče ve své nemocnici za adekvátní a téměř dvě třetiny uvádějí, že se často setkávají se situací, kdy měl být tým přizván dříve. Zároveň 60 procent respondentů nemá pocit, že by služby KPT byly dostupné všem pacientům, kteří by je potřebovali.

„Náš výzkum ukazuje, že paliativní konzilium je často svoláváno pozdě. S dřívějším zapojením do péče o pacienty významně souvisí přítomnost koordinátorů paliativní péče, povědomí o činnosti týmů a jejich postavení,“ potvrdil ředitel CPP PhDr. David Peřan, Ph.D., s tím, že z dat kolegů z FTN vyplývá, že včas indikované konzilium paliativní péče ušetří ve velké fakultní nemocnici v průměru 13 000 Kč.

„Naši pacienti i jejich blízcí často reflektovali, že si o hospicovou službu měli požádat dříve. Tam, kde v nemocnici dobře funguje konziliární paliativní tým, se tato situace velmi zlepšila – pacienti i jejich rodiny lépe rozumějí situaci a potřebnou podporu dostávají dříve. A díky tomu je pro ně péče doma snazší,” řekla Mgr. Monika Marková, předsedkyně Fóra mobilních hospiců a ředitelka Hospice sv. Štěpána.

Navzdory popsaným bariérám a personálním omezením se ukazuje, že většina členů KPT vnímá vývoj pozitivně, postupně roste povědomí o paliativní péči i ochota ke spolupráci a situace se podle jejich zkušeností postupně zlepšuje.

Komplexní péče v domácím prostředí

Ročně v ČR umírá zhruba sto tisíc lidí, až v 60 procentech se jedná o očekávatelné úmrtí. Právě tito lidé by mohli dobře těžit ze specializované nebo obecné paliativní péče. Svět paliativní péče před deseti lety byl velmi odlišný od toho dnešního. Tehdy ho tvořilo několik nadšenců, dnes již existuje celá odborná komunita.

Ačkoli první mobilní hospice (MH) v ČR vznikly před 25 lety, do úhradové vyhlášky byly poprvé po mnohaletém úsilí zařazeny až v roce 2018. Aktuálně zde funguje přes 60 mobilních hospiců, Fórum MH jich sdružuje 48, a ty se ročně postarají o vícer než 8 000 pacientů. První lůžkový hospic v ČR byl otevřen před 30 lety a dnes se tato zařízení postarají o cca 3 000 pacientů ročně.

Mobilní hospice poskytují zdravotní, psychologickou a duchovní péči lidem v závěru života v jejich domácím prostředí. Součástí je také sociální podpora, která pomáhá s orientací v systému, např. s žádostí o příspěvek na péči. Díky tomu mohou lidé zůstat v kruhu blízkých a prožít poslední chvíle důstojně. Tým hospice tvoří lékař, všeobecná sestra, sociální pracovník, psycholog a duchovní, některé hospice využívají i dobrovolníky. Výhodou je možnost půjčit si vybavení, jako jsou polohovací postele, kyslíkové přístroje a další pomůcky. Hospicová péče je částečně hrazena ze zdravotního pojištění, na provoz hospiců přispívají i dárci, v některých hospicích se pacienti podílejí na úhradě služeb. S financováním hospicové péče může pomoci také pojištění snížené soběstačnosti.

 Podmínkou přijetí do péče hospice je, aby se o nemocného nepřetržitě staral někdo z blízkých, přičemž se mohou střídat. Hlavní výhodou je, že multidisciplinární tým dochází za pacientem domů. Pacient tak získává lékařský dohled a veškerou zdravotní péči. Součástí podpory není jen léčba a tlumení bolesti či dalších obtíží, ale také psychosociální a duchovní podpora pro nemocného i jeho rodinu.

Pracovníci MH se však v praxi setkávají s nepochopením ze strany rodiny, která se například domnívá, že u nemocného zůstane sestra celý den, když budou pečující v práci. „To je obrovský zádrhel, který je třeba předkomunikovat už v nemocnici. Pokud blízcí nemohou celodenní péči zajistit, může být nemocný v lůžkovém hospici, kde s ním rodina může zůstávat a zároveň jezdit do práce. Pečující nemusí být jen rodina, ale i další blízcí, třeba kamarádi,“ popisuje lékařka mobilního hospice Most k domovu MUDr. Hana Turková.

Češi věří, že se o ně rodina ve stáří postará

Podle průzkumu rodin provedeného Nadačním fondem UNIQA má příbuzného odkázaného na péči čtvrtina Čechů a osm procent rodin o svého blízkého pečuje přímo u sebe doma. Těmi, kdo se starají, jsou ze dvou třetin ženy, třetinu pečujících představují muži. Na mezigenerační péči se spoléhá hlavně v rodinách, které spolu bydlí. Téměř čtyři z pěti Čechů (79 %) věří, že se o ně rodina ve stáří postará, a 69 procent dotázaných tvrdí, že jsou připraveni se postarat o své rodiče, až budou staří.

„O blízké pečujeme v rodinách především proto, že si to sami přejí. Zároveň ale víme, že taková péče je velmi náročná – časově, psychicky i finančně – a ve většině případů stojí na neformálních pečujících, nejčastěji ženách. S tím, jak se společnost proměňuje a stárne, bude těchto situací rychle přibývat a péče o blízké se stane zkušeností, kterou projde velká část rodin. Právě proto považujeme za důležité toto téma otevírat, přinášet srozumitelné informace a pomáhat lidem se v něm lépe orientovat,“ shrnula výsledky průzkumu Katarína Strýčková, CSR & Sustainability Expert UNIQA.

Nadační fond UNIQA se dlouhodobě věnuje tématům, která souvisejí s fungováním rodiny v náročných životních situacích. Oblast péče v závěru života vnímá jako jednu z klíčových výzev, kterou bude česká společnost v následujících letech stále intenzivněji řešit. Současně jde o oblast, která má výrazný dopad i na duševní zdraví pečujících a jejich blízkých. Fond proto podporuje především osvětu a otevřenou veřejnou debatu o této oblasti. V roce 2025 se například připojil k osvětové kampani Fóra mobilních hospiců Dožít doma a ve spolupráci s Cestou domů také podpořil vznik praktické brožury Pečujeme v závěru života i webového portálu umirani.cz.

Správné komunikace a hledání společného jazyka

Výsledky průzkumu mezi KPT poukázaly na to, jak důležitá je komunikace a koordinace všech zdravotníků a rodiny k tomu, aby pacient mohl svůj život dožít co nejkvalitněji a tak, jak si přeje.

Velmi pozitivně je hodnocena spolupráce s mobilními hospici, nicméně i zde se promítá pozdní indikace, pacienti jsou často předáváni až ve velmi pokročilé fázi onemocnění, což vede k velmi krátké době péče v hospici. Pozdní předávání pacientů do hospicové péče však souvisí i s obtížností prognostického odhadu a individuálním průběhem onemocnění. Recentní data ukazují, že roste počet lidí umírajících doma, ale zkracuje se medián péče.

• 41 procent pacientů je v péči MH méně než 7 dní.
• Optimální délka péče je přitom 3–4 týdny (≥ 21 dní).
• Rozvoj KPT nepřinesl včasnější předávání do mobilních hospiců.

Významnou bariérou může být i nedostatečná komunikace ze strany ošetřujících lékařů. V praxi se KPT týmy setkávají se situacemi, kdy pacienti a jejich rodiny nejsou plně informováni o závažnosti stavu, což může vést k vytváření falešných nadějí a následnému zdržení v návazné péči. Pokud pacient paliativním týmem v nemocnici neprojde, nejenže často neví, co čekat, ale navíc mívá ve zdravotnické dokumentaci poznámky vzbuzující neoprávněné naděje. Podle MUDr. Adama Housky, vedoucího lékaře paliativního týmu ve FNKV, nemá vždy pacient od péče realistická očekávání, a to i kvůli tomu, jak s ním předtím lékaři komunikovali. „V nemocnici býváme konfrontováni s tím, že lidé vůbec nejsou informováni, v jaké fázi nemoci se nacházejí. Největší zádrhel je přijetí časové prognózy a informace, že možnosti nemocnice jsou vyčerpány a toto prostředí není dobrým místem, kam posledního půl roku opakovaně chodit,“ uvedl.

Na potřebu odborné komunikace upozornil předseda České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP a primář Oddělení podpůrné a paliativní péče PN Bohnice MUDr. Ondřej Kopecký. Nemocniční KPT mohou podle něho generovat velkou nabídku a paletu možností, na které lze navázat v mobilních službách, protože KPT je typicky místo, kde se člověk s pokročilou nemocí setká s komplexní nabídkou zdravotních nebo sociálních služeb.

„Zatímco ještě před deseti lety neexistoval žádný nemocniční konziliární paliativní tým, dnes jich funguje přes 50 a další vznikají. I při optimistickém odhadu je to však jen třetina potřebných kapacit. Současně se dnes již dostáváme do situace, že tam, kde konziliární tým funguje, generuje specifický druh nabídky pro poskytovatele terénních služeb a mobilní specializované paliativní péče (MSPP), a najednou začínáme trochu tápat v našem společném vztahu a vyjednávání, co vlastně MSPP chce v systému nabízet, jaký druh pacientů chce opečovávat, po jak dlouhou dobu, s jakými nástroji a dovednostmi. Vidíme velkou variabilitu v nabídce směrem k nemocným i v komunikaci s nemocničními týmy. Narůstá snaha přesměrovat do péče nemocné, kteří jsou v samotném závěru života, což může být ve výrazném protikladu od toho, co očekává mobilní hospic, který by raději o pacienta pečoval po delší dobu, protože tehdy může udělat větší míru dobra, poskytnout větší míru odbornosti a zajistit kvalitu. Přeji nám, abychom to vše dokázali společně hledat, formulovat, a to jazykem, který už patří do budování systému, jazykem věcným a náležitě odborným, nikoli jazykem kazuistik a emocí,“ řekl MUDr. Kopecký s tím, že aktuálně se nacházíme v období, kdy budujeme společný jazyk, k čemuž slouží i tato konference.