Moderní léčba hypertenze u srdečního selhání
Léčba hypertenze u srdečního selhání se musí samozřejmě řídit platnými doporučeními (guidelines), přesto zde jsou však určité odlišnosti a nezbytné modifikace.1–3 Nejprve je třeba si přesně defi- novat problém. V České republice je asi 2 500 000 hypertoniků a asi 200 000 nemocných se srdečním selháním. V padesátých letech dvacátého století byla hypertenze udávána jako hlavní příčina srdečního selhání (obr. 1), na konci dvacátého století je jako hlavní příčina udávána ischemická choroba srdeční (obr. 2), avšak hypertenze zůstává hlavním rizikovým faktorem srdečního selhání, kdy právě systolický krevní tlak a věk jsou nejvýznamnějšími prediktory vzniku srdečního selhání (obr. 3 a 4). Pro větší přehlednost je třeba si srdeční selhání rozdělit na:
srdeční selhání se systolickou dysfunkcí levé komory;
srdeční selhání s diastolickou dysfunkcí levé komory.
Většina výše uvedených údajů se týká obou typů, avšak vztah hypertenze a srdečního selhání je u obou rozdílný. Srdeční selhání se systolickou dysfunkcí – sníženou ejekční frakcí – má jako hlavní příčinu ischemickou chorobu srdeční a typický pacient je muž ve věku 60–70 let po infarktu myokardu. Typický pacient se srdečním selháním a diastolickou dysfunkcí je žena starší než 70 let s hypertenzí bez ischemické choroby srdeční.4 Podívejme se nejprve, co říkají naše národní doporučení o léčbě srdečního selhání a kontrole hypertenze.1
Srdeční selhání se systolickou dysfunkcí – léčba Hypertenze dle doporučení pro léčbu srdečního selhání
Zvýšený krevní tlak je jedním z hlavních rizik vzniku srdečního selhání a dlouhodobá dostatečná léčba hypertenze ukázala snížení výskytu srdečního selhání. Dosažení optimálního krevního tlaku snižuje relativní riziko srdečního selhání o 50 %. Při léčbě hypertenze by mělo být dosaženo cílových hodnot krevního tlaku dle doporučení pro léčbu hypertenze. Zvláště významné je dosažení cílových hodnot systolického krevního tlaku. Obava, že příliš nízké hodnoty diastolického tlaku povedou ke zvýšení mortality, se neukázala jako opodstatněná, dodatečná analýza studie HOPE však ukázala, že diastolický krevní tlak by neměl klesnout pod 70 mm Hg.
Snížení krevního tlaku má zásadní význam, bez ohledu na to, kterými přípravky je ho dosaženo, ale zdá se, že nejvhodnější je léčba založená na preparátech blokujících renin-angiotensinový systém (inhibitory ACE a blokátory receptorů AT1 pro angiotensin II) a léčba za použití diuretik nebo beta-blokátorů, zatímco léčba založená na použití blokátorů kalciových kanálů je v prevenci vzniku srdečního selhání méně vhodná a používáme je, pokud předchozí lékové skupiny jsou v dosažení cílového krevního tlaku neúčinné. V celkové kardiovaskulární mortalitě ale není rozdíl mezi jednotlivými lékovými skupinami považovanými v léčbě hypertenze za léky první volby. Léčba hypertenze u nemocných se srdečním selháním by měla být založena na použití trojkombinace inhibitorů ACE (při intoleranci inhibitorů ACE použijeme blokátory receptorů AT1 pro angiotensin II), beta-blokátorů a diuretik. Optimální cílový krevní tlak pacientů se srdečním selháním není znám, epidemiologické studie ukazují, že jsou to pravděpodobně hodnoty 130–140/80–90 mm Hg (avšak při pokročilém srdečním....
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci Suppl.3/08 Hypert, strana 13
Zdroj: