Mýty a předsudky ve vzájemné komunikaci

Nejlepší je k doktorovi nechodit, protože na pacientovi vždycky něco najde (aneb nebudu lékaře obtěžovat banalitami, raději počkám, až mě choroba donutí).
Pacienti se mohou dělit do několika skupin. Těm prvním říkám velcí monitoři – neustále se sledují a mají velké zdravotní povědomí. Naopak malí monitoři se nesledují a mají malé zdravotní povědomí. Další dělení je na tvrďáky, kteří si nepřipouštějí obavy o zdraví, a na měkkýše, kteří běží za doktorem s každým píchnutím (sklony k přeceňování svých potíží má zhruba třetina populace). A aby to nebylo příliš jednoduché, všechny tyto množiny se navíc prolínají, takže lékař se setkává s nejrůznějšími typy pacientů – a se všemi by měl umět pracovat. Komunikace je základní jednotkou zdravotnické péče a uměním lékaře je při ní identifikovat,pročpacientpřišelacojev pozadí jeho problému. Nemusejí to být vždy konkrétní potíže, ale třeba jen pocit nejistoty. Například u ženy, která přijde s obavou z karcinomu prsu, může být v pozadí obav kamarádka, která touto chorobou onemocněla. U jiných potíží to může být například ztráta zaměstnání, rozvod, problémy s dětmi, penězi apod. Je tedy potřeba naslouchat nejen tomu, co pacient říká, ale i jak to říká; přemýšlet, co chce vlastně sdělit. Schopnost naslouchat samozřejmě záleží i na tom, v jaké pohodě je lékař, na jeho sociálních, vztahových i dalších problémech. Obecně platí, že lékař by měl – kromě svých odborných znalostí a dovedností – znát principy komunikace, psychologie jednotlivců i skupin a mít schopnost empatie. Někdy stačí, když se pacientovi dostane ujištění, že mu nic závažného nehrozí, a odchází i „bez choroby a receptu“ spokojen.
…

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 2/2005, strana 14

Zdroj: