Očima pacienta: Kdyby mě někdo na jediný den vystřídal
U manžela Věry Doležalové se začala Alzheimerova choroba projevovat před sedmi lety, když mu bylo pouhých sedmapadesát let. „Muž byl o dvanáct let starší než já, ale do té doby nebyl rozdíl mezi námi patrný – byl neobyčejně mladého ducha, vzdělaný, vášnivý křížovkář. Jako inženýr pracoval ve funkci vedoucího velkokapacitního kravína,“ říká Věra Doležalová. První změny jeho chování byly nenápadné. Ztratil klíče, nevhodně se oblékl, zapomínal.Potíže byly čím dál zřetelnější. Manžel nastoupil do vlaku jedoucího opačným směrem, dobýval se do jiného domu. Paní Doležalové již bylo jasné, že něco není v pořádku. Trvalo však dva roky, než lékaři vyslovili správnou diagnózu. „Nejdříve chodil manžel po doktorech sám a vracel se s tím, že se nic neděje. Později jsem šla na neurologii s ním. Bylo to pro mě těžké, protože jsem měla pocit, že tam jdu jako žalobnice. Viděla jsem ale, jak v přítomnosti lékaře dokázal soustředit své síly a tu chvíli komunikoval téměř normálně. Zcela ho to ale vyčerpalo a o to více se zhoršil, když jsme vyšli z ordinace. Nikam to nevedlo, dostával stále Geratam s tím, že kontrola má být za měsíc nebo za dva.“ Brzy její muž nemohl zůstat doma bez dohledu. „Nikdy nebylo jisté, jestli si neublíží nebo třeba něco nepodpálí, navíc se sám bál. A já jsem výpověď v práci dát také nemohla, to bychom živořili. Dostávala bych 3 500 korun.“ Paní Doležalová byla na vše sama. „Čekala jsem, že od lékařů dostanu radu, kam se obrátit o pomoc. Ani neurolog, ani praktická lékařka mi v tomto ohledu nepomohli. Vůbec neměli přehled o službách, které bych mohla využívat.“ Jako na zlomový okamžik vzpomíná na chvíli, kdy se jí dostal do ruky letáček České alzheimerovské společnosti. Byly tam popsány příznaky, které přesně odpovídaly chování jejího muže. Dala si s pracovníky společnosti schůzku. „To si budu nadosmrti pamatovat, jaká to byla úleva, že se mnou konečně někdo komunikuje, že někdo má pro mne informace, které tak nutně potřebuji.“ Mimo jiné dostala kontakt na specialistu – psychiatra. Ten manžela vyšetřil a teprve z jeho úst zazněla slova „Alzheimerova choroba“. „V tu chvíli to bylo osvobozující, že konečně vím, na čem jsem.“
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 17/2005, strana 16
Zdroj: