Obávané dekubity optimistickým pohledem
Převážnou část našich pacientů (více než 80 %) tvoří nemocní s ulceracemi na dolních končetinách. Vzhledem k etiologii těchto defektů mají sklon k častým recidivám.
Pacientů s dekubity je mezi našimi nemocnými „pouze“ 11 procent. Někteří z nich se k nám dostávají ze zařízení následné péče, kdy je příslušná lokální terapie rány zahájena již během hospitalizace. U nemocných s dekubity máme velmi optimistické výsledky především pokud jde o rychlost hojení. Jedním z hlavních důvodů tohoto příznivého stavu je celkový stav nemocných, kdy k nám již většinou docházejí z domácího prostředí. Lze předpokládat, že ambulantní pacient je více kompenzovaný než nemocný upoutaný na lůžko v nemocničním zařízení.
Pracovní postup ošetření dekubitů, zvláště u hlubokých ulcerací, má svoje standardní pravidla. Trh nabízí dobrou škálu silných baktericidních krytí umožňujících tamponádu kavit, kdy se materiál dobře přizpůsobí a dostane až ke spodině rány. Používání dezinfekčních roztoků ve formě obkladu vždy před převazem (na 30 minut) přináší pro pacienta příjemné subjektivní pocity a celkově napomáhá k odstranění biofilmu. Z časových důvodů je tato příprava možná spíše v domácích podmínkách než v ambulantním zařízení. Všechny hluboké ulcerace se obvykle projevují středně silnou až silnou sekrecí a jsou hojně kolonizovány bakteriemi. Po aplikaci alginátu se stříbrem nebo materiálu s aktivním uhlím často dochází ke zvýšené sekreci, rozšíření a prohloubení rány a uvolnění hnisavého, zapáchajícího exsudátu. Tato předpokládaná reakce je projevem čisticí fáze a obvykle trvá pouze několik dnů. V tuto dobu hraje výraznou úlohu pravidelná výměna sekundárního krytí při prosáknutí a opakované ošetření okolí defektu. Doporučený interval převazů primárním krytím se pohybuje u dekubitů kolem tří až čtyř dnů. Tento interval je však závislý na lokalitě defektu a dalších faktorech. Svoji roli zde hraje například hygiena, vyprazdňování a mobilita nemocného. Významným pomocníkem v souboru pomůcek k ošetřování se stává důkladná fixace primárního i sekundárního krytí, která by neměla pacienta omezovat a působit mu dyskomfort.
Ve fázi proliferace je možné, i přes celkové zlepšení objektivního nálezu, pokračovat s původními materiály nebo lze postupně přidávat dalších obvazy zaměřené především na růst granulace (polymery, hydrovlákna atd.). Zcela paradoxně se v některých případech vyskytne problém až v konečném stadiu hojení ve fázi epitelizace. U pacientů, u nichž selhaly materiály určené k tvorbě nových epitelií, lze na několik dnů aplikovat antiseptika ve formě mřížky a pak se zpět vrátit k původním krytím typu tenkých polymerů, materiálů se silikonem či tenkých hydrokoloidů. Velký rozsah jizevnaté bezcévné tkáně může pacientovi působit bolesti až funkční problémy. Otázkou do diskuse je, v které fázi hojení a zda je vždy nutná konzultace plastického chirurga. Zkušenosti i názory odborníků na hojení ran zde nejsou jednotné.
Hojení všech ran závisí na mnoha faktorech, kdy terapeutické materiály jsou pouze jednou z veličin ve hře. V případu řešení dekubitů je nutné zdůraznit nutriční podporu, vybavení antidekubitárními pomůckami a v neposlední řadě spolupráci všech, kteří o dekubitus pečují.
Zdroj: