O lékařském tajemství a zdravotnické mlčenlivosti
Mlčenlivost je jednou ze základních norem profesní etiky, zdravotnické poslání tento princip ještě více umocňuje citlivostí jednání s pacienty. Jak je tato otázka ošetřena v současném legislativním a etickém rámci upravujícím zacházení s údaji o zdravotním stavu pacienta v českém zdravotnictví?
I když je jisté, že většina lékařů tento etický princip svého povolání nejen zná, ale také jej uplatňuje ve své lékařské praxi, užitečnost znalosti pravidla mlčenlivosti se výrazně zvyšuje v dnešním globalizovaném světě, kde se zahlcení informacemi, jejich nepřehlednost a narušování lidské intimity stává všední zkušeností.
Výjimky z mlčenlivosti
Novelizovaný zákon č. 20/1966 o péči o zdraví lidu stanovuje v § 55 odstavci 2, že každý zdravotnický pracovník je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s výkonem svého povolání, a to i když momentálně zdravotnické povolání nevykonává. Dále zákon uvádí výjimky, kdy může dojít k prolomení mlčenlivosti.
Mezi nejběžnější patří souhlas ošetřované osoby, který musí být proveden písemnou formou. Informace o pacientově zdravotním stavu s vynecháním jeho osobních dat musí lékař ohlásit na základě tzv. oznamovací povinnosti či poskytnout v případě důležitého státního zájmu (ten ovšem není zákonem blíže specifikován). Oznamovací povinnost v sobě zahrnuje poskytnutí informací nezbytných v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných, která jsou uložena zákonem (zákon č. 96/2001 Sb.). bližší specifikaci zproštění mlčenlivosti v souvislosti s průběhem trestního a soudního řízení uvádí zákon č. 123/2000 Sb. (o zdravotnických prostředcích a změně některých zákonů § 49 odstavec 2), který charakterizuje řízení jako soudní spor mezi lékařem (či jeho zaměstnavatelem) a pacientem (nebo jinou osobou uplatňující jeho práva na náhradu škody nebo na ochranu osobnosti) v souvislosti s poskytováním zdravotní péče.
Sankce za případné porušení těchto pravidel jsou v pravomocích profesních organizací (ČLK, ČLnK a ČSK) a jsou určovány zněním trestního zákoníku (podle § 175). Listina základních práv a svobod (jako zákon č. 2/1993 Sb. součást Ústavy ČR) se zmiňuje v článku 10 odstavci 3 o ochraně před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů osob. Úmluva o lidských právech a biomedicíně (zákon č. 96/2001 Sb.) připomíná, že každý má právo na ochranu svého soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví.
Novela zákona č. 260/2000 Sb. upravuje především nakládání s dokumentací o zdravotním stavu pacienta, přináší výčet osob, které mají oprávnění do ní nahlížet. Samotnému pacientovi lze na písemný souhlas vydat výpis z dokumentace. Mlčenlivost části pracovníků ve zdravotnictví nevykonávajících zdravotnickou profesi je zakomponována v zákonech č. 89/1995 Sb. o státní statistické službě, č. 551/1991 Sb. o Všeobecné zdravotní pojišťovně a č. 280/1992 Sb. o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách.
Pravidla vymezují zákony i etické kodexy...
Dodržování etických kodexů by mělo být podmíněno jejich vnitřním přijetím a vnějším uplatňováním. Česká lékařská komora ve svém Etickém kodexu zdůrazňuje zachovávání lékařského tajemství (§ 2, čl. 9) a ochranu před zneužitím či zničením chorobopisu (§ 2, čl. 11). Také Etický kodex lékárníka se věnuje profesnímu tajemství, explicitně zmiňuje zákaz veřejné prezentace informací a sdělování neoprávněným osobám. Etický kodex zdravotních sester vypracovaný
Mezinárodní radou zdravotních sester stanovuje ochranu informací o zdravotním stavu pacienta a podmiňuje zveřejňování těchto informací ze strany sestry souhlasem pacienta i lékaře. Etický kodex zdravotnického pracovníka nelékařských oborů ukládá nelékařům povinnost ochrany informací bez ohledu na to, jakým způsobem jsou získávány, shromažďovány a uchovávány. Kodex se také věnuje zachování mlčenlivosti, ochraně soukromí a pečlivému a pravdivému zpracovávání dokumentace o zdravotním stavu pacienta.
... nejasnosti však zůstávají
Mimo nastíněné oblasti, které jsou z převážné části jasně vymezené, existují samozřejmě i otázky, k nimž se zákon nevyjadřuje explicitně. Klíčovou problematikou, jež není zákonně vymezena, je přesný rozsah informací, které spadají pod ochranu lékařského tajemství. Příručky lékařské etiky hovoří o mlčenlivosti nejen individuální, ale též individualizované, takže lékař by měl chránit nejen informace získané při anamnéze, během stanovení diagnózy či během procesu léčby, ale také informace, které získal z jiného zdroje než od pacienta. Stejně tak sdílení údajů zdravotnické povahy je předpokládáno v rámci skupiny ošetřujících zdravotníků, ale nijak není vyřešen poměr k profesně nadřízené instanci, zvláště pokud jde o osoby s nezdravotnickým povoláním.
Nejasnost panuje například v otázce prolomení mlčenlivosti po smrti pacienta, někteří tvrdí, že zánikem subjektu, který může udělit souhlas se zproštěním mlčenlivosti, zaniká i tato možnost. Na druhé straně ustanovení občanského zákoníku (§ 15) lze interpretovat jako převod tohoto práva na rodinné příslušníky. Nakonec je v některých případech problematické i poskytnutí souhlasu pacientem, který je omezeně způsobilý nebo nezpůsobilý k právním úkonům. Komplikace se objevují, i pokud se tento právní akt má uskutečnit u dětí, osob v bezvědomí a osob trpících duševní poruchou.
Přístup k údajům o zdravotním stavu pacienta by měl být ze strany všech pracovníků ve zdravotnictví velmi obezřetný, lékaři a výše vymezené skupiny jsou z hlediska tohoto principu ve většině případů postižitelní. Je tedy vždy lépe, když na prvním místě bude stát důvěra pacienta v jeho ošetřujícího lékaře, personál a ostatní zdravotnické pracovníky. Chyby, kterých je možné se dopustit, by mohly zasáhnout nejen pacienta, ale i je samotné.
Zdroj: MT