Přeskočit na obsah

O životě ve dvou a více dobách

Donedávna jsem si myslel, že existuje ještě jedna doba: léta 1945 až 1948. Avšak v létě jsem si přečetl dvě knížky, Kosatíkovu práci o Ferdinandu Peroutkovi a Kaplanovy Dějiny sociální demokracie po roce 1945; ne, že bych byl sociální demokrat, ale chtěl jsem si přečíst o osudu a věznění otce mého kamaráda, který se odmítl spojit s komunistickou stranou. Z obou knih je zřejmé, že od roku 1945 to měli komunisté pevně v rukou a že tato smutná doba byla již organickou součástí doby další, která možná začala ještě dříve. Je tudíž ošidné hodnotit historická období jen podle letopočtů či institucí, bez toho, že bychom se pokusili najít také ducha doby, kdy zajímavá jsou z tohoto hlediska především období zlomu a vytváření nové hierarchie moci v kontinuitě i bez ní. Že je moje čerstvá čtenářská zkušenost správná, jsem si ověřil počátkem srpna, když zemřel prof. MUDr. Vladimír Pacovský. V mých očích velký internista a velký zdravotnický manažer. Od 1. září 1980 byl pět let prorektorem Karlovy Univerzity a od roku 1985 byl děkanem Fakulty všeobecného lékařství UK. Profesor Pacovský byl především všeobecně orientovaným internistou a byl dlouho předsedou Internistické společnosti ČLS JEP. Byl také autorem moderní učebnice vnitřního lékařství. Prosadil u nás dodnes významnou koncepci diferencované péče od péče intenzivní přes standardní až po následnou. Pan profesor měl mnoho žáků, většinou široce zaměřených internistů, byl to však především mimořádný manažer. Velmi významně ovlivnil českou medicínu i české vysoké školství v posledním půlstoletí a zejména české vnitřní lékařství. Když jsme jako mladí sekundáři popisovali počátkem osmdesátých let EKG křivky z ambulance, viděli jsme, kdo k panu profesorovi chodí – od prominentů padesátých let přes odstavené exponenty roku 1968 až po významné představitele moci sedmdesátých a osmdesátých let – se všemi byl pan profesor v kontaktu. Kvalitní manažerskou politikou získával kvalitní spolupracovníky i špičkovou techniku, a tak se mu dařilo i v divných dobách držet špičkový charakter Charvátovy kliniky. V roce 1989 získal prof. Pacovský plnou důvěru akademického senátu, a zatímco na jiných fakultách a vysokých školách padaly hlavy děkanů a rektorů, měl možnost dokončit své funkční období děkana až do září 1990. Navrhoval i nové ministry do vlády v prosinci 1989, a tím některým umožnil kariéru na 20 let dopředu. V knížce fotografií dr. Hněvkovského ze studentských stávek 1968 a 1989 je krásná fotografie prof. Pacovského, jak unavený odchází z jednání stávkového výboru.

Dětství a dospívání prožil pan profesor ve dvou dobách a dospělost v dalších dvou. Na nedávném pohřbu patofyziologa prof. Trávníčka (nejvýše postavené osoby z bývalé Fakulty všeobecného lékařství ve státní a politické hierarchii před rokem 1989) byli z fakulty jen čtyři lidé a pan profesor Pacovský přebíhal mezi nimi a skupinou přítomných nejvyšších exponentů bývalého režimu, s nimiž se pravidelně scházel. Možná vzpomínali na doby minulé a možná komentovali, jak podivně se teď naše společnost vyvíjí. Rozhodně však pan profesor udělal mnoho pro českou medicínu i po roce 1989.

Profesor Pacovský byl také hodný člověk. Nebýt jeho, byla by česká medicína i Karlova Univerzita zaostalejší a určitě by se jí hůře startovalo do doby po roce 1989. Takové věci umožnila kontinuita v osobách těch, kdo se podíleli na moci před rokem 1989, a bylo to asi správně. Jak jiné to bylo v roce 1945 u nás, ale nikoli jinde, a dnes je jasné, v čím zájmu to bylo po roce 1945 i 1948. V roce 1999 jsem byl na konferenci O medicíně v totalitních režimech v Düsseldorfu. Překvapilo mne tehdy, jak nemocnice, kliniky i zdravotnictví řídili v západním Německu až do počátku padesátých let titíž lidé jako za války a často i aktivní nacisté. Německo bylo schopné oddělit odborné věci od politiky a jistě je to posunulo kupředu. U nás naopak bývalo odstavení často velmi tvrdé v roce 1948 i 1989. Internisté si např. pamatují, díky komu se v osmdesátých letech naučili z kvalitních textů např. hradeckých či pražských internu. Jeden z těchto profesorů zemřel nedávno daleko od své fakulty, druhý dělal od roku 1989 praktického lékaře. V Hippokratově přísaze se píše: „Toho, kdo mě naučil umění lékařskému, budu si vážit jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům dám a budou stejní jako moji bratři.“ U nás zcela jistě platí, že tam, kde kontinuita pracoviště byla zcela porušena, jsou např. publikační výsledky slabé ještě po 20 letech.

Lékaři myslí biologicky podle zákonů přírody – po narození následuje smrt, nemoc má začátek a konec nebo následek. Společenské jevy nám připadají více náhodné, jsme přesvědčeni, že kdyby nežili Hitler a Stalin, podařilo by se zachránit miliony lidí. Ve skutečnosti má vývoj společnosti také své zákony. Při klíčových politických změnách a startu nových dob přicházejí často lidé nadšení, korektní, ale i manažersky neschopní a věci kupředu posunuje hlavně kontinuita. Po více letech přichází doba uchopení moci, podvodů, tunelování a podobných nešvarů, které zastaví až další dějinný zvrat. Jako by se vše chovalo podle zákonů přírodních s pravidelnou kumulací různých afér až v pozdější fázi doby – u nás např. ve třicátých letech, svým způsobem v sedmdesátých a osmdesátých letech a po roce 2000. A paralel je určitě ještě více. Když husitské hnutí degenerovalo, vlastnili husitští hejtmani obrovské majetky, relativně mnohem větší než dnešní podnikatelé a politici. Jan Čapek ze Sán, který uprchl z bitvy u Lipan, měl majetek odpovídající 50 velkým pražským domům a také si přivezl z tažení do Polska velblouda, kterého mu sebrali při obléhání Plzeňané, a tak se dostal do městského znaku. Jak to připomíná na jedné straně třeba žraloka chovaného ve vile uprchlého podnikatele Krejčíře či vlastnictví jachet, zámků a zahraničních nemovitostí podnikateli a politiky či jejich záliby třeba v exotických sportech. Prostě vždy nastává doba, kdy už o žádné reformy nejde a jde o úplně něco jiného. Možná to připomíná biologické zákony právě proto, že i dějiny vytvářejí lidé. Doby se mění, až když se lidé hodně naštvou nebo hodně pro něco nadchnou. A česká medicína se s přerušenými kontinuitami vyrovnává stále jen velmi pomalu.

Zdroj: Medical Tribune

Doporučené

Den vzácných onemocnění 2024

28. 3. 2024

Jde o několik pacientů s konkrétní diagnózou. Avšak je již známo přes 10 000 klinických jednotek a jedná se o miliony pacientů. Česko patří k zemím s…