O volebním roce

Čteme‑li v médiích: „Tak nám začal volební rok 2010,“ myslí se koincidence voleb parlamentních, senátních a komunálních. Voleb je však o mnoho více, např. na vysokých školách a v mnoha dalších demokraticky fungujících institucích, komorách či společnostech. Leč v politologii určitě platí, že co se odehrává v malém, odehrává se i ve velkém. Jak dokonalým obrazem i té velké společnosti jsou třeba na vsi se odehrávající Stroupežnického Naši furianti.

Jde v nich sice jen o místo ponocného, avšak hra je dokonalou ukázkou, jak to ve společnosti funguje, střetu těch, kdo to myslí dobře, a těch, kdo to dobře nemyslí. Na první pohled jde v krajní poloze ve volbách vždy o střet konzervativních proudů, jež nechtějí žádnou změnu, nemají zájem na porušení existujících vazeb, a naopak příznivců radikálních změn, ať už ku prospěchu všech či k pokroku nebo k prospěchu jen některých.

Opatrné a konzervativní myšlení je častější a nejlépe ho dokládá existence dvojího funkčního období od hlav států až po funkcionáře mnoha dalších institucí. Každá změna představuje pro mezilidské vazby určité nebezpečí. I v takové na první pohled dobře demokraticky fungující zemi, jako jsou Spojené státy, rozhodne například druhé prezidentské volby ta skupinu voličů, která není zastáncem výrazných změn, a prezident obvykle úřaduje dvě funkční období.

Toto pravidlo je nepochybně brzdou pokroku. Vždyť každý zvolený prezident či funkcionář se v prvním volebním období chová opatrně (aby ho podruhé zvolili), ve druhém období už má sice na změny volnější ruce, ale vše zase již běží v zajetých pořádcích a na změny je trochu pozdě.

Někdy se nějaký prezident nebo funkcionář snaží ovlivnit nebo opravdu ovlivní, kdo bude v jeho funkci v dalších letech, což už může být pro společnost významně negativní. Vraťme se však k Našim furiantům.

Politologické jevy jsou stejné na vesnicích i v parlamentech. Důležité je, zda takové ovlivnění chodu věcí přesahuje vícero funkčních období. Současný český jazyk užívá pro takové situace problematický výraz mafie, jenž má trochu jiný odstín či význam než význam sicilský nebo řekněme plzeňský. Skupina osob vystrčí kupředu tu toho, tu jiného, tu zase třeba toho původního.

Podíváme‑li se zpět na vývoj některých států, univerzit, fakult, komor, magistrátů a dalších institucí, je docela logické, že nejrychleji se posunují vpřed ty instituce, kde periodicky dochází k radikálnějším změnám a kde se funkcionáři a prezidenti rychleji či více mění. Abychom se nedotkli příkladů ze zdravotnictví, podívejme se třeba na technické či přírodovědné vysoké školy, kde je prudký vývoj vpřed často evidentní. Hezký český výraz „smrádek, ale teploučko“ je vyjádřením situací s vazbami extrémně stabilními, na první pohled neměnnými dokonce třeba po desítky let. Společnost schopná radikálnějších změn (třeba ta americká) je určitě nesrovnatelně dále, ať už ve vědě, v technologii, nebo v právu či obecně v demokracii.

Konzervativní české a možná i evropské myšlení naopak zachovává i mnoho reliktů minulosti – problematické důchodové systémy, státní dluhy, nefunkční zdravotnictví (tady ale Spojené státy jistě nejsou výjimkou), špatně fungující školy, grantové agentury a mnoho dalších jevů. Kolik je u nás resortů, které fungují stále trochu jako v době totality. Kolik institucí bylo zřízeno za socialismu, často podle východních vzorů, a fungují podobně dodnes, a přitom jejich zřízení byla třeba jen malá chyba.

Avšak řečeno s Karlem IV.: „Malá chyba na začátku může znamenat velkou chybu na konci.“ A ta už nemusí být vratná. Ale uveďme raději nečeský příklad, třeba rozsáhlou bruselskou administrativu, která si už žije vlastním životem.

Jenže volební roky jsou tu přece od toho, aby právě umožnily rozumné změny a posunuly společnost i instituce vpřed. Aby umožnily i rozumné, v této situaci nezbytně radikální řešení třeba ve zdravotní a důchodové reformě. Tak uvidíme, jak to letos dopadne.

Zdroj: Medical Tribune