Přeskočit na obsah

O kráse

Nejstarším flétnám je asi 40 000 let, jsou z labutích nebo supích předloketních kostí a na jejich repliky je možné zapískat jednoduchou melodii. Podíváte‑li se na obrázky maleb, které jsou na stěnách Chauvetovy jeskyně ve francouzském departementu Ardèche v jihovýchodní Francii a je jim 30–32 000 let, pravděpodobně užasnete. Jsou stejně nádherné, jako je hlava Bílé paní nalezená v Pyrenejích a vyřezaná z mamutího klu, té je asi 21 000 let. Budete skoro jistě uvažovat o jejím účesu, čepice to spíš nebyla. A co sošky z Kykladských ostrovů? Vznikaly v rozmezí 5 000 až 2 400 let před naším letopočtem. Co mohli jejich tvůrci vědět o moderním sochařství? Podívejte se na sochařský dvojportrét ženy a muže z egyptské Staré říše, jmenovali se Memi a Sabu a žili v průběhu 4. dynastie, pětačtyřicet století před současností.

Takže krása jde s lidmi celé dějiny. Co je krása?

Filosof Platón (427–347 př. n. l.) byl přesvědčen, že krásno vzniká sepětím dobra, pravdy a krásy. Krásno existuje mimo nás, je věčné.

William Shakespeare (1564–1616) a Charles Baudelaire (1821–1867) se na krásu dívali opačně: samo o sobě není nic krásného nebo ošklivého. Teprve lidé svým nazíráním propůjčují jevům tyto vlastnosti. Každá doba a každý věk měly svou podobu krásy. Krása existuje pouze v oku toho, kdo ji zří: „The beauty is in the eye of the beholder.“

Voltaire (1694–1778) by nebyl Voltaire, kdyby nepoznamenal, že čertovi se jistě líbí čertice a želvy jsou na tom podobně.

Zato velký David Hume (1711–1776) byl přesvědčen, že krása není iluze, existuje podobně, jako existují barvy a chutě. Ty nejsou ve věcech, ale v našich smyslech. A geniální Immanuel Kant (1724–1804) sdělil: „Dokázat, že je něco krásné, tak, jako se dokazuje platnost Pythagorovy věty, není možné. Jediný způsob, jak dokázat, že obraz nebo socha jsou krásné, je, podíváte‑li se na ně sami.“

Charles Darwin v knize Původ člověka r. 1874 napsal: „Kdybych musel svůj život prožít znovu, naslouchal bych nějaké hudbě a četl nějakou poezii přinejmenším jednou týdně, neboť bych možná nyní atrofické části svého mozku udržel v aktivitě jejich užíváním. Ztráta těchto zálib je ztrátou štěstí, možná, že poškozuje intelekt a ještě pravděpodobněji morální vlastnosti ochabováním emoční části naší povahy.“

Neuroestetiku coby výzkumný neurovědecký směr formulovala Kodaňská konference r. 2009 slovy:

„Neuroestetika je studium evolučních a neuronálních podkladů kognitivních a afektivních procesů daných estetickým nebo uměleckým postojem k umění v širokém slova smyslu (hudbě, filmu, poezii, literatuře, dramatu, architektuře, výtvarnému umění atd.), dále k objektům, které umělecké nejsou, jakož i k přírodním jevům…

… neuronálních a psychologických procesů, které jsou podkladem například expertního hodnocení díla renesančního mistra historikem umění, umělcem, uměleckým kritikem, stejně jako člověkem, jenž expertem není. Totéž se týká hodnocení dekorativní vázy, sportovního auta, páru bot ve výkladní skříni, lidské tváře nebo postavy, květiny, západu slunce, tvorby uměleckých děl a designu, stejně jako evolučních mechanismů, které našemu druhu tuto schopnost propůjčily.“

Zkoumání estetického prožitku, anglicky psaná literatura mluví o zkušenosti (experience), si kladlo čtyři otázky: Existuje rozdíl mezi tím, co se nám prostě líbí, a estetickou zkušeností? Jaká je role systému odměny? Jaká je role systému emotivity? Je estetická reakce zprostředkovaná emočně?

Vědci předložili pozorovatelům bez expertní zkušenosti víc než stovku obrazů z USA, Indie, Japonska a Evropy a lidé je co do subjektivního prožitku krásy hodnotili na stupnici 1–4, nejvyšší známka byl nejvyšší prožitek. Bez ohledu na typ obrazů se u lidí, kteří oznámili nejvyšší estetický prožitek, aktivovala rozsáhlá neuronová síť tvořená oblastí prefrontální a spánkové kůry, část bazálních ganglií, thalamu a Varolova mostu. Mohutnosti estetického prožitku odpovídá aktivace prefrontální kůry a podkorového systému odměny.

Obrázky přírodních scenérií, které se líbí nejvíc, aktivují podle očekávání PPA, parahipokampální oblast, kterou rozzáří rozlišování míst, a uzel systému odměny.

Co se týče toho, čemu dávají přednost, shodují se pozorovatelé v konkrétních obrázcích. Jen málo se shodují v obrázcích abstraktních, tady je vkus vysoce individuální. Díváme‑li se na sochy, aktivuje se síť, která zpracovává tvary a lidské postavy. Jakmile se socha líbí, zvýší se aktivita pravostranné insuly.

Jsme nositeli hluboce a transkulturálně zakořeněné poznávací předpojatosti: jakmile je něco krásné, automaticky to považujeme za dobré, což by mohlo být evoluční dědictví. S růstem pocitu přitažlivosti a pocitu dobroty roste aktivita pravostranné očnicové kůry a klesá aktivita pravostranné insulární kůry a naopak.

Tenhle efekt využívá reklama, propaganda i brainwashing.

Nejčastějším podkladem iracionality je totiž halo efekt. Díváme‑li se do ostrého světelného zdroje, nevidíme dobře, co je kolem, odtud název. Díváme‑li se na velmi krásnou tvář, neuvažujeme moc o tom, kdo je za ní. Krásní lidé bývají považováni za inteligentnější, než jsou, snadněji procházejí u zkoušek a přijímacích pohovorů.

Edmund Burke (1729–1797), u nás málo známý anglický politik a filosof, napsal: „Krása je z valné části jistá kvalita objektů mechanicky ovlivňujících lidskou mysl prostřednictvím smyslového zásahu.“

Neurovědecký výzkum v r. 2011 Burkeho odhad zpřesnil: „Krása je z valné části jistá kvalita objektů korelujících s aktivitou vnitřní očnicové kůry prostřednictvím smyslové intervence.“ Průměr této oblasti je asi 15–17 mm a aktivuje se úměrně mohutnosti subjektivního prožitku krásy – bez ohledu na to, co ho spouští.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené