Přeskočit na obsah

Na okraj adventního času

Říká se, že k hlavním úkolům ješivy, židovské školy, patří naučit se ptát.

Matka by se neměla při návratu dítěte domů pídit, jaké dostalo známky, ale zda se dobře ptalo.

Před 40 lety zemřela 81letá žena, která se stala nesmrtelnou jedinou otázkou, již v dětství položila redakci deníku Sun: Mají pravdu ti, podle nichž „Ježíšek“ neexistuje?

Odpověď F. Churche se zařadila do adventního koloritu i „hvězdných hodin lidstva“: „… Tvoji malí přátelé nemají pravdu. Věří pouze tomu, co sami vidí; věří, že nemůže existovat nic, co nemohou postihnout svým malým rozumem.

Všechen lidský duch je malý, ať náleží dospělému nebo dítěti; ve vesmíru se ztrácí jako maličký hmyz. Takový mravenčí rozum nepostačuje, abychom postihli a pochopili celou pravdu. Ano, Virginie, ‚Ježíšek‘ existuje. Existuje stejně jistě jako láska, velkorysost a věrnost. Proto může být náš život krásný a plný jasu (…)

Nejdůležitější věci zůstávají mnohdy skryty našim zrakům (…) (Nejsou uchopitelné) a přesto existují. Ať hledíš na cokoli, nikdy nespatříš všechno; můžeš rozlomit kaleidoskop a hledat nejkrásnější barevné útvary – najdeš pár pestrých střepin, nic víc. Protože skutečný svět je zahalen závojem, který ani žádné násilí nedokáže protrhnout.

Poodhrnout ten závoj může pouze víra a poezie a láska – pak náhle spatříme všechnu krásu a nádheru za ním. ‚Je to také pravda?‘ zeptáš se asi. Ano, je, a nic na tomto světě není pravdivější a trvalejší…“

I skutečná medicína je zahalena takovým závojem, jejž poodhrnuje víra v lidský život, a když ne láska, tak alespoň autentický zájem o pacienta jako člověka – pak se objeví „úchvatná vyprávění z Tisíce a jedné noci“, jak je vidíval jeden z otců moderní medicíny William Osler, přesvědčený, že „medicína je umění, nikoli obchod; poslání, ne byznys; poslání, v němž se srdce uplatňuje stejně jako hlava.“

Věřím s Chestertonem, že z našeho života nemizejí zázraky, ale údiv, a že je třeba si po celý život uchovat okouzlení z úchvatných, byť prostých a tisíckrát opakovaných dějů; k nim patří i Vánoce i klinická praxe – okouzlení z vánočního příběhu i z medicíny lidských příběhů.

Je proto závažné, že lékařství se nejen vědecky vyzbrojilo, ale často také redukovalo v pozitivistickou biomedicínu „změřitelného, zobrazitelného, odstranitelného“, přičemž pozitivistická věda se posléze ukázala být stejně jako ekonomika dobrým sluhou, ale zlým pánem, užitečným parťákem, leč nebezpečným hegemonem a monopolem.

Vrcholem odlidštění je přes všechny úspěchy lidsky nekorigovaná standardizovaná medicína velkých čísel, završující spolu s ekonomicky centralizovanou plošnou zdravotní péčí industriální věk masovosti, kolektivismu a insekticismu, redukce jedinečných lidských bytostí v přemnožitelný hmyz.

Z těch může člověka vymanit nadcházející informační společnost, která by mu měla důsledně vrátit individuální osobitost, duši, a měla by pozitivistické myšlení i zneužití uvést do souladu se světem přirozených hodnot, závazků, vztahů a individuálních zodpovědností.

Můžeme tak doufat, že k technokratickému redukcionismu mocenského ovládání a orwellovského totalitarismu, u nás dnes v provedení postkomunistickém, se kdesi v pomyslném „Betlémě“ paralelních společenských systémů rodí alternativa oduševnělého lidského společenství v duchu židovsko‑křesťanské civilizace včetně jeho personalizovaných zdravotnických služeb.

Vědomí naděje však nesmí zplanět do opovážlivého spoléhání „však ono to už nějak dobře dopadne“. Ono nikdy nic jen tak samo od sebe dobře nedopadne. Nezplanělá naděje může růst jen z vůle a poznání a ty zase z otázek – je nutné aktivně usilovat, dobře se ptát, zodpovědně odpovídat a na poznaném statečně trvat.

Proto lze právě v čase adventní naděje doporučit ojedinělou, zdánlivě zcela nevánoční výstavu Luciferův efekt v pražské galerii Dox (www.luciferuvefekt.dox.cz), součást projektu legendárního Philipa Zimbarda „psychologie osvobození“ a imaginace hrdinství všedního dne, schopného čelit situačnímu banálnímu zlu.

Ve zdravotnictví představují naději zvláště ti, kdo nadřadí zájmy svých pacientů a trvalý „svět za závojem“ zjevným, leč měnlivým zájmům – zájmům šéfů a plátců zaujatých prchavými kariérními tanci v turbulencích nekoncepčního řízení.

Naději představuje také sebereflexe lékařských fakult, aby omezily produkci nádeníků biomedicíny podřízené ekonomice i nádeníků pozitivisticky falšovatelných „výzkumů“, lovců samoúčelných impaktů i krotitelů chorob a více vychovávaly osobně zodpovědné lékaře lidských příběhů, vyučené v hrdinství všedního dne a v umění dobře se ptát – medicínsky i občansky, jak odpovídá jejich společenské prestiži.

Často se dnes v medicínském i společenském kontextu hovoří o nutnosti nových lidí či nových uspořádání. Lidé jsou však neodvratně vsazeni do společenského (zdravotnického) systému, a nejsou‑li vychováni k hodnotám, prozíravosti a statečnosti, přitakávají mu a podléhají jeho situačnímu zlu stále znovu a znovu.

Kultivace systému tak nezbytně zahrnuje imaginaci hrdinství schopného se ptát po smyslu, důsledcích a zodpovědnosti, schopného vzdorovat manipulacím a tlaku shora.

A pokud jde o nová uspořádání, je konflikt nových technologií, objevů a dějů s přirozeným řádem světa vlastně otázkou, zda by naše adaptace měla být především asimilační, nebo akomodační. Zdá se, že pokus o akomodaci, přizpůsobení se tlaku prostředí a změn, včetně těch, které sami produkujeme, nás přivedl do slepé a nebezpečné uličky, že nadějnější je asimilace, začleňování nového do přirozeného řádu hodnot a vztahů.

I pro sekulární společnost a lékařství využívající nejmodernějších objevů vědy a techniky jsou tak zvláště v čase vánočním návodná slova toho, kdo se narodil v Betlémě a naučil se v ješivě nejlépe ptát: ani naším úkolem není zákon měnit, ale naplnit – včetně etického, zodpovědného, účelného lékařství a zdravotnictví.

-------

autor: MUDr. Zdeněk Kalvach, CSc.

Medical Tribune

Zdroj: Medical Tribune

Sdílejte článek

Doporučené

Stačí se podívat

11. 6. 2024

Hodnocení druhých lidí na základě pozorování jejich tváře a těla je ovlivněno pocitem důvěryhodnosti a dominance.