Noc ztrát a nálezů české medicíny
Uprostřed noci z 30. na 31. ledna 1984 potkaly českou medicínu dvě velevýznamné události, které ve své protichůdnosti symbolizují růstnou kontinuitu české medicíny. Odešel jeden z nejrespektovanějších lékařů a proběhla operace veřejností dodnes považovaná za zlatý grál intervenční medicíny.
Padl pilíř zlatého věku
„Kdo z nás mediků chtěl mít ‚glanc‘, musel sledovat, co se přednáší na III. interně, u Charvátů. Chodili tam především ti, kteří měli smysl pro vybroušenou formu, pro výrazové zpřízvučňování všeho podstatného, ale též pro důvěrnější pianissimo nepominutelných nuancí. Na III. internu se nechodilo na přednášky z vnitřního lékařství, tam se chodilo na Charváta. Jako se tehdy chodilo do Národního na Kohouta či Štěpánka.“ Takto profesor Ctirad John vzpomíná na dobu těsně podruhoválečnou a v ní začínající III. interní kliniku.
Její zakladatel Josef Charvát prošel životní školou k nezaplacení. Pražský rodák (* 1897), dětství s rodiči a dvěma bratry strávil v jednopokojovém bytě bez vody. Otec kovář jeho vzdělání přál, ale už na gymnáziu Josef musel dávat kondice. V patnácti stal se jedním z prvních českých skautů (a v osmatřiceti letech předsedou Svazu junáků-skautů). Medicínu vystudoval na Hlávkovo stipendium, arci s dvouletou přestávkou, kterou strávil jako artilerista na frontách první světové války.
Jelikož na vytoužené psychiatrii nebylo místo, uchytil se po promoci (1923) na Pelnářově II. interně. Úspěšně zvládl tříměsíční křest ohněm na zanedbané ambulanci (její šéf dlouhodobě marodil), poté se upsal endokrinologii. Založil na klinice endokrinologické oddělení s ambulancí, později stál u zrodu Československé endokrinologické společnosti (1937). V roce 1928 se habilitoval, řádnou profesuru získal v roce 1946.
Jako intelektuální a morální naděje národa (a jako svobodný zednář) byl po vypuknutí druhé světové války zatčen a jako „rukojmí“ internován v koncentračním táboře. Na svobodu se dostal po intervenci švédského prince (rovněž skauta).
Josef Charvát musel být mimořádná osobnost: Jakkoli si s komunistickou stranou nikterak nezadal, její buranští představitelé ho – intelektuála, skauta, zednáře! – nedokázali nerespektovat. I když v dobách vrcholícího stalinismu hájil „buržoazní“ pavědy kybernetiku a genetiku…
Charvátovy odborné úspěchy jsou v lékařské obci dostatečně známy – je spojován se začátky československé endokrinologie a světové neuroendokrinologie, dosáhl několika světových priorit. Svoje odborné znalosti uplatnil jako hlavní redaktor děl Repetitorium praktického lékaře ( 1952 a 1955) a Lékařské repetitorium (1967). Své zkušenosti a svůj étos pak vložil do spisů Život, adaptace, stres (1969) a Člověk a jeho svět (1975).
Profesor Josef Charvát zemřel náhle kolem půlnoci z 30. na 31. ledna 1984 na rupturu břišní aorty (stejně jako dříve Albert Einstein). Rozlučme se s ním dvěma z mnoha jeho nesmrtelných myšlenek: „Lékařství je zároveň vědou i uměním, vědou abstraktní i užitou, tak těsně spjatou se životem, že dobrým lékařem se stane teprve ten, kdo umí život pozorovat, oceňovat a učit se z něho.“
„Mám všechnu úctu k technickému pokroku a chci žít v moderním a civilizovaném prostředí, s televizí, výtahem a elektřinou. Ale bude-li vše pokračovat stejnou cestou dál, potom ty nejkrásnější reaktory budou jednou tiše pracovat na obrovském pohřebišti, jemuž se říkalo Země.“
Srdce z druhé ruky
Téměř tři měsíce před Charvátovou smrtí, 10. listopadu 1983, si třiačtyřicetiletý technik Josef Divina z Řepiště u Vratimova ještě dopřál na dílně v Nové huti svačinku s cigaretkou. Pak se zhroutil. Infarkt myokardu. A v nemocnici druhý. Přidaly se oboustranný zánět plic a trombóza nohy.
„Do Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze mě vezli jako trosku, která to má spočítané,“ vzpomínal, když jsem ho před patnácti lety navštívil doma. Počátkem roku 1984 mu lékaři řekli natvrdo: „Buď tři týdny života, nebo transplantace srdce.“ Tehdy ani pořádně nevěděl, co to je.
Navzdory poměrně vzácné krevní skupině pro něj našli (ženské) srdce, ale během předoperační přípravy jeden z posledních testů nevyšel. Krátce nato se pádem z lešení zabil pětatřicetiletý muž.
Z oněch památných posledních dvou dnů ledna 1984 si nepamatoval vůbec nic. Zato kardiochirurgové Pavel Firt a Jaroslav Hejnal, kardiolog Juraj Fabián, imunoložka Věra Hašková, ředitel IKEM Vladimír Kočandrle a jistě i všichni další aktéři na den první transplantace srdce v České republice nikdy nezapomenou…
„Transplantace srdce měla několik nezbytných podmínek,“ vzpomíná šéf týmu a tehdejší ředitel IKEM Vladimír Kočandrle, „kromě odpovídající úrovně cévní chirurgie a kardiochirurgie a samozřejmě kardiologie to byla zkušenost s imunosupresí – tu jsme získali u transplantací ledvin (ty se v IKEM dělaly od roku 1966, pozn. FH). Dále zvládnutí endokardiální biopsie ke kontrole rejekce a získání cyklosporinu k imunosupresi – ten jsem od firmy Sandoz vyloudil zadarmo, protože jsme byli nejrenomovanější transplantační pracoviště ve východní Evropě. A konečně: Základní zkušenosti jsme nabrali u profesora Cabrola v Paříži; to byl vedle Shumwaye v Americe a Barnarda v Jižní Africe jediný, navíc nám nejbližší kardiochirurg, kterému transplantace srdce dopadaly dobře (Christian Cabrol provedl koncem dubna 1968 první úspěšnou transplantaci srdce v Evropě, FH). Rutinu jsme pak nabyli doma na psech. Začátkem prosince jsme měli všechno připravené, včetně potenciálních příjemců. Od té doby náš secvičený 20členný tým držel pohotovost, i přes vánoce a na silvestra… Čekalo se na dárce.“
Navazuje hlavní operatér Pavel Firt: „Pokud si vzpomínám, dárce přivezli 30. ledna někdy mezi šestou a sedmou večerní. Začali jsme okolo desáté, skončili jsme před druhou po půlnoci… Všechno šlo tak hladce, že jsme se tomu až divili… Pominu-li únavu, bylo to uprostřed noci, cítil jsem samozřejmě radost a uspokojení. Ale někde uvnitř i trochu smutku. Právě jsem dosáhl svého vrcholu a věděl jsem, že nic vyššího už nepřijde. Jako když horolezec vystoupí na vrchol a ať na něm pobude, jak dlouho chce, čeká ho jen sestup.“
Po týdnech náročné rekonvalescence mohl jít 16. března Josef Divina domů. Už 27. srpna se vrátil do práce, v tom měl světový primát. V létě těch sedm kilometrů do Kunčic dojížděl na kole, v zimě kvůli možnému nachlazení raději autem.
V kondici, kterou odhadl na zhruba 60 % dřívější, žil Josef Divina přes třináct let. Zemřel 6. června 1997 na selhání ledvin vyvolané dlouhodobou farmakologickou zátěží organismu.
V současnosti kardiochirurgové v IKEM provedli více než 700 transplantací srdce, centrum kardiochirurgie a transplantační chirurgie v Brně (kde první transplantace proběhla počátkem července 1992) asi 300. „Pacient číslo tři“ žije už 24 roky.
Přes veškerý obdiv však je podle mého názoru transplantace srdce (jakkoli zatím nenahraditelnou) slepou uličkou. Život zachraňuje za cenu smrti, přičemž potřebných bude vždycky víc než dárců.
A jelikož „umělé srdce“ se zatím hodí spíš pro překlenutí čekací doby na dárce a pěstování orgánů klonováním buněk z příjemce leží za horizontem reálně dostupných událostí, nelze nezmínit úlohu prevence srdečních onemocnění. Což k stáru uznal i Christian Barnard: „Kdybych se dříve býval zaměřil na prevenci srdečních onemocnění spíše než na záchranu života 150 lidí, mohl jsem zachránit životy 150 milionů lidí.“
Zdroj: