Nechtěný tvůrce rudé pavědy
Když v červnu 1935 zemřel Mičurin, město Kozlov, kde strávil třiašedesát let života, se už tři roky jmenovalo Mičurinsk. Mezi obyčejnými lidmi zase některé jeho výpěstky zlidověly pod názvem mičurinky.K ovocnářství se dostal náhodou. Když ho pro vzpurnost vyhodili z gymnázia, vyučil se hodinářem a uchytil se na dráze, zprvu jako skladník, posléze jako inspektor signalizačních zařízení. K nádražní budově patřila podle tehdejšího zvyku zahrádka s ovocnými stromy. A mladý Váňa se o ně prostě začal starat… Nakonec stromům zcela pro-padl. Svůj dlouhý a vcelku obyčejný život prožil střídavě mezi semafory a květy. Poct se dočkal až na sklonku života.V roce bolševické revoluce mu bylo dvaašedesát. Předtím pracoval pro carské Rusko, stejně obětavě pak pro Sovětský svaz. V obou viděl hladové krky. O politiku se příliš nezajímal, ovocné odrůdy, jako třeba jabloň Rudá zástava nebo višně Naděžda Krupská, byly v jeho produkci výjimkou. Po sobě nazval odrůd desítky, například višeň veleúrodná Mičurinova. Pokud neskromnost, pak pochopitelná. Jeho otužilé stromy plodily i v oblastech, o kterých se předtím zkušenému sadaři ani nesnilo, třeba na Sibiři nebo na severu Ameriky. Ostatně čestným členem ho v pětatřicátém roce jmenovala i Československá akademie zemědělská.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 17A/2005, strana 30
Zdroj: