Někdy je lepší přijmout úlohu hromosvodu
Na tomto sále slouží jen zkušené
sestry. „Všechny přístroje jsou
zcela nové, včetně navigace a mi-
Pacientka, jejíž případ je níže popisován,
Neurochikroskopu.
Sestry tu většinou pracují
ve dvou, maximálně ve třech
a na nějaké vysvětlování zde není
mnoho
prostoru. Pokud by nás
bylo dost, rádi bychom vytvořili
stálý tým sester, které by působily
jen zde, natolik je toto pracoviště
specifi cké,“ dodává.
Nedostatek sester však dolehl
i na její kolektiv. „Odcházejí
na mateřskou, ale také prostě z fi -
nančních důvodů. S tím nemohu
mnoho dělat. Celkem je nás
nyní na klinice osm instrumentářek,
ale mělo by nás být jedenáct,“
počítá K. Dortová.
I proto velkou část svého času
musí věnovat mladým kolegyním.
„Nebráníme se ani absolventkám.
Loni k nám nastoupily dvě a obě
jsou výborné.“
Oproti jiným chirurgickým oborům
je neurochirurgie jistě jemnější,
sestry mimo jiné musejí
zvládnout zacházení s mikrochirurgickým
instrumentáriem, přesto
Kateřina Dortová nemá pocit,
že k této práci je zapotřebí nějaké
specifi cké nadání, například výjimečná
manuální zručnost. „Pokud
je sestra inteligentní, používá
zdravý rozum a chce se to naučit,
tak se to naučí. Některá rychleji,
jiná možná pomaleji, ale to je přece
přirozené.“
Sama vzpomíná, jak zde před
devíti lety stála poprvé. „K instrumentování
jsem se dostala náhodou.
Po střední zdravotnické škole
jsem vystudovala nástavbový obor
Sestra pro intenzivní péči. Během
praxe mě nejvíce bavila anesteziologie
na sále, to jsem také chtěla
dělat. Po absolutoriu jsem přijala
nabídku práce na operačním sále
právě v Ústřední vojenské nemocnici.
Teprve až tady jsem zjistila,
že se mnou počítají jako s budoucí
instrumentářkou. Uměla jsem pojmenovat
snad jen nůžky, jehelec
a peán a dobře si pamatuji na ten
zmatek, jaký jsem v hlavě měla.
Proto se snažím, aby sestry, které
k nám přijdou, mohly odborně růst
tak rychle, jak potřebují. Začínají
jako obíhající sestry, po měsíci se
začínají mýt k operacím. Postupu
jí od jednodušších zákroků – řešení
syndromu karpálního tunelu,
výhřezu ploténky či subdurálního
hematomu přes neuroonkologické
výkony až k těm nejsložitějším
zákrokům, jako je operace arteriovenózní
malformace nebo aneurysmatu.
Pak se najednou dostaví určitá
jistota, kdy stojíte a podle toho,
co vidíte na monitoru, víte, jaký nástroj
bude chirurg potřebovat.“
Důležitou „měkkou dovedností“,
kterou si sestra musí osvojit, je
pak komunikace s lékaři. „Po letech
praxe v týmu sestra pozná,
kdy se operatér dostává do stresu.
V našem oboru se tomu prostě
nelze vyhnout. Nějak už víme,
kdy pomůže třeba zažertovat a kdy
raději mlčet. A někdy je nejlépe
prostě fungovat jako hromosvod,
po kterém toto napětí sklouzne,
a přijmout, že ať se pokazilo cokoli,
může za to instrumentářka,“ popisuje
svou zkušenost staniční sestra
Kateřina Dortová.
Zdroj: