Můžeme opravovat přírodu?
Člověk a lidská společnost se snaží nespravedlnost přírody napravit. Vytváříme pro handicapované děti takové podmínky, aby přežily a mohly dosáhnout stejných stupňů vzdělání jako děti zdravé. Sociálně orientované vlády předkládají parlamentům návrhy zákonů, které podle Jánošíka bohatým berou a chudým dávají. Aby se to zprůměrnilo. Problém je, že ten průměr – a také modus – bývá vyšší, když je větší rozptyl.
Má neviditelná ruka trhu charakter přírodního zákona, nebo jsme si ji vymysleli? Můžeme-li její účinek omezit a regulovat, kde jsou hranice, jejichž překročení vede k sociálnímu inženýrství? Je oprávněné hledat analogii této otázky s otázkou, která je lékařům bližší: je bohulibé dávat krátkému chlapečkovi růstový hormon a dvacetileté ženě s plochou hrudí implantovat bohatší poprsí? Anebo: jak dalece jsme jako lékaři – a nikoli jen jako občané a voliči – odpovědni za to, že bohatí jsou zdravější a žijí déle než chudí?
Společnost si nemůže dovolit být spravedlivá. Musí potrestat pedofilního sadistického vraha, i když se narodil s mozkem, který je zkonstruován jinak než náš, „normální“. Už pro výstrahu.
Na co se u nás nejčastěji nadává a z čeho se nejčastěji vytřískává politický kapitál zhodnotitelný před volbami? Je to nespravedlnost, jejíž nápravu naši zákonodárci občanům dluží: starobní důchody umožňují zhusta jen velmi skromné živobytí. Zvlášť zlé je to např. pro obyvatele Prahy, kteří chtějí dožít v bytě s nábytkem po babičce, v němž prožili celý život, a kteří nemohou zaplatit zvýšené nájemné. Možná jich není mnoho, ale oni – nebo jejich zastánci – jsou velmi hlasití ve všech médiích. Nevylučuji, že to vidím zkresleně, protože tito lidé dnes tvoří disproporcionálně početnou skupinu mých pacientů. Ani regulační poplatky je neodradily od návštěvy psychiatra. Psychofarmaka ani psychoterapie nejsou dost účinné při přesvědčování pětasedmdesátiletého, že má ještě stále schopnost přizpůsobit se novému prostředí a že po prodeji pražského bytu se mu bude v Pelhřimově žít dobře. Cítím se víc než kdy jindy bezmocný tváří v tvář člověku, kde si ani nejsem jist, zda je duševně nemocen. Moc jim nepomohu tím, že i oni vycítí, že sdílím jejich frustraci, i když mé důvody pro ni jsou jiné než jejich. Mohu se jich zbavit odkazem na klub důchodců, kde by měli najít spřízněné duše. Vím však, že starý člověk s vysokoškolským vzděláním a náročnými kulturními zájmy sotva najde porozumění mezi starými lidmi, jejichž „kulturní“ zájem nejde výš než k výsledkům Gambrinus ligy.
Střetnutí antilopy se lvicí nebo krajty s kůzletem v nás provokují cosi jako rozhořčení a soucit. Je tomu tak proto, že do nich projikujeme lidské postoje a měřítka. Místní společenské prostředí však vede k tomu, že celé národy tolerují některé kulturní rituály, jako jsou býčí zápasy ve Španělsku nebo lov na lišku v Anglii. Naši zákonodárci v současné politicky hektické době nešetří časem na jednání „napříč politickým spektrem“ o zpřísnění zákona o ochraně zvířat. Není naše společenské prostředí zralé k tomu, aby se probudila „politická vůle“ zjistit, jak moc by to zatížilo státní rozpočet, kdyby se „nesystémově“ pomohlo důchodcům, kteří nebudou mít na zvýšené nájemné?
Připomíná mi to situaci, kterou znám ze své ordinace. Žena trpící generalizovanou úzkostnou poruchou žije s mužem, který nesplnil její očekávání a je jí velmi pravděpodobně nevěrný. Vyhýbá se však rozmluvě o řešení krize a dohaduje se s manželem o tom, jaký náhubek se má koupit psovi. Řešení vidí ve zvýšení dávek SSRI.
Zdroj: