Některé své pacienty vídám čtyřicet let
Byla revmatologie vaše volba, nebo vám byla přidělena, jak to bývalo v padesátých letech obvyklé?
Byla to moje volba, ale dostal jsem se k ní přeci jen až určitou oklikou. Měl jsem to štěstí, že jsem současně při zahájení studia na tehdy jediné Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze mohl pracovat jako tzv. pomocná vědecká síla v Ústavu fyziatrie a balneologie této fakulty. A právě zde byl mým velkým učitelem a vzorem tehdejší přednosta tohoto ústavu profesor František Lenoch, vynikající internista a revmatolog, kterého lze pokládat za skutečného zakladatele „české revmatologické školy“. Zájem o tento obor jsem tedy získal už jako medik. V roce 1953 pak vznikl Výzkumný ústav chorob revmatických. Žádal jsem o to, abych v něm mohl pracovat. Z nějakých té době poplatných důvodů jsem ale byl v českých zemích nežádoucí. Nakonec jsem skončil v nitranském kraji, ve Zlatých Moravcích. Víceméně náhodou. Jeden člověk, který mě po cestě vezl, mi tehdy řekl, ať jdu tam, že je tam dobré víno, dobří lidé a nová nemocnice, a já neměl důvod tuhle radu neuposlechnout. Tamější interní oddělení mělo výbornou úroveň. Vedl je primář Petrovský, což byl velmi otevřený člověk s mezinárodním rozhledem a já jsem pod jeho vedením získal dobrý základ v interně, který se mi později více než hodil. Do Výzkumného ústavu chorob revmatických jsem se definitivně dostal až v roce 1959.
Ale i tak se revmatologii věnujete skoro půl století. Jaké základní zlomy jste během této doby zaznamenal?
Tím prvním byl nástup léčení solí zlata jako základní terapie těžkých forem revmatoidní artritidy (RA). Navzdory vší toxicitě tento postup skutečně 30 až 40 % pacientů výrazně pomohl. Některé jeho nežádoucí účinky ale byly život ohrožující. Druhý velký přelom znamenalo objevení a nasazení glukokortikoidů. Konečně ty se na rozdíl od zlata používají stále a každý revmatolog se musí naučit s nimi zacházet, protože je nemocní někdy užívají celoživotně. Je však možné, že stojíme na prahu dalšího kvalitního zlomu, kterým je biologická léčba. Ta představuje velkou naději, neboť jednoznačně a cíleně blokuje určité faktory samotného patofyziologického procesu choroby; a tak se zde blížíme ke kauzální léčbě, což není dosud v revmatologii obvyklé. Již jsem však několikrát zažil bezvýhradné nadšení a pak zklamání, než si léčebná metoda našla své oprávněné místo. V tomto případě však o plané naděje určitě nejde, neboť základ je v postupném a stále podrobnějším poznání vlastní patofyziologie onemocnění. Obecně lze říci, že u primárně zánětlivých revmatických chorob, jejichž významným představitelem je právě RA, se náš přístup během let změnil zcela zásadně. U primárně nezánětlivých chorob reprezentovaných artrotickými změnami, které mohou postihnout jakýkoli kloub, zvláště pak nosný aparát, však k tak výraznému vývoji zatím nedošlo.
Jste mimo jiné vysokoškolský učitel. Je nějaký poznatek, který se snažíte svým posluchačům předat obzvlášť usilovně?
Vždy se snažím studentům i lékařům zdůrazňovat, že lékař by měl včas rozeznat, kdy jde o zánětem zjitřený lokální problém, například artrózu, a kdy o primárně „celkový zánětlivý proces“. Stále platí zásada, že čím dříve se začne s léčbou, tím větší je šance na terapeutický úspěch.
Vaším velkým odborným zájmem je systémový lupus erythematodes. Proč jste si jej vybral?
Pravděpodobně je za tím fakt, že jsem stále v základě obecný internista a že léčba lupusu má s interním lékařstvím mnohé styčné plochy. Jde totiž o závažné systémové onemocnění, jež u více než poloviny nemocných zásadně postihuje ledviny nebo samostatně, ale spíše současně též tkáň mozkovou. Do revmatologie se vlastně řadí jen proto, že více než 90 % těchto nemocných prodělá na začátku choroby klinicky nápadnou polyartritidu, takže někdy je zpočátku obtížné tuto nemoc rozeznat například od revmatoidní artritidy. Pomalu se nám zde podařilo vytvořit centrum, které dokáže u těchto nemocných, zvláště pak žen, jež jsou postiženy v drtivé většině, včas chorobu rozpoznat a o tyto pacienty skutečně komplexně pečovat. Je to též proto, že tyto choroby má nemocný do konce života, i když je třeba celkově ve velmi dobrém stavu a nikdo by běžně nerozpoznal, že takovou nemocí trpí.
Na první pohled je vidět, že jste ve velmi dobré kondici, i po schodech chodíte jako lidé o desítky let mladší. Je za tím nějaké revmatologické tajemství?
Není - nijak speciálně o sebe nepečuji. Snad mělo kladný vliv to, že jsem celý život sportoval a že stále pracuji. Na druhou stranu i sport může mít destruktivní vliv, s čímž jsem se mnohokrát u svých nemocných setkal. Jsem si ale stále svého věku vědom. Sice ještě jednou týdně ambulantně ordinuji, ale zvolna své pacienty předávám mladším kolegům. Není to samozřejmě snadné, protože některé nemocné, především ty se systémovým luxusem, sleduji již 40 let. To, že se s nimi mohu stále setkávat i na lůžkovém oddělení současného Revmatologického ústavu, potvrzuje vývoj, který revmatologie za půl století, co se jí věnuji, udělala.
A na závěr jedna hypotetická otázka: Kdybyste si mohl znovu vybrat, byl byste opět revmatolog?
Asi ano, ale myslím, že bych býval mohl zůstat i všeobecným internistou, což v dnešním rychlém rozvoji lékařství v celé šíři už není možné. Třeba bych si zvolil imunologii nebo endokrinologii.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 35/2007, strana A8
Zdroj: