O Nerudovi, Čapkovi, Charvátovi a Pelnářovi
Povídky Jana Nerudy i Oty Pavla působí, jako by byly napsány dnes a vyprávěly o dnešních obyčejných lidech - o jejich životech, radostech, problémech i nemocech. Čapkovy povídky jsou šroubované, zčásti abstraktní až fantastické a připomínají dnešní novinářské glosy. Škvoreckého povídky z maloměsta jsou jakoby z úplně jiné doby, protože typická česká maloměstská atmosféra byla dávno destruována. Je zajímavé, že popisují podobné typy osob a osudy jako Ota Pavel, ale Pavlovy povídky jsou dnešnímu člověku určitě bližší. Haškovy a Hrabalovy povídky jsou téměř všechny nadčasové a zapadají organicky i do dnešní doby.
Povídky všech spisovatelů jsou zajímavé také z medicínského hlediska. Často se dotýkají nemocí, života nemocných i smrti - mnohdy velmi pravdivě a přesvědčivě -a u Jana Nerudy i po 120 letech bez zjevné medicínské chyby. Popis doktora Kazisvěta jako by připomínal některého dnešního lékaře, popis onemocnění na mizinu přivedeného žebráka, úmrtí pana Vorla i uzdravení pana Ryšánka jako by byly napsány dnes. To je skutečně obdivuhodné, zejména v kontrastu s dnešními chybami novinářů, kteří mnohdy ani odborné téma nekonzultují, a noviny i rozhlasové a televizní zprávy se tak hemží medicínskými nesmysly. Hezky píše o nemocech a trápeních i právník Hrabal. Haškovy povídky jsou jedním dlouhým a stále velmi přesným popisem psychopatologie postav. i dnes se setkáváme se stejnými typy lidí, které popisují v povídkách Hašek a Hrabal. Složitější je to s Čapkovými povídkami. Zápletky jsou často mírně nereálné a fantastické, ať už souvisejí, či nesouvisejí s medicínou.
Hezkým příkladem je diagnóza cukrovky podle písma. Ještě dnes si čtenář řekne, zda by to náhodou nebylo možné - a to zřejmě autor chtěl. Dnes probíhají různé soutěže o titul Knihy století či desetiletí. U mne by to z jmenovaných určitě vyhrál Jan Neruda s pány ryšánkem a Šléglem, Vorlem a dalšími. Na druhém místě by byl Ota Pavel, prohrál by asi Karel Čapek. Jeho povídkyjsou na první pohled staré přes sedmdesát let a dnešnímu člověku už moc neříkají. Právě proto, že je literatura nadčasová, jsou taková srovnání možná.
V medicíně je tomu bohužel jinak. Vydané odborné knihy jsou neaktuální možná za pět, ale určitě za deset let. Mění se používané technologie i podávané léky, a tak vlastně nevíme, zda lépe léčil profesor Thomayer, Pelnář, nebo Charvát nebo zda lépe operoval profesor Jirásek, či součastní známí chirurgové. Ani historický pohled v posouzení nepomůže, i když například paměti profesora Vondráčka o něm i jeho době hodně vypovídají. Také přesný popis úmrtí Klementa Gottwalda v pamětech profesora Charváta je přesvědčivý a přesný jak co do diagnózy, tak co do prognózy. Navíc odkrývá zajímavě i charaktery přímých aktérů. Nedávno jsem přečetl silnou osmisetstránkovou Kovtunovu knihu Masarykova doba. Je to neuvěřitelně zajímavý podrobný popis historie první republiky.
Doby, která byla dobou demokratickou, ale současně nestabilní, korupční a kontroverzní - podobně jako těch dvacet let, co nyní v nové demokracii prožíváme. Zajímavý je popis postupné ztráty sil i umírání prezidenta Masaryka. V objektivním popisu situace je historicky a současně i medicínsky přesný, realistický a smutný. A to včetně popisu účasti lékařů při diagnostice a léčbě. Zajímavý je také popis událostí kolem onemocnění a úmrtí premiéra Švehly. Je jasné, respektive tak to z popisu historika vyznívá, že kdyby tento schopný politik byl déle premiérem a určitě brzy i prezidentem, mnohé by se vyvíjelo jinak. Škoda, že se po mozkové příhodě do politiky nevrátil, jak předpokládal profesor Pelnář a další lékaři. Z dnešního hlediska mohou tyto popisy událostí vypadat poněkud naivně. Byli to snad špatní diagnostici? Určitě nebyli, mysleli to s republikou dobře, a proto se vyjadřovali pod vlivem emocí možná ne zcela racionálně a spíše nerealisticky nadějně. Avšak těžko říci. Medicína se na rozdíl od literatury nedá srovnávat v různých epochách, z pohledu odborného ani z historického. Možná je to pro medicínu dobře, možná, že by si tehdejší páni profesoři s novými technologiemi věděli lépe rady než mnozí soudobí lékaři. Oni by možná Jan Neruda a Jaroslav Hašek napsali také lepší scénáře, než jsou scénáře dnešních filmů. Škoda, že se historie nedá zopakovat ani v medicíně, ani v literatuře, ani v životě.
Zdroj: