Očima pacienta: Mohu chodit a dýchat, to je pořád dobré
Kamila Černíková se narodila se srdeční vadou spojenou se stenózou aorty. V dětství jí lékaři operaci nedoporučili. Pořád cítila, že není jako ostatní děti a že žije jen na půl plynu. „Nic jsem nemohla, rodiče mě hlídali, pořád jsem se musela doma hlásit, že jsem v pořádku. Nemohla jsem v létě do vody, abych se náhodou neutopila. Navíc jsem nosila brýle a rovnátka. Připadala jsem si jako ta ošklivá Douchová ve filmu Vrchní, prchni. O to víc jsem pak byla doma divočejší.“ Když jí bylo dvanáct, objevily se další potíže. Otékala, bolela jí kolena, úporně kašlala. Trvalo dlouho, než shodou okolností kardiolog přišel na příčinu potíží – non-hodgkinský lymfom. „To už jsem se ale dusila a nemohla ani jíst.“ Následovala onkologická léčba v pražské motolské nemocnici, se vším, co jí tehdejší ještě československá medicína mohla nabídnout. „Dneska mi to nikdo nevěří, ale my jsme spaly na posteli po dvou. Celé to prostředí bylo dost pochmurné, v suterénu, jako by na dětskou onkologii zbyly ty nejhorší prostory. Personál byl ale úplně skvělý, všichni od doktorů přes sestry až po uklízečky se k nám chovali hrozně pěkně. Což bylo hrozně důležité i proto, že tenkrát ještě rodiče na návštěvu vůbec nesměli.“ Na onkologii strávila asi měsíc, zbytek léčby proběhl už ambulantně. „Upozornili mě na to, že mi slezou vlasy, a viděla jsem to i u ostatních dětí. Všem ale zase vlasy narostly, a mnohdy hezčí než předtím. Mně ale na velké části hlavy při radioterapii spálili vlasové kořínky, takže mi zůstaly rozsáhlé okrsky bez vlasů. Není to moc nápadné jen díky tomu, že mám dobrou kadeřnici.“ Také chemoterapii snášela špatně, antiemetika téměř nezabírala. „Vlastně jsem velkou část z těch dvou let strávila s hlavou v záchodové míse. Kdyby naši nebyli svým způsobem stateční, asi bych to nepřežila. Hodně pomohlo, že se mnou jednali na rovinu. Vždycky se mě snažili připravit na to, co mě čeká. Nikdo mě neodháněl pryč, když lékaři s mými rodiči probírali plán léčby a její jednotlivé varianty. S těmi zkušenostmi, co mám, si říkám, že pro dítě v takové situaci je nejhorší nejistota. Když je dobře připravené, dokáže překonat leccos, pokud ale neví, co se děje, snadno si připadá ztracené a opuštěné.“ Její základní srdeční onemocnění se dále zhoršovalo. V roce 1995 došlo na valvuloplastiku. „Kvůli nízkému tlaku jsem omdlévala, bolelo mě na prsou i při chůzi po rovině, nemohla jsem popadnout dech. Doufala jsem, že po operaci budu žít jako ostatní, to se splnilo jen z části.“ V roce 2004 následoval další radikální zákrok – náhrada aortální chlopně a implantace cévní protézy na část aorty.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 18/2006, strana 16
Zdroj: