O hledání inteligentního průvodce pacienta zdravotnictvím

A jak už bývá zvykem, nastává tedy čas na nějakou tu kampaň či osvětu,  tentokrát dokonce v rámci celé Evropské unie. Čeká nás v příštím roce velká mezinárodní konference a další apely na lékaře, aby namísto svého alibismu a svědomí léčili antibiotiky jen pacienty, a to pouze ty,  u nichž je to nezbytné.

Samozřejmě, že stejně či obdobně by dopadl výzkum nejen u antibiotik a nejen u dětských lékařů – a najednou by byl dostatek peněz i na platy zdravotníků a další halasně požadované věci.

Obávám se ovšem, že vše skončí opět pěkně po česku a po určitém čase nastane zase návrat do starých kolejí, anebo nastoupí to „nejjednodušší“ řešení, tedy nepřehledný systém příkazů, zákazů a všelijakých odborných a jiných komisí.

Co mi ovšem velice chybí (a nejen v tomto případě), je přebírání a „zčešťování“ vyzkoušených a časem prověřených zkušeností z ciziny, v tomto konkrétním případě tedy zkušeností ze států, kde je spotřeba antibiotik podstatně nižší než u nás, kupříkladu z Norska nebo Nizozemska.

Také mi chybí zpětná vazba ze strany zdravotních pojišťoven, které jistě dobře vědí, jací lékaři mají „ostřejší tužku“ při předepisování těch kterých léků, a přesto na ně příliš efektivně netlačí. Neboť pokud by tak činily, výzkum by těžko mohl prokázat takové nadužívání antibiotik.

Zdravotní pojišťovny přitom mají možnost použít ten nejefektivnější nástroj, totiž peníze, neboť nic tak rychle nemění špatné návyky a zlozvyky (nejen) lékařů, jako sáhnutí do jejich peněženky.

A vůbec nejraději bych viděl zcela jiný zdravotní systém, v němž by kvalitně vyškolený praktický lékař, tedy „inteligentní průvodce pacienta zdravotním systémem“, spravoval paušální balík peněz, jehož výše by se odvíjela od věkového složení jeho klientely, a za tyto peníze pak „nakupoval“ pro své pacienty služby specialistů, léky, nemocniční a jiné služby, přičemž by byl odměňován v přímé závislosti na efektivitě tohoto „inteligentního průvodcovství“.  Pochopitelně nejen v primární péči by šlo najít a zavést mechanismy, které opět ekonomickými nástroji, tedy penězi, nutí poskytovatele zdravotní péče chovat se k systému zdravotnictví co nejefektivněji – a hledat je příliš netřeba, neb jsou známy.

Navíc lze právem předpokládat, že taková tržní autoregulace na straně nabídky zdravotních služeb by byla mnohem a mnohem efektivnější než jakékoliv poplatky placené pacienty, tedy složitá a nepříliš efektivní regulace na straně poptávky.

Neboť jak říká starý bonmot: Nic neovlivňuje výdaje ve zdravotnictví více než pero v rukou lékaře. A že se dnes používají namísto pera stále více a více počítače, na jeho stálé platnosti nic nemění.

Zdroj: