Přeskočit na obsah

Náš rozhovor - Jak si vede česká kardiologie?

K oborům medicíny, které v posledních desetiletích zaznamenaly velmi významný rozvoj, patří kardiologie. Proto jsme oslovili prof. MUDr. Michaela Aschermanna, DrSc., z II. interní kliniky LF UK a VFN v Praze, aby zavzpomínal na počátky a vývoj invazivní a později intervenční kardiologie u nás.


Pane profesore, těžko lze uvěřit, kolik jste toho za svou profesní kariéru dokázal, a přitom zůstal „dělníkem medicíny“. Co vás přivedlo ke studiu medicíny, následně k internímu lékařství a poté ke specializaci na kardiologii?

Nejprve si dovolím stručně odpovědět na první otázku – tu v titulku. Česká kardiologie si vede výborně – spolu s ostatním světem se za posledních 30 let neuvěřitelně rozvinula. V současné době máme v České republice 23 kardiovaskulárních center, v deseti z nich jsou i pracoviště kardiochirurgie; přístrojové vybavení je špičkové, péče o akutní koronární syndromy využívající intervenční procedury je dostupná všem nemocným, kteří jsou indikováni. Ohromný rozvoj zaznamenala arytmologie, dnes subspecializace kardiologie, využívající také velmi sofistikované komplexní metody: máme centra pro diagnostiku a léčbu vzácných onemocnění v kardiologii (metabolická onemocnění, plicní hypertenze a další), preventivní kardiologie má také specializovaná centra, nelze opomenout vynikající úroveň pediatrické kardiologie. Jistě stále vnímáme nedostatky ve financování a v celkové organizaci, chybí kvalitní dlouhodobá koncepce rozvoje oboru, optimální není ani současný stav vzdělávání, i když v této oblasti se podařila řada pozitivních kroků.

K vaší první otázce: Bude to znít možná až pohádkově, ale já jsem se s medicínou setkal už jako dítě prostřednictvím pana profesora Františka Blažka, zakladatele české pediatrie, když jsem docházel do jeho soukromé ambulance v pražských Čelakovského sadech. Později, když jsem byl již starší, jsem se dozvěděl, že byl perzekvován komunistickým režimem: například měl vlastní rentgen, který jej komunisté donutili vystěhovat z ambulance, a přístroj pak stál na zahradě, vystaven všem vlivům počasí, takže byl pochopitelně zanedlouho zcela zničen. Právě díky panu profesorovi jsem už jako žák základní školy napsal, že chci být lékařem, a jakýsi pomyslný oblouk byl pak dokončen ve chvíli, kdy mě pan profesor již coby studenta medicíny zkoušel u státnice z pediatrie a říkal mi Míšo, protože mě znal už od útlých dětských let. Druhý oblouk se pak naplnil ve chvíli, kdy jsem se já stal lékařem a pan profesor mým pacientem. Znali jsme se tedy opravdu dlouho, i s jeho rodinou, a náš vztah byl až do jeho smrti nadmíru přátelský.

Moje volba kardiologie pak měla asi částečně příčinu v tom, že moje maminka trpěla těžkým srdečním onemocněním, kterému ve věku 44 let, ještě v době mého studia medicíny, podlehla. Po promoci jsem ale nejprve dva roky působil v léčebně tuberkulózy a respiračních nemocí na Pleši, kde jsem měl první skvělé učitele – především pana primáře Antoše, což byl renesanční člověk, který dokonale ovládal celou internu a vůbec celou širokou medicínu. Dalším mým učitelem byl pan docent Kropáček – geniální chirurg, který nám, internistům, umožnil asistovat i u velkých chirurgických výkonů. A chtěl bych vzpomenout i kolegu Aloise Kráma, který byl jakýmsi vzorem, jak dělat to, čemu by se dalo říci běžná medicína, tedy každodenní rutinu včetně nutné administrativy a dalších činností. Byl to, řekl bych, prototyp „obyčejného“, ale poctivého doktora, který nás právě svým příkladem velmi příznivě ovlivňoval a vlastně vychovával.

Ještě jako medik jsem chodil na III. internu k panu profesorovi Karlu Horkému, u nějž jsem dělal pomocnou vědeckou sílu, a po oněch dvou letech na Pleši mi pak bylo nabídnuto místo právě na III. interní klinice dnešní Všeobecné fakultní nemocnice. To bylo prvního září roku 1972, ve šťastný den, kdy se otevírala teprve třetí koronární jednotka v republice, kde jsem měl možnost začít se vedle interny věnovat také aktivní kardiologii. I tady jsem měl štěstí na vynikající učitele, z nichž bych rád, kromě již zmíněného pana profesora Horkého, vzpomněl pana profesora (v té době ještě docenta) Kölbela nebo profesora Jana Petráška, zakladatele koronární jednotky, a samozřejmě pana profesora Pacovského, který v té době kliniku vedl. Díky nim jsem mohl začít brzy po svém nástupu na kliniku navštěvovat katetrizační laboratoř, která v té době byla na oddělení radiologie, protože katetrizace tenkrát internám nepříslušela. Tam jsem opět potkal skvělé učitele, radiologa Jana Vančuru a kardiologa Vlastimila Ježka, a tady je asi počátek dalšího vývoje, v němž jsem se začal věnovat invazivní a později intervenční kardiologii.

 

Tématem Vaší disertační práce bylo poinfarktové srdeční aneuryzma. Bylo to v roce 1988, tedy v době, kdy angioplastika se již dělala, ale nebyla ještě zařazena do běžných terapeutických postupů.

Ano, první koronární angioplastika v republice byla provedena v IKEM v roce 1981, ale v případě akutního infarktu myokardu se tato metoda prosadila až později. Na naší klinice jsme první angioplastiku věnčitých tepen provedli u nemocného se stabilní anginou pectoris v roce 1988. U nemocných s akutním infarktem myokardu se začaly angio­plastiky provádět až po realizaci studií PRAGUE 1 a 2 – v letech 1994–98. Duchovním otcem těchto projektů byl pan profesor Petr Widimský a postupně se podařilo potvrdit, že transport pacientů s akutním infarktem myokardu do center, kde je jim provedena koronární angioplastika, je bezpečný a efektivní v léčbě. Spolu s dánskými kolegy, kteří provedli obdobné studie (DANAMI), jsme tak přispěli k celosvětovému rozšíření této metody v léčbě akutních infarktů myokardu. Poč­ty pacientů, u kterých byla angioplastika prováděna ze všech indikací – tedy jak u chronických, tak akutních nemocných, raketově narůstaly: v počátcích to bylo v celé republice zhruba 150 výkonů ročně – dnes je to kolem 23 000 angioplastik, a to ve 23 centrech, která nyní u nás máme k dispozici. U akutních infarktů je to pak kolem 6 500 výkonů ročně.

 

Druhou interní kliniku, kde teď působíte, jste zaměřil na kardiologii a angiologii.

Ano, přešel jsem sem z III. ­interny spolu s panem profesorem Horkým, který zde přijal místo přednosty a mě si vzal s sebou jako zástupce. Po jeho odchodu do penze jsem pak kliniku převzal a rea­lizoval její specializaci na kardiologii a angiologii, kterou jsme sem přesunuli ze IV. interní kliniky. Vznikly jak koronární, tak intenzivní jednotky angiologické péče, což bylo v té době unikátní – jednotka intenzivní angiologické péče byla ve své době první v republice. Pak ještě přibyla arytmologická jednotka intenzivní péče – a tak vlastně byla pokryta celá oblast akutní péče v kardiologii a angiologii.

 

Vedení kliniky jste posléze předal profesoru Linhartovi. Co vás k tomu vedlo?

Bylo to v roce, kdy mi bylo šedesát let a byl jsem zvolen předsedou České kardiologické společnosti. Vždycky jsem zastával názor, že není správné hromadit funkce, neboť jsem si jist, že není možné vykonávat více funkcí na sto procent. Profesor Linhart byl mým vynikajícím žákem: rád jsem mu vedení kliniky předal, zůstal jsem jeho zástupcem a pokračoval v praktikování své odbornosti. Bylo to rozhodnutí, které podle mého názoru prospělo jak klinice, tak české kardiologii, a proto jsem jej také nikdy nelitoval.

 

O co jste z pozice předsedy ČKS usiloval?

V době, kdy jsem byl předsedou, se dokončovala tvorba kardiovaskulárních center a koncepce atestací z kardiologie: to byly mé hlavní cíle. Zaměřil jsem se také na renesanci problematiky plicní hypertenze, protože plicní cirkulace byla oblastí, která měla na II. interní klinice dlouhou historii, podobně jako v IKEM. Problematika plicní cirkulace začala po listopadu 1989 poněkud zaostávat, a to bylo důvodem, proč jsme obnovili její tradici a začali s diagnostikou nemocných. Na základě dotazníkové akce jsme totiž zjistili, že pacienti s plicní hypertenzí prakticky nejsou diagnostikováni ani léčeni. V té době se vědělo jen asi o patnácti léčených pacientech – dnes, po 15 letech, máme v ambulanci přes tisíc pacientů s tímto onemocněním a každý rok přibývají noví. Je to sice jen jedna část kardiologie, ale myslím, že se nám ji podařilo zkultivovat – pan docent Jansa, který tuto pracovní skupinu vede, je na tuto problematiku uznávaným evropským expertem.

 

Vaše působení není omezeno jen na Českou republiku, ale má značný mezinárodní přesah. Nechal jste někde „své srdce“? Kde se vám pracovalo nejlépe?

Měl jsem to štěstí, že mi už za komunis­­tického režimu byla umožněna čtyřměsíční stáž v Dánsku, která pro mě byla z odborného hlediska asi nejvýznamnější, a to nejen z důvodů jazykových, kdy jsem měl možnost se zdokonalit v angličtině, ale i z profesních. Přijel jsem tam už jako poměrně zkušený katetrizující lékař, který mohl svými poznatky být nápomocen dánským kolegům. Tato stáž pro mě byla ohromným přínosem a dodnes na Dánsko vzpomínám moc rád a mám tam kamarády.

V době, kdy přišel listopad 1989, mi bylo přes čtyřicet, čili byl jsem ve věku, kdy už se na stáže příliš nejezdí. Měl jsem však štěstí, že přijel z Houstonu pan doktor Tomáš Klíma, Čechoameričan s americkým občanstvím, který založil Texas‑Czech Physician Exchange Program, tedy výměnný program pro texaské a české lékaře. Díky jeho pomoci se na stážích v rámci programu za 20 let vystřídalo na 170 lékařů. Stáže byly tříměsíční a já jsem absolvoval dvě, a tak jsem v Houstonu strávil půl roku. Bylo to opět velmi přínosné jak z hlediska jazykového, tak medicínského – především proto, že jsem mohl poznat špičkovou úroveň americké medicíny, ale také si uvědomit, že u nás jsme schopni jí zdatně konkurovat, jen – bohužel – s omezenými finančními prostředky.

Zásluhou neuvěřitelné náhody jsem se pak v roce 1994 dostal na roční stáž na Cornell University do New Yorku, kde jsem se podílel na pracích zaměřených na aortální vady. Čas jsem využil také k napsání monografie o koronárních angioplastikách, jakési první „kuchařky“ pro české lékaře.

 

Působíte také jako člen Evropské kardiologické společnosti. Jakou má z tohoto pohledu česká kardiologie pověst?

Měla ji vždy dobrou a má ji i dnes, řada českých kardiologů se prosadila do významných funkcí v této organizaci, profesor Petr Widimský byl po jedno funkční období jejím místopředsedou. I další čeští kardiologové se postupně prosadili do různých komisí i do výboru a jejich práce má pro naši i evropskou kardiologii velký význam.

 

Kromě kardiologie se věnujete i vydavatelské činnosti a řídíte prestižní časopis Cor et Vasa. Co vás na této práci těší?

Je to náročná, ale velice přínosná práce. Cor et Vasa je jeden z nejstarších evropských kardiologických časopisů – v letošním roce slavíme 60 let od jeho prvního čísla. V současné době jej vydává Elsevier v anglické online verzi, dostupné i na ScienceDirect, dále pak v české tištěné verzi. Vychází šest čísel ročně, do recenzního řízení přichází za rok kolem 150 článků a publikováno je přibližně 700 stránek – je to vlastně, jako bychom každý rok vydali sedmisetstránkovou knihu.

Cílem výboru České kardiologické společnosti je dosáhnout mezinárodního uznání časopisu – tedy aby byl v PubMed Medline, případně abychom získali impakt faktor. Dosažení těchto cílů je jistě práce na delší dobu, ale trvale se o zvýšení prestiže a kvality snažíme. Pro mě osobně je to „povinnost“ přečíst všechno, co autoři dodají, rozesílat rukopisy k recenzím a tvořit jednotlivá čísla i dlouhodobou koncepci tohoto časopisu. Jde o oficiální časopis České kardiologické společnosti, třetí nejstarší kardiologické společnosti na světě po USA a Německu (v příštím roce oslavíme 90 let od založení). Je pro mě ctí, že mohu pracovat ve funkci šéfredaktora tohoto časopisu.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Opomenutá předcovidová varování

3. 10. 2022

Pandemie covidu‑19 se stala svým rozsahem a dopadem zatím největší globální zdravotní krizí 21. století, která svět výrazně zaskočila. Nemuselo k…