Přeskočit na obsah

O prodeji praxe má rozhodovat jen lékař

V následujícím příspěvku vycházím z textu JUDr. Adély Drdové, který byl v kategorii Talent roku přihlášen jako soutěžní práce v soutěži Právník roku 2008.

Většina nestátních zdravotnických zařízení je v současné době provozována fyzickými osobami. Obecně vzato, zájemce o prodej může využít buď smlouvu o prodeji podniku nebo kupní smlouvu o prodeji hmotného a nehmotného majetku (viz § 409 a násl. obchodního zákoníku, příp. § 588 a násl. občanského zákoníku ).

Jako značně problematický se stále jeví prodej soukromé lékařské praxe na základě smlouvy o prodeji podniku, a to o to více, je-li provozovatelem a prodejcem právě fyzická osoba.

V praxi je uplatňován postup (viz zákon č.48/1997 Sb.), na jehož základě nedochází k převodu registrace NZZ ani smlouvy se ZP na kupujícího. Prodej praxe se stává složitým a zdlouhavým procesem v důsledku řízení o nové registraci.

Nehledě na to, že zrušením registrace původního zařízení zanikají i smlouvy s pojišťovnami, a je proto nutné, aby kupující co nejrychleji požádal místně příslušný krajský úřad o vypsání výběrového řízení na uzavření smluv nových.

Přestože je konání výběrového řízení před uzavřením smlouvy povinností stanovenou zákonem, výsledkem výběrového řízení nejsou pojišťovny naprosto vázány.

Prodej praxe se tak uskutečňuje smlouvou o prodeji podniku a dohodou o postoupení praxe, resp. smlouva o prodeji podniku je uzavírána s odkládací podmínkou, která je splněna, pokud dojde k uzavření nové smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče mezi kupujícím a příslušnými ZP a zároveň k registraci NZZ kupujícího na místě původního zařízení.

Dochází tak k nežádoucímu právnímu stavu, který brání lékařům provozujícím praxi svobodně disponovat se svým soukromým majetkem.

Domnívám se, že by jen sami lékaři měli rozhodovat o tom, na koho svou vybudovanou praxi, včetně smluv se ZP převedou, a nikoliv krajské úřady či ZP. Navíc platná právní úprava vůbec nepamatuje na možnost převodu lékařské praxe darem či děděním. V případě úmrtí lékaře „lékařská živnost“ zaniká. Dědic po zemřelém lékaři nedědí smlouvy se ZP, ale zdědí pouze nemovitost a movitý majetek ordinace.

Zákon je potřeba změnit

Je naprosto nutné, aby došlo ke změně zákona č. 48/1997 Sb., a to zejména § 46, podle kterého je ZP povinna zajistit poskytování zdravotní péče svým pojištěncům i v případě, pokud se jedná o smluvní vztah se stejným subjektem a současně nedochází k rozšíření rozsahu poskytované zdravotní péče.

V tomto paragrafu by měla být zejména zakotvena situace, kdy by se výběrové řízení nekonalo v případě prodeje, darování či dědění zdravotnického zařízení (ZZ), které již bylo v síti smluvních ZZ a jež splňuje veškeré podmínky pro provoz.

Jistou naději pro nápravu složitých a zdlouhavých právních postupů nabízí připravovaný návrh zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování.

Tento je ovšem zatím pouze v podobě věcného záměru a bohužel se setkává především ze stran odborné veřejnosti se zásadními výtkami typu, že zdravotní péči nelze definovat jako činnost konanou za účelem tvorby zisku. Jinými slovy, dle oponentů není práce lékaře podnikáním, ale „veřejnoprávním“ konáním, v němž jde hlavně o kvalitu a dostupnost, a nikoliv o zisk...

Z těchto důvodů a za stávajícího právního povědomí rozhodujících hráčů na poli legislativy považuji uveřejněný právní názor pana Ing. Elise za sice možný, ale právně nečistý a soudně napadnutelný.

Abych byl ale přesný, je nutno přiznat, že existuje výklad Nejvyššího soudu ČR, a to rozhodnutí 29, 405/2003, týkající se zákona č. 550/1991 Sb. o všeobecném zdravotním pojištění, jenž dospěl k závěru, že práva a závazky dle ust. § 477, odst. 1 obchodního zákoníku přecházejí na kupujícího.

Toto rozhodnutí tak podpořilo výklad, že podle ustanovení o prodeji podniku, přecházejí na nabyvatele veškerá práva a závazky, a nový subjekt tak nemá povinnost uzavírat novou smlouvu se ZP, neboť ta na něj přechází v rámci prodeje podniku. ZP nemá ani nárok na nové výběrové řízení a nemůže se v této souvislosti odvolávat na zákon o veřejném zdravotním pojištění.

Ovšem. I přes existující výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jde o záležitost, která stále vyvolává otázky a komplikuje převody lékařských praxí. Hlavním argumentem odpůrců prodeje lékařské soukromé praxe dle smlouvy o prodeji podniku je tvrzení, že toto rozhodnutí není aplikovatelné obecně, ale toliko pro řízení, v rámci něhož Nejvyšší soud ČR rozhodoval.

Přeloženo do češtiny to znamená, že v judikatuře ČR není zakotven tzv. precedens, čili judikatura dalších soudů nemá právní závaznost, a není tudíž třeba se jí řídit.

Na druhé straně s tímto názorem a argumentací není možno obstát, vezmeme-li v úvahu další rozhodovací a opravné prostředky, kterými disponuje NS ČR. Poctivě je nutno ale přiznat, že toto rozhodnutí NS ČR postihuje toliko období před nabytím platnosti zákona č. 49/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění.

Z tohoto důvodu bude nepochybně ještě třeba této problematice věnovat zvláštní pozornost v rámci připravovaných změn příslušných právních předpisů.

Závěrem je tedy možno konstatovat, že kolem prodeje, darování a dědění lékařských soukromých praxí je stále tolik nejasností a problémů, že v žádném případě nelze být v tuto chvíli přílišným optimistou a slibovat lékařům bezproblémový průběh celého procesu prodeje a nabytí lékařské praxe, jak zmiňuje autor shora citovaného článku.

Naopak se zdá na základě dosud známých faktů, že celý tento složitý problém, resp. jeho řešení bude i nadále bez nové právní úpravy nemožné a nerealistické, resp. minimálně velmi obtížné...

MUDr. Tomáš Rozsíval,

Opava

Zdroj:

Sdílejte článek

Doporučené

Stačí se podívat

21. 6. 2024

Hodnocení druhých lidí na základě pozorování jejich tváře a těla je ovlivněno pocitem důvěryhodnosti a dominance.