Nepřítel reformy
Pro příjemce sociálních dávek zavedl program účasti na veřejně prospěšných pracích, za což jim zajistil zdravotní péči, veřejnou dopravu a rekvalifikace. Po čase se počet příjemců dávek snížil o 90 procent. Rodinám s nízkými příjmy umožnil pomocí příspěvků umisťovat děti do soukromých i veřejných škol, zavedl v nich výukové standardy a zvýšil veřejné i soukromé investice do veřejného vysokého školství. Zavedl první program pro invalidy podporující je v přístupu na pracovní trh se zajištěnou zdravotní péčí a zdravotně sociálními službami formou domácí péče. Přispěl rovněž ke vzniku zdravotního pojištění pro děti rodin s nízkými příjmy, které ve státě pojišťovalo osmdesát tisíc dětí. V letech 2001 až 2005 byl v Bushově vládě ministrem zdravotnictví a humánních služeb. Zde se zasloužil o změny ve financování zdravotní péče zejména uzákoněním daňově zvýhodněných účtů zdravotního pojištění s vysokou spoluúčastí, čímž začala éra zdravotní péče řízené spotřebitelem. Kulatý stůl byl více než obsahu reforem věnován tomu, jak se reformy připravují, časují, jak se dělá jejich marketing a co lze dělat pro jejich hodnověrnost.
Besedu vedli Tomáš Macháček, poradce ministra Julínka, a John Law, rada velvyslanectví USA v Praze. A právě Tomáš Macháček na začátku předvedl reflexi reformního týmu na téma – v ODS oficiálně proklamované –, že reformy nebyly s veřejností vykomunikovány. A že reforma vstoupila do politického prostředí, které reformu nemohlo přijmout.
Uvědomil jsem si během té besedy mnoho věcí, některé jsem měl možnost i prezentovat, přestože jsem původně nebyl plánovaným účastníkem panelu.
Vlastně se ukazuje, jaký je ministr Tomáš Julínek špatný politik, když angažoval poměrně velký tým schopných mladých pracovitých lidí a investoval do reformy, která v daném politickém a také sociálním prostředí měla pramalou šanci na úspěch. Tuto chybu chce mylně kompenzovat razancí hodnou buldozeru. Mluví a vůbec neposlouchá.
Teoretická část reformy byla připravena ve formě kapitoly Modré šance či publikace Reforma zdravotnictví – forum.cz a představena v rámci velkolepých konferencí a regionálních meetingů. Přitom se ukazuje, že shoda na zdravotním programu nebyla ani v rámci samotné ODS. Čestný předseda ODS prezident Klaus a současný enfant terrible poslanec Tlustý patří k těm, kteří se s pluralitou v pojištění nesmířili a kteří by dali přednost modelu zdravotnictví Velké Británie. Opomenuto bylo, že se akcí zúčastňuje prakticky homogenní minorita lidí vázaných ke zdravotnictví anebo k politice ODS a že jiní nikoli, a dále že Češi politické programové brožurky nečtou. Škoda proto papíru a peněz.
Po nástupu Tomáše Julínka na ministerstvo došlo k vystřízlivění. Ukázalo se, že program ještě neznamená, že je reforma připravena. V důsledku toho budou první paragrafová znění zákonů v Poslanecké sněmovně projednávána až po více než dvou letech vládnutí, a to je sakra pozdě. Doposud byly přijaty jen dílčí úpravy pojistného, regulace cen léčiv a kontroverzní poplatky, které ministrovi a ODS lámou vaz, aniž by si uvědomovali, proč tomu tak je a proč je na poplatky taková přecitlivělost, že se staly nástrojem pro volební vítězství ČSSD v krajských i senátních volbách.
Minorita vs. majorita
Problém je, že politik Julínek vůbec nepřemýšlel o tom, zda občané reformu zdravotnictví potřebují. On chtěl být úspěšný, možná dokonce nejúspěšnější. Jak však může chtít být úspěšný, když občané žádnou reformu zdravotnictví nepotřebují? Pět milionů občanů jsou pojištěnci, kteří si pojistné platí spolu se svým zaměstnavatelem, zatímco pět a půl milionu dalších občanů jsou pojištěnci, kteří si pojištění ani neplatí, protože je za ně plátcem stát. Zdravotní péči mají všichni garantovanou článkem 31 Listiny práv a svobod jako bezplatnou, hrazenou ze zdravotního pojištění podle zvláštního zákona. Pro zdravé, ale i pro většinu nemocných či pro oběti úrazů tedy není dnes zdravotnictví fatálním problémem. Některá péče je u nás dokonce na špičkové světové úrovni a mnohá si s evropským průměrem nezadá.
S problémy se střetává pouze minorita pacientů trpící závažnými dlouhodobými onemocněními, jejichž léčba je extrémně drahá. Ti měli problém s dostupností léčby a s její úhradou, a proto si velmi dobře uvědomují, kolik jejich léčba stojí a jak nicotné jsou tzv. regulační poplatky oproti skutečné ceně péče. Je to také skupina, která je tímto motivována k zájmu o zdravotnictví a o jeho reformu a která snad také z dosavadní realizované části reformy profituje.
Majorita občanů se nestřetla se závažnými problémy poskytování péče, ani když byly nemocnice nebo Všeobecná zdravotní pojišťovna zadluženy. Vždy se uskutečnila taková exekutivní opatření ministerstva nebo vlády, aby byl problém sanován a neměl závažné vnější projevy. Pešek zůstal obvykle v ruce buď VZP, nebo zaměstnanců zdravotnických zařízení. Ti jsou dodnes skutečnou obětí toho, že se politici odmítali k neefektivitě zdravotnictví přiznat. Občané však nemají vůbec žádný důvod se o zdravotnictví zajímat jinak než z pozice příjemce konkrétních služeb, a proto v nich nelze hledat potenciál zájmu o reformu, nebo dokonce podpory reformy.
Bez účtu není kapitalismu ani volby
Každý, kdo přijde nakoupit do hypermarketu, u pokladny alespoň letmo pohlédne na účet, aby zjistil, zda mu pokladní nenamarkovala něco navíc, nebo aby si ověřil, zda zboží s avizovanou slevou bylo na účtu skutečně levnější. Pacient žádný účet v ordinaci ani v nemocnici nedostal, pouze v lékárně někdy ano, a tak mimo ni nemá po celou dobu existence zdravotního pojištění u nás, tedy po dobu více než patnácti let, vůbec pojem o tom, kolik stojí jemu poskytnutá péče a jaký má vztah k výši regulačních poplatků. Činí poplatek deset procent ceny péče, nebo je to fifty fifty, nebo jedna ku stu? Prostě nevíme.
Když kupujeme nové auto, nemusíme znát princip benzinového a naftového motoru a můžeme si plést, který z nich je motor vznětový a zážehový, ale dobře víme, že musíme porovnávat mezi sebou cenu motoru, jeho životnost, náklady na údržbu a cenu paliva, abychom se mohli rozhodnout. Chceme-li se rozhodnout pro alternativy zdravotní péče, nemáme doposud informace žádné. A také nás nezajímají, protože pokud jsou nám alternativy nabízeny, jsou všechny bezplatné.
Nemá-li občan konkrétní představu a zkušenost o ceně zdravotní péče, nezapojí své ratio a lehko podlehne emocím, třeba o poplatku. Zejména o poplatku regulačním, který zřejmě nereguluje, o poplatku, o kterém se ví, že ho příjemce nezdaňuje, o poplatku, který nezlepší péči, protože se ví, že ministerstvo o předpokládané příjmy snížilo poskytovatelům úhrady ze zdravotního pojištění.
Vědomí zdravotní péče zadarmo je spojeno se státem. Ministr Julínek volá po osobní odpovědnosti, která je vlastní kapitalismu, ale není schopen občany přesvědčit ani o tom, že garantem jejich péče není už stát, ale zdravotní pojišťovna ze solidárního pojištění. Nic se nezměnilo ve vnímání, že zdravotní pojišťovna je vedle berňáku, správy sociálního zabezpečení, živnostenského úřadu nebo úřadoven obce pro osobní a cestovní doklady a řidičské průkazy jen dalším úřadem navíc (k tomu přistupuje vnímání VZP jako instituce, která nacpala více peněz do baráků než do lékařů, jak opakovaně interpretovaly ČLK a LOK). Jak pak někdo má chtít jiná pravidla pro zdravotní pojišťovny a jejich kontrolu, když pojišťovna je v životě občana něco tak nevýrazného, třeba oproti operátorovi mobilního telefonu či zprostředkovateli internetu, že nestojí za to se jí zabývat.
Co v USA vědí a v ČR nikoli
Když už někdo o reformy zájem má, může se z pohledu ministra zařadit do dvou skupin. PRO, anebo PROTI. Zástupci těch PRO jsou na ministerstvu vítáni, vytvářejí dojem ministerstva jako otevřeného veřejného úřadu a ministra jako starostlivého otce svých pacientů, okrášlují jeho tiskové konference. Ti, co jsou PROTI, mají ale smůlu. Jsou soustavně pomlouváni, jednání s nimi se oddalují, až se neuskuteční, nejsou jim zasílány ani povinné materiály, při vypořádaní připomínek obvykle ostrouhají poté, co je ministerstvo nechá v pořadí čekat nakonec, aby jejich výhrady ostatní neslyšeli. Je to prostě nepříjemný hmyz, i když by měl nebo mohl – nedej bože – reprezentovat většinový názor…
Co na tom, že se touto arogancí moci prohrají volby. Ani jedno varování nestačí. Pro příklad nemusíme jít tak daleko. Ještě trvá kritika do vlastních řad po prohraných volbách a roste vřava v řadách ODS před kongresem – a už si vláda dovolí nesplnit vůči sociálním partnerům závazek na projednání Julínkových zákonů v tripartitě před jejich schvalováním ve vládě. A když se ten lapsus alespoň část vlády snaží ještě zachránit, ministr Julínek to nemíní respektovat. Výborný parťák do politiky!
Beseda s T. G. Tompsonem ukázala propastný rozdíl mezi Amerikou a Českem ve vnímání veřejné práce, naslouchání problémům lidí, jejich vtahováním do problematiky a zájmu o věc, vnímání motivů a motivací a potřeb a schopnosti hledat a nacházet konsensuální řešení. Kdo nechápe, že bez účtu se kapitalismus nekoná, neumí nastavit funkční vztahy mezi pojištěnci, pojišťovnami a poskytovateli, aby se pojišťovny a pojištění staly inteligentním a důvěryhodným partnerem občana, a namísto toho chce nejdříve zopakovat prodejem zdravotních pojišťoven kuponovou privatizaci – v zemi, kde se kvůli ní ztratily hodnoty za stamiliardy korun, nemá naději na úspěch reformního úsilí. V Americe to vědí, v Česku nikoli.
Takže ptáme-li se, kdo je největším nepřítelem Julínkových reforem, je to bohužel Tomáš Julínek sám.
Zdroj: