Očima pacienta: Na dialýzu si pacienti chodí pro další tři dny života
Obecnou hranicí pro včasné zahájení dialýzy je 85% až 90% ztráta ledvinných funkcí. Tato velká funkční rezerva ovšem někdy vede k tomu, že do dialyzačního programu jsou zařazováni pacienti, jejichž onemocnění ledvin probíhalo dlouhou dobu bezpříznakově a poprvé se projevilo až v podobě selhávání ledvin. Zjištění, že trpí vážným postižením jednoho z životně důležitých orgánů a budou muset po zbytek života pravidelně docházet na dialýzu nebo doufat v úspěšnou transplantaci ledvin, následně vyvolává u těchto nemocných silné pocity beznaděje. O něco lépe jsou na tom nemocní, kteří před zařazením do dialyzačního programu delší dobu navštěvovali nefrologickou poradnu, kde se je na tuto možnost lékař snažil připravit. Přesto je pro ně vědomí, že musejí žít s nemocí, která se stále zhoršuje a je nevyléčitelná, velkou psychickou zátěží. Nejhorší je závislost na dialyzačním centru
Pacientův život zcela závisí na přístrojích, pravidelná dialýza je pro něj nevyhnutelná, pokud chce žít. „Proto tito nemocní udávají, že psychicky nejnáročnější je závislost na dialyzačním centru, přístroji a personálu,“ říká doktorka Znojová. Z toho vyplývá, že nemocní jsou velmi omezeni v možnosti samostatného rozhodování a plánování svého volného času. Navzdory tomu, že dnes už mají možnost si vybrat, na které pracoviště budou docházet, problémem nadále zůstává krátkodobá změna dialyzačního centra, například po dobu dovolené. Podle ní se určité možnosti nemocným nabízejí ve spolupráci s výrobci dialyzačních přístrojů, kteří pomáhají zprostředkovat prázdninové pobyty v zahraničí. Ve srovnání s hemodialýzou dává peritoneální dialýza nemocným přece jen více svobody, mohou si svůj čas v průběhu dialyzačního dne přizpůsobovat osobním potřebám a pociťují menší vázanost. Tuto proceduru ovšem v České republice podstupuje jen asi 400 lidí.Do centra jako do práce
Samotný proces léčby pomocí dialýzy je pro nemocného velmi náročný. Velmi stresující je skutečnost, že většina pacientů musí na dialýzu dojíždět třikrát týdně často i ze vzdálenosti 50 až 60 kilometrů. Napojeni na přístroje tam stráví čtyři až pět hodin. V dialyzační den tak bývají i s dopravou sanitkou (sváží více pacientů najednou a často najede přes sto kilometrů) obvykle osm až devět hodin mimo domov. Běžný týden dialyzovaného člověka je tedy velmi silně ovlivněn tím, že musí celé tři dny „obětovat“ léčbě a na dialýzu si vlastně dojíždí jen pro dva či tři dny kvalitního života, upozorňuje doktorka Znojová. K tomu je třeba dodat, že většina z nemocných se před napojením na přístroje a někdy i po provedení dialýzy necítí příliš dobře, jsou unaveni a vyčerpáni, což je „okrade“ ještě o další dobu. „Dialyzační den tedy bývá nezřídka pro normální život ztracen,” vypočítává M. Znojová. Je také třeba si uvědomit, že večer před dialýzou je většinou poznamenán přípravou na další den, pacienti chodí dříve spát, často užívají prášky na spaní nebo na uklidnění, protože se stresují tím, co je čeká příští den na dialýze. Přestože nemocní věnují této léčbě velké úsilí, bohužel za svou snahu nejsou odměněni nadějí na uzdravení.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 19/2005, strana 16
Zdroj: