"Na zelené louce" v pražských Bohnicích nacházejí duševně nemocní útočiště již 100 let
S ohledem na skutečnost, že na počátku 20. století neexistovala ambulantní péče a nebyly k dispozici účinné léky, znamenalo propuknutí duševní choroby téměř nevyhnutelnou hospitalizaci nemocného ve specializovaném zemském ústavu. Zemský výbor Království českého spravoval v této době ústavy pro choromyslné v Praze (dnešní psychiatrická klinika na Karlově), v Kosmonosech u Mladé Boleslavi, v Dobřanech u Plzně, v Horních Beřkovicích u Roudnice nad Labem a v Opařanech u Tábora. Ve všech těchto ústavech, a zvlášť v pražském docházelo k trvalému překračování původní lůžkové kapacity, a proto se výbor 12. listopadu 1903 usnesl postavit na zelené louce v Bohnicích u Prahy ústav nový. Za tím účelem zakoupil za částku 730 000 korun bohnický velkostatek včetně objektů, polností a přilehlého Čimického háje.
Organizačně byl vznikající ústav zpočátku registrován jako pobočka ústavu pražského, brzy ale potřeba operativního rozhodování vedla výbor k usnesení, kterým bylo nové zařízení prohlášeno za samostatné s názvem Královský český zemský ústav pro choromyslné v Bohnicích. Stalo se tak 28. dubna 1909 a prvním ředitelem byl jmenován MUDr. Jan Hraše.
Velkorysé řešení zakladatelů
Ze 303 hektarů získaných pozemků byla jedna pětina (64 ha) určena pro vlastní ústav a na ní bylo od roku 1906 do roku 1912 postaveno celkem 28 léčebných pavilonů a také potřebné provozní objekty. Velkorysý počet pavilonů umožňoval na tu dobu výjimečnou diferenciaci nemocných. Samostatně a odděleně mohli být umístěni klidní, méně klidní a neklidní nemocní, pacienti upoutaní na lůžko, případně postižení současně tuberkulózou nebo infekční chorobou (ke zkoumání duševního stavu pachatelů nejzávažnějších trestných činů před zahájením trestního řízení byl určen pavilon zvaný zločiňák). V této etapě byl ústav projektován na 1 774 lůžek. Štěstím pro budoucí panoráma ústavu bylo, že pro administrativní budovu, kostel a vily v jižní části ústavu byly vybrány architektonické návrhy tehdyjižrenomovaného Václava Roštlapila, mj. tvůrce monumentální Strakovy akademie v Praze na Klárově (dnes sídlo vlády České republiky) a Akademie výtvarných umění v Praze na Letné.
V čase založení ústavu a ještě po celou dobu první republiky i za německé okupace byli pacienti, jejichž psychický stav i fyzická kondice to dovolovaly, zapojeni do všech pomocných provozů ústavu.
Z dnešního hlediska byli nemocní sice vykořisťováni, avšak tato aktivita byla z pohledu terapeutického vítána jako velmi účinná a přitom byla současně nezbytná pro udržení chodu léčebny.
Mezi dvěma válkami
Do roku 1924 bylo v jihozápadní části areálu postaveno dalších osm pavilonů, tzv. sanatorium a celkový lůžkový fond ústavu dosáhl 1 986 lůžek. Na tento počet nemocných měl ústav 930 zaměstnanců. Ideální poměr tři nemocní na jednoho opatrovníka (opatrovnici) odpovídal snaze o zajištění bezpečnosti nemocných i personálu v době, kdy "hlídání" nemocného převažovalo nad možnostmi léčby. Bohužel léta hospodářské krize, která vedla mj. i k tlaku na hospitalizace duševně nemocných, nepříznivě ovlivnila také situaci v bohnickém ústavu. V roce 1938 tu bylo umístěno dokonce 2 567 pacientů.
Samotná léčebná péče zde v tomto období spočívala především v podávání hypnotik a v třídění nemocných. K léčbě a ke zklidnění pacientů se používaly teplé koupele a zábaly do vlhkých prostěradel. Plně byly využívány izolace (místnosti opatřené holým ložem a sklem o síle dvou centimetrů v oknech a okénku ve dveřích) a síťové postele, v případě přeložení neklidného nemocného na jiné oddělení. Dále se k uklidňování pacientů využívalo "svěrací kazajky" a kurtování.
Podle lékařské zprávy za rok 1937 o léčebných metodách v zemském sanatoriu v Bohnicích byly léčbě podrobeny především nové a akutní případy. Namátkou: u epilepsie byl podáván ve dne brom nebo bor, večer luminal, u alkoholismu se odvykání urychlovalo apomorfinem. "Hitem" roku 1937 bylo zavedení poměrně úspěšné léčby schizofrenie inzulinovým šokem, následovala léčba kardiazolem, při níž byla souběžně ordinována psychoterapie.
Poválečné nadechnutí
V důsledku politických změn v únoru 1948 byl bohnický ústav převzat do správy hlavního města Prahy a přímo podřízen jeho zdravotnickému odboru. Oficiálně byl přejmenován na Státní léčebnu psychiatrickou v Praze 8-Bohnicích. V roce 1949 byla léčebna jedním z největších ústavů svého druhu v Československé republice.
Tou dobou dospěla do zralého věku generace zakladatelů a budovatelů ústavu a bylo třeba radikálně obměnit kolektiv zaměstnanců. Z nově příchozích pracovníků si ústav sám vychoval v odborných kursech první poválečné ošetřovatele s určitou mírou kvalifikace.
Základní léčebné metody byly v červnu 1946 doplněny chirurgickou léčbou, tzv. prefrontálnílobotomií. Dále se střídala léčba elektrickými šoky a inzulinovými komaty, prováděly se subokcipitální punkce, experimentovalo se s transplantacemi placenty do kožní řasy či s léčbou spánkem, vždy podle toho, který druh léčby se zdál progresivní a prognosticky nadějný.
Padesátá léta téměř"přetavila" léčebnu na kasárna
Rozhodnutím předsednictva vlády ČSSR z 19. prosince 1950 byla léčebna určena k likvidaci a její areál měl sloužit jako kasárna protivzdušné obrany. Následný stav si však urychleně vynutil alespoň částečnou změnu neprozíravého rozhodnutí a v Bohnicích bylo ponecháno 1 000 lůžek v 17 pavilonech. Přijímacím "rajonem" léčebny bylo stanoveno pouze hlavní město Praha.
V odstoupené části léčebny zůstala kromě 19 pavilonů, sloužících nyní k ubytování vojenské posádky, nejdůležitější hospodářská zařízení. Původní přísliby společného užívání provozních a technických zařízení se záhy změnily na trvalý tlak vojenské správy, aby si léčebna zřídila vlastní životně důležité provozy. Okleštění bohnického ústavu trvalo až do roku 1956, kdy bylo rozhodnutím vlády ČSSR stanoveno, že část ústavu přechodně používaná vojenskou správou bude vrácena zdravotnictví.
Pozitivním rysem této doby byla postupná změna charakteru ústavu, který se vlivem rozvoje léčby a zlepšené péče o nemocné začal z detenčního zařízení měnit v zařízení léčebné. Projevilo se to ve zkrácení průměrné ošetřovací doby a ve zvýšeném využití lůžek. Konec let částečného záboru léčebny přišel naštěstí v době, kdy svět ataraktik upravil klima i na odděleních s těžce nemocnými a uvolnil ruce lékařů pro nové formy léčení, doplněné kromě klasické léčby též individuální a skupinovou psychoterapií, kulturní a rekreační terapií, či dokonce arteterapií.
V únoru 1955 byla v léčebně zřízena psychiatrická katedra jako klinická základna Ústavu pro doškolování lékařů (ÚDL), která prováděla odbornou výchovu lékařů prohlubováním jejich již v praxi získaných znalostí a na závěr kvalifikačního kursu je dovedla ke kvalifikační atestaci. Prvním vedoucím katedry se stal primář, později docent MUDr. Josef Prokůpek.
Překážky bohnické psychiatrie nejen v šedesátých letech
Skutečné předávání objektů zabraných vojenskou správou začalo 20. září 1956 a bylo ukončeno o osm let později (1. listopadu 1964). Pavilon číslo 36 si však vojenská správa ponechala až do roku 1991 (skutečnost, že v areálu zdravotnického zařízení existoval výkonný vojenský útvar, odporovala všem mezinárodním konvencím).
Ze státoprávního hlediska přinesl velké změny rok 1960. Byla schválena socialistická ústava a vytvořeno deset krajů, hlavní město Praha se stalo krajem jedenáctým. Vznikl Ústav národního zdraví Národního výboru hlavního města Prahy, jehož součástí - jako samostatné odborné zařízení - se stala i léčebna v Bohnicích. K 1. lednu 1961 zřídilo ministerstvo zdravotnictví Výzkumný ústav psychiatrický (VÚPs) a umístilo jej ve dvou pavilonech v areálu léčebny. Léčebna uvolnila pro službu v něm vybrané zdravotnické pracovníky. Prvním ředitelem byl jmenován pozdější profesor MUDr. Lubomír Hanzlíček.
Šedesátá léta nesla s sebou trvalé problémy v léčebné péči. Potíže vznikaly při opravách pavilonů, nebyl dostatek léků, zejména zahraničních, přes nedostatek míst byl přijímací rajon léčebny rozšířen o dva okresy, problémy se týkaly i trvale poddimenzovaného počtu v nejnáročnějších kategoriích pracovníků: lékařů, psychologů a středního zdravotnického personálu. To vše bránilo léčebně poskytovat odborné služby v takové míře, jakou umožňoval rozvoj vědy.
V následujících letech neodpovídalo ani personální a materiálně-technické zázemí nárůstu počtu nově přijatých nemocných (mezi kterými se zvyšuje procento pacientů závislých na alkoholu a návykových látkách). Léčebna se snažila zmírnit tento nedostatek aplikací modernějších psychofarmak, pokud byla k dispozici, a alespoň pozvolným zvyšováním počtu lékařů ipsychologů a vytvářením zázemí pro jejich práci.
Porevoluční doba - čas naděje, zklamání i nových představ
Krátký čas nadšení po r. 1989 vystřídala brzy náročná realita. Zásadní změnu přinesla systémová změna financování zdravotnictví, v jejímž rámci přešlo od 1. ledna 1992 provozní financování léčebny na zdravotní pojišťovny. Léčebna se změnila z rozpočtové na příspěvkovou organizaci financovanou zdravotními pojišťovnami. Ministerstvo zdravotnictví zůstalo zřizovatelem léčebny a poskytuje jí dotace na stavby a zařízení investičního charakteru.
Rostoucí náklady na péči, růst režijních nákladů při privatizaci služeb a stagnaci úhrad od zdravotních pojišťoven tak výrazně zužují možnosti léčebny a zvětšuje se rozpor mezi nároky jejích pacientů a zaměstnanců a vlastními možnostmi zařízení.
Přes narůstající problémy pokračuje na půdě léčebny spolupráce s dalšími zdravotnickými organizacemi, ať už s dřívějším Výzkumným ústavem psychiatrickým (dnešní Psychiatrické centrum Praha -PCP) nebo katedrou Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dříve ÚDL a ILF). V březnu 1991 zahájilo v léčebně činnost ve své době první a dodnes funkční Centrum krizové intervence (CKI). Jedná se o nízkoprahové, tj. lehce dostupné zařízení. Přesto, že CKI je organizační součástí léčebny, pracuje autonomně. Slouží všem lidem, kteří potřebují akutní psychologickou či psychiatrickou pomoc. Na CKI se mohou obracet 24 hodin denně osobně nebo telefonicky na linku důvěry. V případě potřeby je klientovi umožněna hospitalizace po dobu maximálně jednoho týdne. CKI nabízí také dočasnou komplexní péči (psychiatrickou, psychoterapeutickou, denní stacionář). Činnost CKI nelze pokrýt pouze z úhrad zdravotních pojišťoven, proto ji dále dotuje zřizovatel (MZ ČR) a již druhým rokem také přispívá Magistrát hlavního města Prahy. V podobném duchu, ale se zaměřením na děti a mládež působí v areálu léčebny Nadace Naše dítě, která zabezpečuje nepřetržitý provoz na telefonní Lince bezpečí a pomáhá dětem i adolescentům.
Součástí péče, která zaznamenala v posledních letech značný pokrok, je resocializace, jež zahrnuje pracovní rehabilitaci, ergoterapii a jiné formy terapií. V léčebně je k dispozici celkem 12 chráněných dílen (např. keramická, košíkářská, truhlářská...), ale také třeba tréninková čajovna. V rámci resocializace léčebna dále nabízí poradenské služby, které pacienty připravují na propuštění a zprostředkovávají jim kontakt s extramurálním i komunitními zařízeními. K podobným účelům slouží také socioterapeutická farma (zemědělské hospodářství, vrácené v roce 1991 pod přímou správu léčebny) zajišťující také hipoterapii.
V ústavním kostele sv. Václava, upraveném vletech 1991-1992 a znovu vysvěceném 11. února 1993, se provádí hagioterapie pod vedením MUDr. Mgr. Prokopa Remeše, skupinová existenciální psychoterapie, v níž jde zejména o otázky smyslu existence a hodnot etiky. Současně zde probíhají pravidelné katolické a evangelické bohoslužby.
Poslední název léčebny - Psychiatrická léčebna Bohnice - byl stanoven rozhodnutím MZ z 15. dubna 1999. Jejím současným ředitelem je od května 2008 MUDr. Martin Hollý. Základní vizí nového managementu je orientace na integraci, kvalitu a spokojenost, naplňovaná v jednotlivých posláních směrem k pacientům, ke společnosti, zřizovateli a zaměstnancům.
S novými představami se tak vrací čas naděje a všichni chceme věřit, že nebude vystřídán další deziluzí.
Za plotem a Mezi ploty
Nejen resocializace nemocných, ale především otevření areáluléčebny veřejnosti napomohlo celkové změně pohledu na ni a zbavilo ji nádechu tabuizovaného prostředí.
Vzáří 1991 bylo znovu zprovozněno divadlo léčebny, zaměřené jednak na pravidelné pořady pro pacienty, jednak na velké kulturní programy. V rámci akce s názvem Divadlo za plotem, která se již dostala do povědomí pražské veřejnosti, se zde měsíčně vystřídá několik programů různého zaměření. Od června 1999 umožňuje klub V. kolona společenská setkávání pacientů, divadlo i park léčebny jsou od roku 1991 dějištěm festivalů, které se ukázaly být z hlediska zviditelnění a propagace léčebny velmi efektivními. Obě kulturní akce - na jaře organizovaný dvoudenní hudebně-divadelní festival Mezi ploty a podzimní jednodenní hudební festival Babí léto - se již staly tradicí a mezi mladými lidmi pojmem. Festivaly jsou benefiční, výtěžek ze vstupného po odečtení nákladů je darován léčebně. Propojováním kulturních a pastoračních aktivit napomáhají i adventní koncerty v ústavním kostele spojené s výstavou betlémů ze všech psychiatrických léčeben. Ke 100. výročí léčebny se tak připojuje i 10. jubilejní ročník těchto koncertů. Zuzana Macková
Hudební a divadelní festival Mezi ploty, díky kterému se daří bourat bariéry mezi pacienty psychiatrické léčebny a veřejností, proběhne letos v Praze 30. a 31. května (www.meziploty. cz/cs/program).
Použitá literatura: Tichý, J. Historie bohnické psychiatrie v letech 1903-2005, Praha: Galén, 2006. Autor knihy, pan Josef Tichý, byl v letech 1960-1973 správcem a technickým náměstkem léčebny.
Zdroj: