Nejde jen o duševně nemocné pacienty!
Psychiatrické léčebny jsou jen jednou ze špiček ledovce, který se nazývá „dlouhodobá a následná léčba“. Tou druhou špičkou jsou, jak známo, léčebny dlouhodobě nemocných. Mezi tím se pohybují menší úseky naší následné medicíny, jako jsou lůžková zařízení pro pacienty s respiračními chorobami a jako jsou léčebny rehabilitační. Všechna tato zařízení zdědila onen odtažitý historický pohled společnosti na tuto léčebnou činnost a celý název tohoto dobrého a správného článku by možná mohl znít „Jsou ,dlouhodobě a chronicky‘ nemocní pacienty II. kategorie?“. Z hlediska společnosti je jistě pochopitelné, že obory akutní medicíny dostávají určitou přednost a hřejí se více na výsluní zájmu. I když dnes je to možná zájem pro některé nemocnice negativní, proto je módou kritizovat zdravotnictví, zdravotníky a všechno, co s těmito aktivitami souvisí.
Psychiatrické léčebny se historicky vyvíjely prakticky ze skutečných vězení. Ale i péče společnosti o pacienty, jejichž onemocnění má velmi výrazné následky pro jejich úroveň sebeobsluhy a samozřejmě i pro jejich schopnosti pracovat, byla vždy méně intenzivní. V následné dlouhodobé péči nedokážeme zázraky, jaké umí chirurg při transplantaci srdce, ale kouzlem je i správně a efektivně léčený infarkt myokardu, který se ani nestane, protože uzávěr tepny je včas rekanalizován.
Naši nemocní nemohou očekávat žádný výrazný zvrat. Mohou však být léčeni s úspěchem, který se měří právě onou mírou návratu člověka do rodiny ve společnosti a do práce. Přesto všechno je rehabilitace jako systém v našem státě zatím jen diskutovanou záležitostí. Chybí nám potřebný zákon a samozřejmě nám chybí též potřebná opora politiků a společnosti vůbec. Jen proto se může nahlížet na následnou péči občas s takovým despektem, s jakým jsme se dosud při jednáních např. o úhradách této léčby setkávali. To platí pro psychiatry stejně jako pro ostatní skupiny následné péče. Přitom společnost velmi rychle stárne a procento lidí odkázaných na nějakou míru léčby a trvalé pomoci, či přímo na plné sociální služby, stále stoupá. Až hrozivě.
Na otázku „Co s tím?“ není bohužel jednoduchá odpověď. Jak v nedávném televizním pořadu Kotel zdůraznili zástupci ministerstva zdravotnictví, řešení popisovaných negativních poměrů v léčebně dlouhodobě nemocných není jen záležitostí peněz. Mělo být ale jasně řečeno, že vedle onoho „lidského faktoru“ existuje daleko významnější složka, a tou je systémová chyba! Jde stále, stejně jako jinde ve světě, o dozvuky vědecko-technické revoluce v medicíně, dozvuky onoho opojení, které ve farmacii přinesl penicilin, ve vyšetřovacích technikách rentgen a později digitalizace. Bohužel se ale stalo, že zásadní vztah lékař–pacient, stejně jako vztah společnosti vůči skupině jejích členů (tentokrát členů, kteří jsou odkázáni na pomoc), ztratil svůj odpovídající humánní náboj a má charakter technokratický, neřku-li dnes jen ekonomický.
Takže kořenů chyb systému jsme našli více. Selhání jednotlivce lze řešit správnou kontrolou, organizací práce, zavedením kvalitativních normativů ve zdravotnictví, zavedením příslušných akreditací. Obecný klíč k řešení je ale v rozhodovacím procesu státního aparátu, který se buď rozhodne věnovat této skupině pacientů a obyvatel větší péči (organizačně, ale podpoří to též finančními prostředky, byť zcela náročně a přísně vloženými a kontrolovanými), nebo budeme čekat, až vše přeroste v obecnou nespokojenost občanů. Situace v psychiatrických léčebnách je skutečně někdy až tristní, situace v některých zařízeních následné péče bohužel někdy také. Byly sice již úspěšně podniknuty kroky v oblasti sociální a v oblasti zdravotně sociální. Onen eufemismus úspěchu je ale někdy diskutabilní.
Je tedy čas mluvit o základních kamenech, které celou skupinu dlouhodobé následné péče upevní. Připomínám, že se nejedná jen o lůžková zařízení, kde však přirozeně nejvíce vystupují nedostatky a jsou nejvíce viditelné. Systém bude nutno řešit i v úrovni ambulantní léčby, zde to bude možná ještě finančně náročnější než na lůžkách. Je naší povinností, ať už pracujeme na jakémkoli úseku zdravotnictví, abychom znali a viděli souvislosti, abychom si uvědomovali, že sebelépe provedená náročná operace ztratí svůj smysl, nenavazuje-li na ni odpovídající následná léčba. Stejně na tom jsou pacienti po CMP, kde se ne vždy podaří úspěšně léčit a kde trvalé následky mají až devastující charakter. Správně vedená následná rehabilitační léčba dokáže nemocné, ale hlavně v této fázi již určitým způsobem handicapované jedince, dostat na pro ně důstojnější a společensky přijatelnější úroveň v rámci sebeobsluhy a kvality dalšího života.
Děkuji proto kolegům z psychiatrických léčeben za jejich silný zdvižený hlas a rád bych, abychom my všichni, kteří význam následné léčby dobře vnímáme, dostali chuť a odvahu se přidat.
Zdroj: