Nyní je na pořadu dne investovat do lidí

„Kdybych měl zlatou rybku, která by plnila jen jedno přání, tak bych s ní mluvil o tuzemských kardiologických časopisech. To je asi nejtěžší úkol, který máme před sebou,“ říká nastupující předseda České kardiologické společnosti prof. MUDr. Petr Widimský, DrSc. Když se někdo ujímá jakékoli funkce, měl by mít představu o svém výchozím bodu. V jakém stavu je tedy Česká kardiologická společnost?

Ve velmi dobrém. Posunout ji někam dále bude obtížné – zvláště když se vnější podmínky zhoršují. Z hlediska kvantitativního růstu už se nemáme příliš kam rozvíjet. Kardiologů je asi 670, dalších 500 lékařů má licenci od České lékařské komory, kardiologii se tedy věnuje asi 1 100 lidí, což potřebám českých pacientů stačí. Máme největší odborný kongres v České republice, sdružujeme 2 300 členů. Nepotřebujeme vydávat více časopisů, pořádat více kongresů. To vše chceme udržet. Prostor pro kvalitativní vývoj však samozřejmě máme.

Kde jej vidíte?

Asi největší příležitostí pro nějaký posun je vědecká činnost. Pokud jsme zde dosáhli nějakých úspěchů, bylo to závislé na několika málo lidech nebo pracovištích. Náš potenciál je určitě větší. Proto vymýšlíme různé aktivity, jimiž chceme mladé lékaře motivovat k vědecké práci. Jedna z nich je projekt „To nejlepší z české kardiologie“, který je zařazen do programu výročního sjezdu. Vypisujeme granty, ČKS tímto směrem investuje poměrně značné částky. Další cestou je tvorba a podpora registrů, teď jde o to, aby se našlo dost lidí, kteří budou mít čas a schopnosti tato data analyzovat, interpretovat a publikovat.

V tom všem musíme pokračovat. Také v kardiologii a příbuzných oborech proběhl před dvěma lety proces ustanovení specializovaných center, v nichž by měla být poskytována ta nejnáročnější péče. Na rozdíl třeba od traumatologie nebo onkologie se to podařilo bez nějakých větších negativních emocí.

Prospělo to?

Prospělo. Je to v souladu s tezí, kterou Česká kardiologická společnost razí už od roku 1992, kdy jsme zveřejnili národní kardiovaskulární program. Už tam jsme něco podobného prosazovali, tak jsme byli rádi, když tomu ministerstvo dalo nějaký pevnější rámec.¨

Je ještě zapotřebí tuto síť dále rozšiřovat?

Určitě ne. Ve všech krajích máme kardiocentrum, v řadě regionů jich je několik. Jedno centrum na kraj (resp. na půl milionu obyvatel) je optimální.

Tento proces byl spojen s poměrně masivní dotací z Integrovaného operačního programu EU. Některá centra se už vybavila, v ostatních probíhá výběrové řízení. Kde nyní má ještě smysl investovat do technologií?

Není samozřejmě problém utratit jakoukoli částku. Teď by však bylo rozumnější investovat do lidí. Přístroje máme, a jestli je jeden o generaci novější, nehraje až takovou roli. Musíme však udržet špičkové odborníky, kteří dnes dostávají ze zahraničí skutečně výhodné nabídky. Kardiologové utíkají méně než jiné odbornosti, poměrně masivně se ale přesouvají z nemocnic do ambulancí. Přitom kardiologie je akutní obor, takže odborníků je třeba především v nemocnicích. Uvedu příklad: Když úspěšný, oblíbený a na poměry českých nemocnic velmi dobře placený vedoucí kardiolog odejde z nemocnice do soukromé ambulantní praxe, kde má mnohem více klidu a volna při stejném nebo vyšším platu, svědčí to o nesprávně nastavených poměrech mzda/výkon v českém zdravotnictví.

Čím to, že na mezinárodním poli není česká kardiologie tak vidět, jak by odpovídalo jejím výsledkům?

Nejrůznější mezinárodní boardy, výbory a rady obsazují často lidé z pracovišť, v jejichž názvu jsou slova jako King’s, Oxford, Royal apod. Přitom zrovna britská kardiologie není lepší než česká…

Ano, česká kardiologie má v Evropě určitě lepší zvuk než britská. Že Britové snáze pronikají do mezinárodních struktur, je dáno spíše „politickým“ (zde myslím vnitřní „politiku“ v rámci konkrétních oborů) vlivem velkého národa. To je mocný faktor, jak jsem poznal, když jsem se ucházel o pozici předsedy Evropské kardiologické společnosti. Přestože jsem získal nominace od 16 menších evropských států, proti dvěma soupeřům (jeden Francouz a druhý Němec) jsem byl bez šance…

Řekl bych, že se pořád ještě uplatňuje syndrom špatné zpáteční adresy. Velké státy, jako je Británie, Německo, Francie, Itálie, do určité míry i Španělsko a Polsko, mají karty rozdány mezi sebou a je obtížné se mezi ně dostat. Na to, jak jsme malá země, jsme se však docela prosadili: během posledních deseti let jsme měli tři kardiology ve výboru Evropské kardiologické společnosti, což pokud vím, je mezi menšími státy primát.

Jak je to se zájmem mladých lékařů o kardiologii?

Řekl bych, že je přiměřený. Asi si nemůžeme stěžovat, ale není to jako například v Nizozemsku. Tam jsem viděl, jak se na jedno místo hlásí třeba deset uchazečů, my jsme rádi, že jsou místa obsazena. Jinak myslím, že kardiologie patří mezi obory, v nichž se specializační vzdělávání přetvořilo velmi úspěšně a relativně bezkonfliktně.

V České republice došlo v posledních letech k dramatickému snížení kardiovaskulární mortality. Čemu za to vděčíme především?

Příčiny jsou jistě multifaktoriální. Velký význam měla změna životního stylu – přece jen kuřáků je méně, lidé zdravěji jedí – bůček se šesti knedlíky si už dá k obědu málokdo. Hodně toho kardiologie docílila ve farmakoterapii – statiny, antitrombotika, beta‑blokátory, inhibitory ACE – každá z těchto skupin dokázala snížit mortalitu o více než deset procent. Já osobně jsem přesvědčen, že nejméně z jedné třetiny se na pozitivním vývoji podílí velký rozmach invazivní kardiologie a kardiochirurgie. Jestliže jsme dostali mortalitu na infarkt na jedno (non‑STEMI) až sedm (STEMI) procent, tak jde o zázračné číslo.

Je ještě prostor pro další snižování kardiovaskulární mortality?

Já jej vidím v oblasti prevence.

Primární nebo sekundární?

V obou, ale primární není tak závislá na zdravotnících. Můžeme pacientům radit, ale moje zkušenost je taková, že mnoho lidí na rady kašle. Dokud nedostanou infarkt, tak je to nezajímá, a některé to nezajímá ani potom – kouří dál. Kolikrát vidíme lidi, jimž jsme právě udělali angioplastiku, jak kouří před klinikou. Snad se ale i u nás pomalu uplatňuje trend běžný ve světě, kdy se kuřáctví vytlačuje na okraj a považuje za něco, co není normou. \\ Do budoucna se i v kardiologii bude stále více mluvit o nákladové efektivitě – ani zde není možné nemocným poskytnout vše, co medicína nabízí. Předmětem takové debaty mohou být třeba implantabilní defibrilátory.

Jak se to v praxi řeší?

S defibrilátory je to složité, není zatím v našich ekonomických možnostech dát je všem nemocným, kteří by je podle evropských guidelines dostat měli. Na druhou stranu tam, kde to má největší smysl, tedy u někoho, kdo už měl fibrilaci komor, na to prostředky jsou. Je však velmi mnoho pacientů, kteří defibrilátor podle guidelines dostanou a ani jednou během mnoha let nedojde k výboji. Ale nejde jen o nákladné technologie. Nyní nás čeká diskuse o úhradě nových antitrombotik – aktuálně dabigatranu, rivaroxabanu, prasugrelu či ticagreloru

Je warfarin mrtvý lék?

Kdyby nešlo o peníze, tak nejspíše ano. Jak dabigatran, tak rivaroxaban jsou mnohem praktičtější tím, že nevyžadují kontrolní krevní odběry (INR). Tím budou jistě pro nemocné přitažlivé. Navíc se zdá, že jsou mírně účinnější a mírně bezpečnější než warfarin. Pokud se po jejich předpokládaném rozšíření neobjeví nějaké nové negativní informace, myslím, že kromě ekonomických bariér jim nestojí nic v cestě k vytlačení warfarinu.

Jak udržet kardiologickou společnost jako jednu obec? Přece jenom zájmy ambulantních lékařů mohou být jiné než nemocničních, vznikají stále další pracovní skupiny, které se někdy věnují hodně speciální problematice…

Já žádné odstředivé tendence v ČKS nezaznamenávám. Naopak, rád bych co nejúžeji spolupracoval s těmi společnostmi, které se od nás v minulosti odtrhly, jako je společnost pro hypertenzi nebo angiologická společnost. Rád bych vylepšil vztahy s radiologickou společností, které tradičně byly velmi napjaté – v tom nejsme výjimkou, je tomu tak i jinde. Spor radiologové versus kardiologové je vyhrocený všude na světě a je vyhrocený spíše ze strany radiologů, kteří považují kardiology za jakési „zloděje na svém písečku“.¨Rád bych, abychom našli společnou řeč.

A vztah s kardiochirurgy? Přece jen jim intervenční kardiologové berou jeden výkon za druhým…

Tady problém nevidím, naše vztahy jsou (až na některé lokální výjimky) perfektní. Moderní kardiologie a kardiochirurgie k sobě mají velmi blízko.

Kdybyste mohl změnit jednu určitou a konkrétní věc, co by to bylo?

Kdybych měl zlatou rybku, která by plnila jen jedno přání, tak bych s ní mluvil o tuzemských kardiologických časopisech. To je asi nejtěžší úkol, který máme před sebou. Proč tu mají být tři časopisy s kardiologickou tematikou? Stačil by jeden, ale kvalitní. Rád bych něco zásadního udělal s koncepcí Cor et Vasa.

Měl by takový časopis být psaný anglicky?

Asi by měl být dvojjazyčný, kdyby byl jen anglicky, bylo by těžké jej udržet ekonomicky.

Mělo by pak nějakou šanci na úspěch směřovat jej k získání impakt faktoru?

Mělo, ale minimální. Ortopedi to dokázali, jejich časopis má impakt faktor 1,6. Je však za tím téměř dvacet let systematické práce profesora Čecha. Museli bychom se dát dohromady ještě minimálně se Slováky. Z kardiologických časopisů malých a středních států má impakt faktor snad jen Acta Cardiologica z Belgie. ČKS, na rozdíl od řady jiných odborných lékařských společností, má i aktivní pracovní skupinu ošetřovatelství. Odborné aktivity sester se úspěšně rozvíjejí. V zahraničí vedou samostatně nejrůznější programy pro pacienty se srdečním selháním, jsou zodpovědné za edukaci, někde řídí antikoagulační léčbu.

Nemohly by něco takového převzít i české sestry?

V budoucnu jistě mohly, ale muselo by se zásadně změnit jejich vzdělávání, což je běh na dlouhou trať. Zatím si moc nedovedu představit, že by přebíraly kompetence, jež dnes patří lékařům. Je to však určitě jedna z cest, jak v budoucnu řešit hrozící nedostatek lékařů.

Lucie Ondřichová

Zdroj: Medical Tribune