Může lepší screening trichomoniázy omezit výskyt závažných sexuálně přenosných infekcí?
V poslední době se stále více zdůrazňuje význam detekce a léčby trichomoniázy, pohlavně přenosné infekce (STI) běžné u sexuálně aktivních žen. I když se odhaduje, že jde o nevirové sexuálně přenosné onemocnění s nejvyšší prevalencí na světě, bylo v minulosti opomíjeno, protože v jeho důsledku často vznikají jen nevelké obtíže typu poševního výtoku nebo svědění. Tento přístup se ale postupně mění, zejména pod vlivem výsledků studií publikovaných v posledních desetiletích, které dávají do spojitosti trichomoniázu a vážné nepříznivé důsledky, jakými je třeba infekce HIV. Přesto trichomoniáza není onemocnění, které podléhá hlášení, není ani sledováno, protože většina těchto infekcí je diagnostikována přímo v ordinaci lékaře. Navíc na rozdíl od chlamydiové infekce neexistují doporučení, která by určovala, kdo a jak by měl testování provádět. Nové metody detekce naznačily tři důležitá zjištění: 1) mnohé infekce jsou asymptomatické, 2) na rozdíl od jiných pohlavně přenosných infekcí, neklesá riziko nákazy po 25. roce života, 3) trichomoniáza může přispět k získání a přenosu závažnějších pohlavně přenosných infekcí, jakými jsou HPV a HIV. Cílem této stati je podat přehled o trichomoniáze s důrazem na zlepšení detekce a léčby. Patogen hruškovitého tvaru
Parazitický prvek Trichomonas vaginalis má čtyři bičíky umístěné vpředu, které trichomonádám umožňují jejich charakteristický trhavý, kolébavý pohyb po vlhkém podkladu, jakož i undulující membránu, která má v sobě pátý bičík a je zdrojem propulsního pohybu. Posteriorní axostyl se nepohybuje, ale předpokládá se, že pomáhá ukotvení parazita na epitel hostitele. Volně se pohybující oválný parazit vypadá přibližně jako améba, když dojde k jejímu připojení na vaginální epiteliální buňky. Jak popsal Petrin, přítomnost železa a vyššího pH v průběhu menses činí z pochvy příznivé prostředí vhodné pro přilnutí parazita k těmto buňkám, což podporuje vznik infekce. Tento adhezivní proces narušují léčiva na podkladě imidazolu, např. metronidazol. Poté co dojde k adhezi, T. vaginalis uvolňuje proteázy a glykoproteiny, např. CDF (cell detaching factor), který způsobuje lokální poškození epiteliálních buněk. Indukuje intenzivní zánětlivou odpověď zahrnující vyplavení cytokinů, protilátek IgG a IgA, jakož i neutrofilů. Trichomonas vaginalis může prodlužovat vlastní přežívání alterací hostitelské flóry, a to tak, že je přítomno méně laktobacilů, což vede k vzestupu pH, a může se také obalit hostitelskými bílkovinami, a uniknout tak detekci ze strany imunitního systému (obr. 1). Klinicky tato situace koresponduje s nálezem výtoku, zarudnutí a zhoršování symptomů menstruace a selháním lokálních léčiv. T. vaginalis, na rozdíl od Chlamydia trachomatis a Neisseria gonorrhoeae, nepotřebuje k přežití endocervikální buňky, takže může postihnout i ženu po prodělané hysterektomii. Odhaduje se, že neléčená trichomoniáza může přetrvávat až pět let a je vysoce přenosná mezi partnery.
...
Komentář
Autor: As. MUDr. Jaromír Mašata, Csc.
Trichomoniáza patří celosvětově k nejčastějším sexuálně přenosným nemocem. Situace v České republice je odlišná, obdobná je i situace v ostatních vyspělých státech západní Evropy. Systémová léčba trichomonádové infekce nitroimidazolovými preparáty výrazně snížila incidenci onemocnění. Prevalence trichomonádové infekce ve vyšetřených vzorcích v laboratoři VFN se v současné době pohybuje kolem 0,5 %. Celosvětově se předpokládá 180 milionů případů ročně. Tento odhad se v posledních patnácti letech výrazně nemění. Trichomonády, stejně jako další sexuálně přenosné organismy (například chlamydie), zvyšují riziko získání infekce HIV. Při současné infekci virem HIV a ostatními sexuálně přenosnými onemocněními se urychluje progrese HIV infekce a zvyšuje se riziko jejího přenosu. Vzhledem k velmi nízké prevalenci jak trichomonádové infekce, tak HIV je toto riziko v naší populaci velmi malé. Mnohem významnější je vztah ke vzniku karcinomu děložního hrdla, zvláště k vysoké incidenci onemocnění v naší republice. Probíhající endocervikální infekce (chlamydie, trichomonády) zvyšuje riziko inkorporace lidských papillomavirů do genomu buňky se všemi dalšími možnými následky. Epidemiologické studie citované v článku lze velmi špatně interpretovat. Můžeme jenom konstatovat, že koincidence s jinou sexuálně přenosnou infekcí, nejenom trichomonádovou, riziko vzniku karcinomu cervixu zvyšuje. V následující části textu bude stručně probrána problematika trichomoniázy. Trichomonády vyvolávají zánět pochvy a exocervixu. Mohou vyvolat infekci horního genitálního traktu a zánětlivé komplikace po chirurgických intervencích. Jejich vztah k předčasného porodu a k předčasnému odtoku plodové vody (PROM) se neprokázal. Trichomonády jsou sexuálně přenosné organismy. Přenos je častější z muže na ženu. Za 48 hodin po expozici onemocní přibližně 85 % žen a 70 % mužů. U mužů může infekce spontánně vymizet. Udává se, že během dvou týdnů poklesne počet nakažených mužů na 33 %. V našich představách je často vžito, že infekce se projevuje typickými příznaky, jak je známe z učebnic. Trichomonádové infekce mohou však probíhat až u 50 % pacientů zcela asymptomaticky. U těhotných je toto procento ještě vyšší (až 80 %). U jedné třetiny žen s latentním osídlením se v průběhu půl roku onemocnění exacerbuje. Častým spouštěcím mechanismem infekce je menstruace. Inkubační doba se pohybuje v rozmezí 3–28 dnů. Souhrn symptomů a klinických nálezů je shrnut v tab. 1. Infikované ženy nejčastěji přicházejí s výtokem a s vulvovaginálním podrážděním. Deset procent nakažených žen popisuje výtok jako zapáchající. Pacientky mohou udávat též dyspareunii, dysurii a malá část má i bolesti v podbřišku. Hojný, pěnivý, žlutozelenavý vaginální výtok nacházíme u 50–75 % žen. Vulvární erytém a exkoriace jsou méně častým nálezem. Naproti tomu zarudnutí pochvy nacházíme až u 75 % žen. Jahodový cervix, který je způsoben dilatací kapilár nebo drobnými hemoragiemi, je pouhým okem viditelný u 1–2 % pacientek. Kolposkopem můžeme jahodový cervix zjistit až u 90 % případů.
...
Plnou verzi článku najdete v: Gynekologie po promoci 6/2005, strana 6
Zdroj: