Můj hlavní problém není, že sedím na vozíku
V České republice dochází každý rok zhruba ke dvěma stovkám úrazů s transverzální míšní lézí. Není známo, kolik přesně, protože centrální registr míšních úrazů chybí. K tomu je potřeba připočíst 50 - 100 pacientů, kteří ochrnou v důsledku ischémie, onkologického onemocnění nebo spondylodiscitidy. Ti všichni až na výjimky zůstávají upoutáni na vozík.Stejně jako kdokoli jiný ale mohou potřebovat stomatologické ošetření, sledování diabetologem nebo třeba kardiochirurgickou operaci. S takovým pacientem se může potkat téměř kterýkoli lékař. Jaká specifika tedy má péče o paraplegiky nebo tetraplegiky? „Předně je třeba zajistit, aby se k lékaři vůbec dostali. V mnoha ambulantních zařízeních se o bezbariérovosti nedá mluvit. Nejde jen o schody nebo výtahy. Já třeba mám vozík široký šedesát dva centimetry a běžné standardizované dveře mají šedesát centimetrů. Je to jen malý rozdíl, ale dělá neuvěřitelné problémy,“ říká MUDr. Jiří Kříž. Vše, o čem hovoří, má podpořeno osobní zkušeností. V roce 2002 utrpěl úraz při sjezdovém lyžování; při úrazu došlo k míšní lézi ve výši C6/7. Následovala operace a pobyt na spinální jednotce a v rehabilitačním ústavu. Snažil se co nejrychleji vrátit ke své původní odbornosti ortopeda, a tak pracoval alespoň na ambulanci. Kromě toho se ale postupně jako lékař zapojoval do práce v centru Paraple – středisku komplexní rehabilitace a poradentství pro klienty s postižením míchy. Od prosince 2004 pak vede nově vzniklou spinální jednotku v pražské Fakultní nemocnici v Motole. Doplnil si proto další atestaci z rehabilitačního lékařství.Každý lékař by se měl podle něj připravit na to, že ošetření spinálního pacienta zabere více času než u jiných nemocných. „Rovněž je třeba počítat s tím, že výtěžnost anamnézy a fyzikálního vyšetření je menší, protože pacient většinou neudává pod úrovní léze bolest ani jiné nepříjemné pocity. Jinak se ale nedá říci, že by nějaké vyšetření bylo u plegika kontraindikováno.“Většina pacientů se sama cévkuje
Pro vozíčkáře je příjemnější, když osoba, se kterou hovoří, rovněž sedí. „To většinou u lékařů nebývá problém.“ Někdy se stává, že lidé podvědomě chovají k lidem na vozíku, jako by byli nesvéprávní. „Dříve jsem se několikrát s takovým přístupem osobně setkal, teď už se mi to dlouho nestalo. Je také pravda, že i já se již asi chovám jinak. Obecně musím říci, že se vztah veřejnosti k vozíčkářům stále zlepšuje.“ Podle MUDr. Kříže se i mnozí lékaři domnívají, že hlavním problémem paraplegiků je ztráta hybnosti a tedy závislost na vozíku. „Na vozík si většina pacientů zvykne a začne ho vnímat jako součást své osobnosti. Jako lékař bych stejně většinu času proseděl. Mnohem více kvalitu života snižují například potíže spojené s narušeným močením a zvýšené riziko infekce urogenitálního traktu.“ Někteří vozíčkáři ovládají močení tzv. trigorováním, kdy vyvolávají příslušný reflex jemným poklepáváním rukou na podbřišek, případně si pomáhají následným tlakem ruky. „Tento způsob lze doporučit jen u velmi omezené skupiny pacientů. Je zde velké riziko poškození horních močových cest a ledvinného parenchymu vysokým intravezikálním tlakem.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 19A/2005, strana 15
Zdroj: