Přeskočit na obsah

Obětavost zdravotníků problémy nevyřeší

Nemocnice se potýkají s nedostatkem lékařů a sester, zákoník práce je plošně porušován, varují lékařská komora i lékařské a zdravotnické odbory. Stávající nemocniční síť je iracionální, neodpovídá možnostem finančním ani personálním, neodpovídá moderní medicíně. Personální vyhláška stanoví minimální počty pracovníků, i ty však je pro řadu nemocnic problém plnit. Přepracovaní zdravotníci, kteří v zájmu udržení chodu nemocnic překračují povolený limit přesčasů, častěji chybují, a tím ohrožují zdraví a bezpečnost pacientů. Hippokratova přísaha jim nedovolí, aby péči neposkytli. Zeptali jsme se lékařů i ředitelů nemocnic, včetně ministerstva zdravotnictví: Do jaké míry lze nedostatek personálu řešit intenzivnějším využitím zdravotníků, kteří zůstali? Kdy je ta chvíle, kdy obětavost zbylých začíná být kontraproduktivní a vlastně jen problémy prohlubuje?

 

  • MUDr. Milan Kubek,

prezident České lékařské komory

Nepřekročitelnou hranicí by měl být zákon. Současné systematické porušování a obcházení zákoníku práce v nemocnicích je pro Českou lékařskou komoru zcela nepřijatelné. Přepracovaní zdravotníci častěji chybují, a tím ohrožují zdraví a bezpečnost svých pacientů. Základní platy lékařů jsou úmyslně udržovány na nízké úrovni proto, aby doktoři, existenčně závislí na penězích za služby, byli ochotni tolerovat porušování zákonů. Až se nám podaří prosadit zvýšení platů za základní pracovní dobu, míra ochoty lékařů udřít se v práci se výrazně sníží. Druhá hranice již není tak ostrá. Každý člověk má jinou výdrž a jiné motivace. Někdo upřednostňuje vlastní zdraví a rodinnou pohodu, druhý více potřebuje peníze a třetí může být například workoholik. V každém případě existuje fenomén, který já soukromě nazývám „spirálou smrti nemocnice“. Čím menší je počet zdravotnického personálu, tím jsou zbývající zaměstnanci přepracovanější a tím větší je pravděpodobnost, že také oni podají výpověď. Od určitého budu zlomu již ani peníze nehrají roli. Jen opravdu málo lidí je ochotno nechat se uštvat k smrti, navíc s rizikem trestního stíhání v případě pochybení.

 

  • Prof. MUDr. Richard Češka, CSc., FACP, FEFIM,

předseda České internistické společnosti ČLS JEP

Asi většinu, zejména kolegyň a kolegů, překvapím, některé možná až rozčílím, když řeknu, že intenzivnější využití těch, kteří nesou na svých bedrech současnou tíhu medicínské práce, je samozřejmě možné. A dokonce to považuji za velmi dobré řešení! Problém ale je v tom, aby byli všichni zatěžováni tím, co by mělo být skutečně náplní jejich práce. Tak nějak podle názvu našeho povolání bych si odvodil, že „lékaři by měli léčit“ (lidi). A v tom je ta potíž. Nedávno dělali ve Francii rozbor pracovního vytížení lékaře a dospěli k závěru, že na JIP se lékař zabývá pacientem zhruba 30 procent pracovní doby. Lékař vykazuje, zapisuje, razítkuje, podepisuje, ale také se školí v dokumentech, učí se elektronické recepty a neschopenky (to by snad ještě šlo), prochází školením mytí rukou, ale i bezpečnosti práce, řeší s pacientem informované souhlasy, orientuje se v předpisech (ochrana dat), je zodpovědný za kyberbezpečnost… Ale hlavně: Pořád mu někdo něco ukládá, nařizuje, v lepším případě žádá o spolupráci. Podle Parkinsonových zákonů totiž zástup nově „vytvořených“ úředníků, sdružených často do „servisních organizací“, vymýšlí nové a nové předpisy. Servisem se myslí, že lékaři budou sloužit těmto organizacím. Po pravdě řečeno je jejich činnost v zásadě racionální a jejich požadavky vypadají oprávněně. Pouze se tak nějak opomíjí základní smysl nemocnic – starat se o nemocné, stejně jako náplň činnosti lékaře (viz též výše) – léčit. Pomoci by mohla elektronizace zdravotnictví. Ta by ale neměla vypadat tak, že se něco řekne, pak rukou napíše, přepíše do počítače, pak vytiskne, oskenuje a odešle (ideálně cestou České pošty). Bohužel, personální krize ve zdravotnictví je tak velká, že bez přetěžování těch obětavých, co zůstali, to v zásadě nejde. I když to mnozí někdy připouštějí (a v nadsázce říkají, že bez totálního krachu ke zlepšení nedojde), padnout české zdravotnictví nenecháme. Pokusme se tedy aspoň nějak zlepšit podmínky těch, kteří zůstávají. Možností k tomu existují spousty. Od redukce administrativy (ale o 90 procent!), přes vzdělávání, ekonomiku, skutečně racionální automatizace a elektronizace, a také, ale možná především, návrat ke kořenům. Nejen v tom, že lékaři (a sestry) se budou především starat o pacienty (úmyslně nepíšu klienty).

 

  • MUDr. Pavel Vepřek,

člen představenstva, Nemocnice Plzeňského kraje a. s.

Nemyslím si, že zvýšeným nasazením těch, kteří zůstávají, si nějak pomůžeme. To je namístě jen ve chvíli krátkodobého a nečekaného výpadku nebo pokud máme v rukávu nachystané řešení a potřebujeme trochu času na jeho přípravu. Pokud se jedná o chronickou situaci, pod heslem „každý den dobrý“, pak to vede jen ke zvyšování personálních nákladů a prohlubování problému. Do takového prostředí se noví zaměstnanci nehrnou a ti stávající začínají uvažovat o přestupu do perspektivnějšího týmu. Rostoucí nedostatek personálu ve zdravotnictví je celosvětový problém, který nemá rychlé a snadné řešení. U nás je navíc akcelerován podceněnou organizací péče, která nevede k přizpůsobení struktury zdravotních služeb potřebám moderní medicíny a stavu společnosti. Místo navyšování odpracovaných hodin stávajícím zdravotníkům bychom měli vážně přemýšlet o tom, jak upravit stávající síť a racionalizovat podobu poskytované péče tak, aby pracovat ve zdravotnictví bylo radostí. Určitě se to bude dělat lépe, pokud budou i pacienti motivováni k racionálnímu pohybu v systému.

 

  • MUDr. Lukáš Velev, MHA,

chirurg, ředitel Nemocnice Jihlava, p. o.

Bohužel, často jsme v personálních otázkách svědky tzv. dominového efektu. Je to situace, která způsobí, že po odchodu části personálu dojde na určitou dobu k přetížení zbylých. Ti jsou zpravidla ochotni po nějakou dobu situaci kompenzovat. Postupně však dochází k jejich vyčerpání, ztrátě motivace finanční i nefinanční, zdravotním problémům a rozpadu kolektivu. Tím často k ukončení poskytované péče. Je to jedna z velkých námitek proti argumentu, že personál má být nastaven na minimech daných vyhláškou č. 99/2012 Sb., o minimálních personálních požadavcích. Vyhláška není personálním normativem a často se s ním plete. Je stanovením minima, se kterým službu a jen po omezenou dobu zajistit ještě lze.

 

  • Mgr. Soňa Marková,

expertka KSČM pro zdravotnictví

Nedostatek zdravotníků v akutní péči je dlouhodobě neřešeným problémem, který se stále prohlubuje. Aktuálně chybějí dokonce tisíce lékařů a sester, zvlášť v mimopražských regionech. A to ještě současná personální vyhláška umožňuje, aby se v běžném provozu jedna sestra starala o 30 a více pacientů. Nemocnice jsou nuceny přistupovat k uzavírání lůžek, popřípadě celých oddělení. Pacientům se tak potřebná kvalitní zdravotní péče často vzdaluje. Problém se prohlubuje s tím, jak je zbylý personál vystaven ještě většímu psychickému tlaku a fyzické náročnosti. To je potom začarovaný kruh. Nestačí pouze navyšování peněz, je nutné také srovnat platy a mzdy, změnit personální vyhlášku, lépe nastavit systém vzdělávání a sestavovat ošetřovatelské týmy s asistenty, ošetřovateli a sanitáři, včetně osvobození zdravotníků od zbytečné administrativy. Přispěla by i změna kompetencí u vysokoškolsky vzdělaných sester. O komplexu „nápravných opatření“ se sice dlouhodobě ví, mluví se o nich, ale chybí vůle a někdy i odvaha je skutečně řešit. Pouhé zřizování pracovních komisí na ministerstvu zdravotnictví a podepisování memorand moc nepomůže.

 

  • Ing. Michal Čarvaš, MBA,

předseda představenstva, Nemocnice Prachatice, a. s., člen představenstva, Jihočeské nemocnice, a. s.

Představa, že lze nedostatek pracovníků ve zdravotnictví vyřešit intenzivnějším využitím těch stávajících, je mylná a špatná. Krátkodobě je možno zaskočit za chybějící kolegy, a to se na jednotlivých pracovištích děje. Dlouhodobě to vede k vyhoření a odchodu i těchto pracovníků. Pokud množství práce přesčas překročí určitou mez, pak mezní užitek z volného času je tak velký, že jednotlivce nepřesvědčí ani sebevětší finanční odměna, aby pracoval další směnu navíc. Bohužel se stále více setkáváme v nemocnicích s nárůstem požadavků a překážek, které často odporují zdravému rozumu a personál dále demotivují. Jedním z nich je systém vzdělávání. Například u lékařů v řadě nemocnic nemohou přijmout absolventy a vzdělávat je pro získání kmene, ale mohou je vzdělávat k získání atestace. Není možnost vzdělávání zajistit ve více zařízeních, takže například holdingové vzdělávací programy jsou znemožněny. O překážkách pro lékaře a sestry například v projektu Ukrajina ani nemluvě. Bez možnosti aktivně získávat a vychovávat si budoucí generace lékařů a zdravotních sester v každé nemocnici hrozí její personální devastace a postupné neřízené uzavření jednotlivých oddělení. Proto se snažíme v jižních Čechách jít jinou cestou. Otevřeli jsme dvě nové třídy pro obor praktická sestra v Prachaticích a ve Strakonicích, kde vzděláváme budoucí zdravotní sestry. Pořádáme akce jako Medik roku pro studenty lékařských fakult a snažíme se vytvořit co nejlepší podmínky pro jejich stáže, praxe i další vzdělávání.

 

  • MUDr. Martin Kočí,

předseda spolku Mladí lékaři, z. s.

Do míry, do které si to stávající zdravotníci nechají líbit a budou ochotní pracovat přesčasy. A je zcela evidentní, že dochází, či už došlo k proměně hodnot ve společnosti a zdravotníci jsou méně a méně ochotni obětovat život pouze (přesčasové) práci, navíc takové, za kterou se necítí být patřičně honorováni. Druhá rovina problému je pak zákonnost současného stavu, kdy jsme dlouhodobě daleko za hranicí zákonného limitu. Na papíře se problém ale spolehlivě už léta falšuje, aby ho nebylo vidět. Ta chvíle, kdy problém s přesčasy a jeho řešení obětavostí už přesáhl rozumnou míru, je už přece tady. Po léta dostávali lékaři krácené úvazky a Ph.D., po léta pracují enormní přesčasy, po léta se nedaří vytvořit kvalitní a motivující vzdělávací systém pro lékaře i sestry, po léta jsou lékaři i sestry nedostatečně ohodnoceni. Tisíce zdravotníků (taky) proto v průběhu let odešly mimo zdravotnictví či do zahraničí, a právě proto máme dnes tolik medializovaný nedostatek zdravotníků. A bude hůř, nedostatek se bude prohlubovat, existují na to jasné predikce na základě dat z ÚZIS. Mnohé politické reprezentace, ale i managementy nemocnic, a po několika letech ve vedení spolku mohu smutně konstatovat, že taky bohužel i část „lékařské elity“, fungují v módu „po nás potopa“.

 

  • MUDr. Martin Engel,

předseda LOK‑SČL

Personální situace v českých nemocnicích dle mého názoru je velmi kritická, zaměstnanci zásadním způsobem překračují povolené limity přesčasové práce na úkor svého zdraví a rodinného života. Ministr jako výraz díků přidal zdravotníkům 1 500 Kč měsíčně, stejně tolik dostanou zaměstnanci ve státní sféře, kde rozhodně nejsou tak přetíženi. Toto řešení je dalším negativním signálem zaměstnancům nemocnic i studentům, aby si raději hledali jiné uplatnění, pokud se chtějí ve zdraví dožít alespoň penze. Místo toho, aby ministr pracoval na zlepšení stávající situace a snížil počet absolventů, kteří v českém zdravotnictví nechtějí pracovat, tak draze navyšuje počet studentů medicíny. Nechce chápat, že bez zlepšení pracovních a finančních podmínek v českých nemocnicích jich z vyššího počtu absolventů jen více odejde, čemuž se ani nelze divit. Navíc poslední roky promuje stále více dívek (žen), které se rozhodně do nevolnického systému bez výhledu na zlepšení nebudou chtít zapojit, neboť nejen práce je potřeba ke spokojenému prožití života. Ani zahraniční lékaři tuto neřešenou tristní situaci nevyřeší. Navíc odchody těch zkušených z nemocnic výrazně trpí kvalita poskytované péče a mladí se nemají od koho učit. Dluh těm nejzkušenějším je minimálně 20 000 Kč měsíčně proti podepsanému Memorandu z roku 2011. Pan ministr by si měl sundat růžové brýle a začít tuto kritickou situaci řešit, protože i síly těch nejtrpělivějších zaměstnanců mají své limity.

 

  • Ing. Jaroslava Kunová,

výkonná ředitelka Asociace nemocnic ČR

Zdravotníci jsou stále velice vytíženi administrativou a opatření, která jsou připravována, zatím nefungují. Bohužel sami zdravotníci často tato opatření blokují. Pomoc nezdravotníků blokuje požadavek státu snižovat THP pracovníky, často také nezdravotníci požadovali vyšší mzdu, než měli zdravotníci, kterým měli pomáhat. Pro státní instituce platí stále více požadavků na různá hlášení, zveřejňování informací, veřejných soutěží a podobně. Dále při vzrůstajících mzdách již jsou pokryty základní potřeby domácností a soukromých aktivit zdravotnických pracovníků a volný čas je pro ně cennější než další peníze. Systém rozdělení zodpovědnosti mezi jednotlivé segmenty poskytovatelů se výrazně odlišuje od systému ve vyspělých zemích. Také síť zdravotnických zařízení je špatně nastavena a je třeba zásadních změn. V současné době je velikým politickým problémem redukce sítě, i když pokud se týče nemocnic, jsou některé již pro pacienty pro nedostatečný počet zbývajícího personálu nebezpečné. Jak je to možné udělat, je na delší debatu, největším blokátorem jsou především politici, ale i samotní zdravotníci a i pacienti.

 

  • Bc. Dagmar Žitníková,

předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR

„Intenzivní“ využívání zdravotníků se ve většině nemocnic, včetně fakultních, stalo normou. Při položení této otázky jsem si s hořkostí vzpomněla na jednání s bývalým ministrem zdravotnictví Leošem Hegerem, kdy při připomínkovém řízení k personální vyhlášce tvrdil, že žádný manažer nemocnice minimální počty neuplatní, protože nejsou garancí pro poskytování kvalitní péče. Od roku 2012 se změnilo mnohé. Zvýšily se objemy financí, zvyšovaly se platy. Nicméně, méně než platy rostly mzdy. Na první pohled a pro marketing dobré, ale realita je jiná. Zdravotníků (zvláště sester) nepřibývá. To, že zdravotníky z nemocnic vyhání jejich dlouhodobé přetěžování, nepopírá nikdo. Problém je jinde. Nikdo neřeší, jak do nemocnic vrátit ty, co odešli, nebo přijmout nové. „Kosmetické“ návrhy ministra Adama Vojtěcha a jeho postoj ke zdravotnictví zásadní změnu nepřinese. Otázkou, která mnohé napadá čím dál častěji, je, zda ministr vůbec chce nedostatek zdravotníků řešit. Ministerstvo znovu rozvíjí hypotézu, že máme mnoho nemocnic a přes nedostatek personálu by jejich počet snížit šel. Tato hypotéza se nabízí velmi intenzivně. Ministerstvo systémově nedělá skoro nic. Finance z účtů zdravotních pojišťoven rozpustit nechce. Na zvýšení peněz za státní pojištěnce téměř rezignovalo. Pracovní skupina pro personální stabilizaci zdravotnictví se pohybuje v kruhu. Ministerstvo se totiž od výsluh pro sestry následně přes návrhy na příplatek na bydlení znovu vrátilo k výsluhám, ale s konstatací, že jejich realizace za současné právní úpravy není možná. Každopádně současný personální stav je za hranicí únosnosti. Na zdravotníky, kteří zůstávají, stále více doléhá syndrom vyhoření. Jejich přepracování se projevuje ve snížené kvalitě péče, v růstu interpersonálních problémů a také v konfliktech s pacienty a příbuznými. Ministr ale „neslyší“. Odbory už delší dobu navrhují způsob, jak se pokusit vrátit do nemocnic zdravotníky, reakce ze strany ministerstva je ovšem minimální. V současné době je obětavost zdravotníků už kontraproduktivní. Jejich enormní snaha pomoci jinému velmi často, v podobě zdravotních problémů, dopadá na ně. Otázkou ovšem je, kdo se, když budou potřebovat, postará o ně. Odbory nepoleví. V úterý 10. prosince jsme sezvali zástupce zdravotníků z nemocnic a s jejich zkušenostmi a poznatky půjdeme znovu za premiérem. Naše požadavky jsou stacionární. Bezpečná péče pro pacienty, bezpečná práce pro zdravotníky.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Naši bližní peněžní

3. 12. 2021

Peníze jsou cokoli, co je prostředkem směny, nositelem hodnoty a účetní jednotkou. Penězi byly kousky bronzu, drahých kovů, perly, sůl, mušličky…