MUDr. Dana Brožková: Ještě chci párkrát vyhrát!

Strohý osobní dotazník nové mistryně světa by oněm čtenářům sdělil, že MUDr. Dana Brožková se narodila 24. dubna 1981, pochází z Rovenska pod Troskami, je svobodná, v současnosti žije v Praze a je posluchačkou doktorandského studia v oboru biologie–genetika na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

Sportovní curriculum by jim pak řeklo, že před orientačním během se věnovala judu, že první kroky v terénu s mapou a busolou učinila asi ve dvanácti letech, že kromě letošního titulu mistryně světa na dlouhé trati, získaného 19. července v lesích u Konice na Olomoucku, je juniorskou světovou šampionkou z roku 2001 a čtyřnásobnou akademickou mistryní světa z let 2002 až 2006. Dále že ve své privátní síni slávy má řadu dalších cenných kovů z těchto i dalších šampionátů a skvělých umístění v závodech Světového poháru, a že v rubrice klubová příslušnost má vepsány dvě položky – Sportcentrum Jičín a švédský tým Domnarvets GoIF, za který startuje v závodech ve Skandinávii.

Před medicínou se neschovávám!

MT: Uvědomovala jste si při podávání přihlášky na fakultu, že medicína neumožňuje individuální studijní program a sport asi bude muset ustoupit do pozadí? V té době jste přece už byla nejlepší juniorkou na světě. A proč vůbec jste si zvolila lékařskou fakultu?

Upřímně řečeno, příliš jsem o tom nefilosofovala. Bavila mě biologie a chemie, takže rodinná rada usoudila, že medicína je jednou ze vhodných škol. V té době jsem si ani moc nepřipouštěla nějaké představy, kam až to chci dotáhnout ve sportu. Naštěstí se brzy ukázalo, že spojení obojího je možné. Orientační běh je ryze individuální sport, takže přípravu – hlavně její atletickou část – si závodník může hodně časově přizpůsobit. Navíc jsem bydlela na koleji Kajetánka kousek od výborného tréninkového prostoru v oboře Hvězda. Trochu větší problém představoval mapový trénink – při tom je nutné vyjíždět do neznámého terénu – anebo případy, kdy se mi časově křížila bloková výuka a třeba důležitý závod nebo povinné reprezentační soustředění. Ale i to se nakonec dalo zvládnout bez větší újmy.

MT: Mimochodem, znáte nějakého jiného medika – špičkového orientačního běžce, který by to také zvládal bez újmy?

Na to je snadná odpověď: moje sestra Radka studuje pátý ročník a na olomouckém šampionátu získala bronz na „middlu“, neboli střední trati.

MT: Řekla jste, že před nástupem na VŠ vás dlouhodobé sportovní cíle moc nezatěžovaly. Nedávno jste ale v nějakém rozhovoru přiznala, že orientační běh je teď pro vás na prvním místě, a proto jste místo nástupu do praxe zvolila další studium…

Nepopírám to. Chci ještě dva, tři roky sportovat na vrcholové úrovni a párkrát něco pořádného vyhrát. To by určitě nešlo, pokud bych se zařadila do běžného režimu lékařského povolání. Nejde jenom o čas na trénování, ten bych možná našla, ale už těžko čas na soustředění a závodění. V našem sportu je například nutné hodně jezdit soutěžit do odlišných terénů, než na jaké jsme zvyklí doma.

Ale aby nevznikl dojem, že se jenom schovávám před skutečnou medicínou – téma mého nynějšího postgraduálního studia mě zajímá a chci se v tomto oboru v budoucnosti profesně uplatnit.

MT: Upřesněte prosím svůj doktorandský obor.

Jedná se o oblast molekulární biologie a genetiky, v zaměření na neurologii, resp. na zkoumání dědičných neuropatií, zejména na výzkum CTM neboli choroby Charcot-Marie-Tooth. Mám velké štěstí, že mým studijním vedoucím je doc. MUDr. Pavel Seeman, Ph.D., šéf DNA laboratoře Dětské neurologické kliniky 2. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Motol.

MT: Takže budete později pracovat v medicínském výzkumu?

Spíše mám představu, že získanou kvalifikaci uplatním v genetické klinické praxi či v nějaké formě genetického poradenství.

V našem sportu se nešvindluje

MT: Mluvme nyní o orientačním běhu. To asi není sport, který by vítězům – třeba mistrům světa – přisypával na bankovní konto tučné částky?

Odpovím nepřímo. Teprve když se český orientační běžec dostane na velmi solidní výkonnostní úroveň – třeba do reprezentačního výběru –, přestane ho sport stát jeho vlastní peníze. Teprve pak má plně pokrytou závodnickou režii, to znamená pobyt a stravu na soustředěních a na soutěžích, částečně vybavení a podobně. A mohu osobně potvrdit, že zbohatnutí českému mistru světa rozhodně nehrozí.

MT: Myslíte si, že i ve vašem sportu figuruje doping?

Velmi o tom pochybuji. Jednak proto, že orientační běh v sobě spojuje fyzický výkon a docela náročnou duševní aktivitu, a nejsem si úplně jistá, že existují podpůrné prostředky, které spolehlivě a souběžně působí v obou těchto rovinách. A jednak i kvůli již řečeným finančním podmínkám – orientační běžci nemají peníze na to, aby si špičkové nedovolené prostředky opatřovali, a nezávodí o takové peníze, aby kvůli tomu riskovali ostudy a tresty. Samozřejmě na všech významnějších závodech funguje normální dopingová kontrola.

MT: Každého laika asi napadne podezření, že reprezentanti pořadatelské země by vždy mohli absolvovat trať takříkajíc se zavázanýma očima. Znají přece prostor a mají dost času, aby se seznámili s každým stromem či výmolem. Neznají jen polohu kontrol.

Od chvíle, kdy se vyhlásí místo závodu, je tento prostor embargován a závodníci i jejich týmy tam mají zakázaný vstup.

MT: To znamená, že třeba letos les u Konic obklíčila dlouho před šampionátem ochranka?

To určitě ne, ale v prostoru dlouho předem pracují mapaři a stavitelé tratí a nedovedu si představit ten trapas, kdyby tam někoho z nás načapali. Ale to se prostě ani nemohlo stát, orientační běh je velice poctivý sport. Já tomu alespoň pevně věřím.

MT: Existují ale i nekontrolovatelné zdroje informací – třeba mapové soubory na internetu, letecké a satelitní snímky a podobně.

Ano, ty jsou k dispozici všem stejně. Určitě do jisté míry usnadňují přípravu na závod, podobně jako podkladové materiály, které oficiálně vydávají pořadatelé. Letos jsme například měli k dispozici asi deset či patnáct let staré závodní mapy konického areálu, které si samozřejmě mohli vyžádat i zahraniční závodníci. Ale ty posloužily opravdu jen k základní informaci o charakteru terénu.

MT: Poslední dotaz na toto téma. Letošní závod ve sprintu se běžel centrem Olomouce a vědělo se to nejméně dva roky předem. I v tomto případě platilo embargo?

Ano, od data vyhlášení místa závodu neměli účastníci šampionátu do centra města přístup. Opakuji, jsme sportovním odvětvím, v němž se nešvindluje a nepodvádí.

Vítězství jsem měla v hlavě

MT: Nyní k vašemu životnímu závodu se zlatou pointou. Pamatujete si, jak se to událo?

Vím, že jsem neběžela úplně bezchybně. Ale myslím, že se mi hlavně povedlo zúročit pečlivost v přípravě. Soustředili jsme se plně na domácí šampionát, a vypustili dokonce závody Světového poháru v Norsku a ve Švédsku. Přímo v Olomouci jsem se v individuálních disciplínách koncentrovala jen na klasickou dlouhou trať a na sprint, vynechala jsem „middle“. Což se ukázalo jako dobrá volba, protože odběhnout dvoukolový middle a za dva dny běžet zase naplno „long“ by bylo hodně náročné. Podařilo se mi skvěle k závodu vyladit formu. Pozitivní roli určitě sehrál fakt, že se běželo ve vyloženě českém typu terénu, tedy v prostředí, v němž mám odzávoděny a odtrénovány tisíce hodin a které mi vyhovuje. Navíc jsem měla jasno v hlavě, šla jsem na start s přesvědčením, že mohu vyhrát. Každý sportovec vám potvrdí, že to je prvním předpokladem úspěchu.

MT: Pečlivost v přípravě potvrzuje i váš tréninkový deník, který je k nahlédnutí na vašich webových stránkách. Mimochodem, je v něm položka „zakopávání“ – znamená to, že trénujete pády po zakopnutí třeba o pařez? Ale teď vážně: jak jako lékařka posuzujete rizika úrazu při orientačním běhu? Pohybujete se většinou lesním terénem, sledujete při tom mapu…

Pády samozřejmě netrénuji, zakopávání – nohama dozadu, nikoli přes překážku – je běžným prvkem nácviku běžecké techniky. Ale k úrazům – nejsou až tak časté, závodníci se umějí pohybovat v terénu. Pochopitelně k nějaké té distorzi kotníku občas dojde. Nejčastějšími úrazy jsou ale šrámy od větví, mnohdy dost krvavé. Na to letos doplatil například náš reprezentant Michal Smola, který získal stříbro v závodě na krátké trati a pro „long“ byl též jedním z kandidátů na medaili. Jenže na trati ho švihla větev do oka, poškrábala mu rohovku a on pořádně neviděl na mapu ani na to, kudy běží. Já osobně jsem zatím měla jen zlomenou ruku, ale to se mi paradoxně stalo po uklouznutí na mokré trávě na rovné louce.

MT: Dost nebezpečný zdravotní problém ale postihl vítěze sprintu a mnohonásobného mistra světa Francouze Thierryho Gueorgioua.

Thierry vdechl vosu a zkolaboval přímo na trati. Zdravotní služba naštěstí zasáhla včas. Ironií okamžiku bylo, že když Gueorgiou přivolával zoufalým máváním pomoc, komentátoři přímého televizního přenosu to divákům vysvětlili jako gesta rezignace favorita, který zabloudil a nepovažuje za nutné sportovně závod dokončit v poli poražených.

MT: Vraťme se k vaší přípravě – před chvílí jste vyslovila pojem „mapový trénink“. V čem spočívá?

Závodník dostává mapu závodu až v momentě startu, a musí se v ní tedy velmi rychle zorientovat. Lépe řečeno, musí v ní okamžitě identifikovat podstatné orientační body a nejvýhodnější trasu mezi kontrolními body. Čím méně prvků na mapě k tomu potřebuje, tím lépe. Mapový trénink má za cíl posilovat tuto schopnost. Takže třeba hledám nejvýhodnější trasu podle mapy, z níž byly některé prvky vypuštěny a podobně.

MT: Orientační sport má mnoho mutací – závodí se na lyžích, na kolech, a dokonce prý i na větroních a Česká republika má vynikající výsledky i v radiovém orientačním běhu. Zkusila jste někdy něco z toho?

Jen jednou lyžařský orientační závod, ale moc mě to nebavilo.

MT: Nenapadla vás možnost „ekonomizovat“ v budoucnu své sportovní úspěchy? Například být trenérkou tam, kde orientační běh je masovým a ceněným sportem. Třeba ve Švédsku, kde jste bohužel daleko známější než doma. Anebo – protože jste pro slávu ČR dost vykonala – vstoupit do politiky. To je přece v současnosti mezi českými lékaři častý jev?

Na první část otázky už jsem vlastně odpověděla. Budu ještě chvíli závodit a pak hodlám být lékařkou na plný úvazek. Už to, že jsem medicínu vystudovala, považuji za určitý závazek. Pokud bych měla trénovat, tak snad jedině pomáhat jiným trenérům ve svém volném čase, zatím ale o tom vůbec neuvažuji. No a druhou část otázky jste asi ani nemysleli vážně…

Zdroj: