Přeskočit na obsah

Nízká příčka

František Koukolík. Foto: Jiří Koť

Představte si žebřík, který má deset příček a je ukotvený v zemi. Každá příčka vyznačuje, jak na tom sociálně a ekonomicky jste. Říká se tomu socioekonomická poloha. Na nejvyšších příčkách sedí lidé bohatí, vlivní, mocní, případně slavní, na nejnižších příčkách lidé chudí, bez vlivu, s žádným podílem na moci, lidé, o nichž ví nanejvýš vlastní rodina, pokud nějakou mají.

Příčka na žebříku určuje množství a kvalitu dostupných zdrojů. Jejich prostřednictvím, například množstvím a kvalitou potravy, úrovní bydlení, expozicí znečišťujícím vlivům, rizikem infekce a úrazu, ovlivňuje biologické funkce. Čím jsou lidé níž, tím jsou na tom hůře se zdravím a umírají dříve. Efekt nízké socioekonomické polohy se začne projevovat v dětství. Roste s přibývajícím věkem.

Příčinou je chronický psychosociální stres.

Působí na neuronové sítě v mozku, ty uvedou do nadměrného chodu hormonální kaskády. Jedním z důsledků jsou doutnající zánětlivé změny v těle. Úměrně těmto změnám roste pravděpodobnost kornatění tepen, diabetu 2. typu a onemocnění zhoubným nádorem. Míra chronického psychosociálního stresu je na dolních příčkách žebříku vysoká. Jedním z důsledků tohoto tlaku je chronická úzkost. Lidé si ji nemusejí příliš uvědomovat.

Čím nižší poloha na žebříčku, tím menší objem jedné z oblastí čelních laloků na vnitřní ploše hemisfér, která je součástí systému sebeuvědomování. Čím nižší je na žebříčku poloha rodičů, tím mohutněji odpovídá mozek jejich dětí na ohrožující podnět, například na zlostnou tvář. Něco podobného postihuje mozek adolescentů. Lidé 24 let staří, kteří ve věku 9 let žili v bídě, mají při regulaci negativních emocí nižší aktivitu těch oblastí čelní kůry, které pomáhají kontrolovat emoce, bez ohledu na to, že už sami dobře vydělávají. Objem levého dolního čelního a levého horního spánkového závitu je u dětí a adolescentů ve věku 5–18 let, jejichž socioekonomický status je nízký, menší než u stejně staré skupiny z vysokého statusu. Lze soudit na horší funkci řečových a jazykových systémů. Velmi nízký socioekonomický status, což je akademický výraz pro bídu, poškozuje plody těhotných žen natolik, že se odchylky vývoje mozku v dětství mohou objevit i v druhé generaci.

Na hrubém domácím produktu nezáleží

Je známo, že bez ohledu na hrubý domácí produkt, na národní bohatství, jsou v bohatých, průmyslově rozvinutých zemích co do nemocnosti, úmrtnosti a pocitu dobrého života rozdíly. Pochopitelně – hrubý domácí produkt nebo jiné měřítko národního bohatství ukáže, jak je bohatý národ. O dělení bohatství uvnitř národa už tyhle údaje neříkají nic.

Rozdíly nemocnosti, úmrtnosti a propadu pocitu slušného života v bohatých zemích vysvětluje hypotéza úzkosti plynoucí z lidské polohy na žebříku, status anxiety hypothesis.

Hypotéza říká: jestliže je váš status nízký, bývá míra chronického psychosociálního stresu se všemi důsledky vysoká. A naopak. Vztah rozdílů v nemocnosti a úmrtnosti v jednotlivých státech k výši příjmu je daleko významnější, než je jejich vztah k národnímu bohatství.

Proč? Tři úvahy říkají:

  • Z doby, v níž lidé žili v malých skupinách lovců a sběračů, to je asi 95 procent doby, kdy náš druh existuje na Zemi, máme v hlavě naprogramovanou sociální rovnost. Rozdíly v hmotném bohatství i sociálním statusu, pokud lze soudit z analogie se současnými předcivilizačními společnostmi, byly malé.
  • Nerovnost příjmu se v průběhu dějin stala jedním z měřítek vzdálenosti vaší příčky od země, dna nebo nuly, můžete tomu říkat, jak chcete.
  • Vyšší míra nerovnosti v rozložení příjmu a dalších vzácných zdrojů je příčinou vyššího psychosociálního stresu jednotlivců ve všech bodech rozložení socioekonomické polohy, a to se všemi důsledky. Jinak řečeno: nezáleží ani tak na tom, kolik vyděláváte, ale kolik, jak a za co vydělávají lidé kolem vás. Lidé – naštěstí ne všichni – bývají spokojeni, když se podívají na příčky pod tou vlastní, a bývají nespokojeni, podívají‑li se na příčky nad tou vlastní, zejména mají‑li pocit, že tam sedí lidé, kteří si to nezaslouží.

Z hypotézy plyne, že ve společnostech, jejichž příjmová nerovnost je vysoká, by měla být míra psychosociálního stresu a jeho důsledků také vysoká, zatímco ve společnostech s nízkou příjmovou nerovností by tomu mělo být opačně, bez ohledu na to, že oba tyto typy společností jsou jako celek společnosti bohaté.

Obojí lze měřit – rozložení příjmu Giniho indexem, míru psychosociálního stresu markerem zánětu, a to koncentrací C‑reaktivního proteinu (CRP).

Zjednodušený popis Giniho indexu sděluje: představte si společnost, ve které mají všichni stejně. Pak si představte společnost, kde všechno vlastní jeden člověk, zbytek nevlastní nic. V prvním případě by byl Giniho index 0, dokonalá rovnost, v druhém 1, dokonalá nerovnost. Index různých společností je různý. Ve společnostech s poměrně nízkými rozdíly příjmu je nízký, například 24,9 (Česká republika). Ve společnostech s vysokými příjmovými rozdíly je vysoký (Kolumbie 50,4, Brazílie 53,9, Namibie 59,4, Jihoafrická republika 63,0). Giniho index 40 a výš se objevuje ve společnostech s rostoucím sociálním napětím (index USA byl 45). Vývoj Giniho indexu lze sledovat rok za rokem, často roste a v posledních desetiletích říká, že bohatí bohatnou, chudí chudnou.

Ověřování hypotézy úzkosti

Hypotéza úzkosti plynoucí ze sociální polohy byla ověřována v Portugalsku (Giniho index 34,5), Spojeném království (33,2), Irsku (30,0) a Švýcarsku (29,6), testováno bylo 34 262 lidí v celkem pěti různých velkých studiích.

U lidí byla určena sociální vrstva, výše vzdělání, pohlaví, věk, index tělesné hmotnosti, přítomnost diabetu, kouření a výše krevního tlaku, k tomu střední koncentrace CRP.

Koncentrace CRP byla nejvyšší v portugalské populaci, zde jsou příjmové rozdíly nejvyšší, nejnižší byla doložena ve Švýcarsku, kde jsou příjmové rozdíly nízké. Zajímavé je, že ve věku 70 a víc let již rozdíly mezi oběma populacemi významné nejsou. Nejvyšší rozdíly jsou v populaci, které je padesát let, pak klesají. V populaci Spojeného království rostly rozdíly do 60 let, klesaly následně. Podobné studie z Finska a USA našly rozdíly v mladších věkových skupinách, snižovaly se s rostoucím věkem, až vymizely.

Stáří tedy vyrovnává, což může být dáno jak tím, že jedinci citlivější na důsledky stresu zemřeli, tak tím, že ti, kdo se dožili vyššího věku, zmoudřeli a rozdíly je nestresují.

Významný je index tělesné hmotnosti. Obezita zvyšuje riziko výrazně. Jestliže se do statistického zpracování vloží všechny vlivy životního stylu, poklesne rozdíl mezi lidmi z horních a dolních příček o 45–52 procent.

Otázka zní, co je vejce a co slepice. Pocitům napětí a příznakům deprese z psychosociálního stresu ulevuje v bohatých zemích řada lidí přejídáním, alkoholem, kouřením, léky a drogami. Lidé netuší, že tuková tkáň je rizikem doutnajícího zánětu. Chováte‑li se ke svému zdraví slušně, to znamená, že nejste obézní, nemáte diabetes, nekouříte a nemáte vysoký krevní tlak, pijete jen střídmě, snížíte si riziko úmrtí ze všech příčin o 20–26 procent, riziko úmrtí na srdeční a cévní onemocnění o 16–33 procent, úmrtí z poruch látkové výměny o 17–29 procent.

Tolik praví statistika, v plném rozsahu však platí jen pro věkovou skupinu 50–70 let.       

Sdílejte článek

Doporučené