Odešli jsme do Německa, aby syn vyrůstal dvojjazyčně
Odešli jsme do Německa, aby syn vyrůstal dvojjazyčně U informačních stánků v Hotelu NH Prague City na Smíchově byli 20. a 21. října také čeští a slovenští lékaři a lékařky, kteří už v některé z 34 zúčastněných nemocnic pracují. MT hovořil s MUDr. Janou Veselkovou, která se uplatnila v Německu, o motivech jejího odchodu, jaké pracovní podmínky jí byly nabídnuty, co jí odchod přinesl z odborného hlediska, jak se v zahraničí uplatnila a zda zůstává otevřená možnost návratu.
Kde pracujete, na jaké pozici?
Pracuji v Bavorsku ve městě Neumarkt in der Oberpfalz na pozici Oberärztin, tedy vrchní lékařky neurologického oddělení.
Kde jste pracovala v ČR a proč jste se rozhodla opustit české zdravotnictví, co bylo takovým spouštěcím momentem?
Po ukončení studia jsem pracovala v Krajské nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně jako neuroložka, v roce 2009 jsem absolvovala atestaci z neurologie. Spouštěcí moment pro odchod z ČR do Německa byl, pravděpodobně ve srovnání s jinými kolegy, atypický. S manželem jsme chtěli našemu malému synovi, v té době měl 1,5 roku, nabídnout maximum, co máma a táta mohou a co jsme mu v českém prostředí nabídnout nemohli – aby dvojjazyčně vyrůstal. Takže hlavním motorem pro tento důležitý životní krok byl náš syn. Neměli jsme jinak zásadní důvod odcházet, oba s manželem jsme byli vcelku spokojeni, negativní věci jsme v této chvíli již vytěsnili, měli jsme na Zlínsku rodinu, přátele a hezké bydlení, ale kvůli synovi jsme se takto rozhodli. Moje mladší sestra v tu dobu, prakticky od roku 2011 pracovala v Německu, a to v Durynsku, jako ženská lékařka. Měla tedy už zkušenosti s prací v Německu, jednoznačně naše rozhodnutí podpořila a pomohla mi s administrativními záležitostmi. Sestra opustila ČR v době výzvy Děkujeme, odcházíme.
Já a můj manžel jsme chtěli vše dopředu pečlivě přichystat, protože je to velice důležitý životní krok, člověk nemůže improvizovat, zvláště s rodinou. U nás to probíhalo tak, že jsem nejprve absolvovala veškeré jazykové zkoušky, získala Goethe certifikát B2 pro Německo a Österreichisches Sprachdiplom pro Rakousko. Jakmile jsem měla tyto dva dokumenty, sestavili jsme s manželem životopis a vydali se, bylo to v roce 2013, do Prahy na Job Days. Manžel pracuje v oboru strojírenství, není lékař. Na veletrhu, kde už mimochodem v tu dobu moje mladší sestra pravidelně jejich kliniku reprezentovala, jsem tedy já předem pečlivě připravena, se všemi dokumenty o mém vzdělání obešla jednotlivé stánky klinik a získala velice pěkné nabídky, asi pět na pozici Oberarzta, protože jsem byla už atestovaná neuroložka. Z pěti nabídek jsem si po osobní návštěvě vybrala – to bych chtěla podotknout, velice důležité je nabízená místa si objet a strávit na klinikách minimálně dva, tři dny. Bylo to tehdy v předvánočním čase, zvlášť s malým děťátkem to bylo hodně nabité, ale rodina velice pomohla. Objela jsem ta místa, všude strávila dva až tři dny na hospitaci, umožnili mi pracovat v týmu, poznat kolegy, prostředí. Ty tři dny skutečně stačí, aby člověk poznal, jaké jsou tam zhruba vztahy. Jestli je tam dobré pracovní klima, jestli tam jsou chladní k člověku, nebo naopak otevření, přátelští.
Takže nejen peníze, ale i to, jak se chovali, jaké budou pracovní podmínky, bylo důležité?
Přesně tak. Musím znovu zdůraznit, že u nás nehrál výdělek hlavní roli, to nebyla naše motivace. Do Neumarktu jsem byla pozvaná i s manželem, celý den jsem byla v nemocnici s kolegy, dívala se na způsob jejich práce, organizaci práce, měla jsem možnost vyšetřit pacienty, seznámila jsem se s panem přednostou kliniky, a celkově na mě tamní tým udělal velmi dobrý dojem, bylo tam tzv. dobré pracovní klima. Manžel v den, kdy jsem byla na klinice, stihl obhlédnout město a viděl, že tam jsou široké možnosti vzdělávání pro našeho syna, spousta mateřských škol, základních škol, dvě gymnázia, spousta středních škol, nedaleko univerzity v Regensburgu a Erlangenu, spousta sportovního vyžití. Velikostí nám město vyhovovalo, je tam velice útulné prostředí, 40.000 obyvatel, Zlín má zhruba 80.000. Manžel říkal, že se tam cítí dobře a že by si dokázal představit život tam. Bylo víc signálů, které nás motivovaly a přispěly k tomu, že jsme se tam dobře cítili, já v pracovním týmu, manžel ve městě, a proto jsme si ze všech nabídek vybrali tuto.
Jaké podmínky vám tam nabídli?
Získala jsem místo Oberärztin neurologické kliniky, velmi si toho vážím, protože to není tak jednoduché toto místo získat. Velmi si cenili toho, že už jsem atestovaná lékařka, nabídli mi vývoj i jazykové kurzy. Na začátku jsem o víkendech dojížděla do Regensburgu do jazykové školy na kurz němčiny pro neurology, nemocnice mi na to přispívala. Měla jsem svoji jazykovou paní učitelku, s ní jsem individuálně a velice intenzivně trénovala důležitou komunikaci lékař-pacient a lékař-lékař. Bydlení jsme si museli najít sami, ale s velkou podporou personálního oddělení, konkrétně paní zástupkyně. Posílala jsem jí nabídky, které jsme k bydlení dostali, ona velice pečlivě zhodnotila pozitiva i negativa daného místa. V Neumarktu je obrovský zájem o bydlení, lukrativní místa jsou hned pryč, ona vše viděla realisticky a snažila se nám pomoci – nakonec jsme získali podnájem, třípokojový byt, který nám vyhovoval, byli jsme tam spokojeni. Přestěhování zvládl manžel s kamarády a se svým tatínkem sám, to je v Německu neobvyklé, tam si všichni najímají na to firmu. Měla jsem obrovskou podporu rodiny, především mého muže, jinak by to nešlo. Velice důležité je, pokud se rozhodne jít lékař, který už je v manželském svazku, aby měl od partnera podporu. Nelze to udělat tak, že jeden chce a druhý je na vážkách, musejí oba táhnout za jeden provaz.
Co nejvíc vás v novém prostředí překvapilo, zažila jste kulturní šok?
Co bych chtěla podotknout, co mě velice příjemně překvapilo, v Bavorsku jsem se nikdy nesetkala s negativní reakcí, že jsem cizinka, že jsem Češka, a ve srovnání s českými pacienty pacienti v Bavorsku si neskutečně lékaře váží. Velice jsou vděční, slýchávám opravdu velice dojemné pochvaly, věty typu Paní doktorko, vy jste můj anděl. V ČR je zvykem přinést čokoládu nebo kávu, ale to určitě ne, pro toto člověk medicínu nedělá. V Německu pochválí, pokorní jsou, opravdu si pacienti velice lékaře váží. S tím jsem nepočítala, že to bude až tak hluboké, třeba předevčírem se slzami v očích pán děkoval za péči, opravdu je tam hlubší, procítěnější vztah lékař-pacient.
Co se týče spolurozhodování, jsou v Bavorsku pacienti zvyklí na to, že jim řeknete, jaké jsou varianty léčby a spolu se potom na postupu domlouváte?
Ano, samozřejmě, vedou se velice dlouhé hovory s pacienty, na každém oddělení je speciální krásně zařízená místnost pro sdělování velmi závažných informací. Je zvykem, že si rodina u lékaře domluví termín, přijdou, vše projednají. Ve srovnání s ČR dost často mají pacienti a jejich rodiny tzv. Patientenverfügung, to znamená, že lidé, mohou sepsat u notáře, které výkony si přejí a nepřejí, aby ve stavu vážné nemoci jim tyto byly či nebyly provedeny, jedná se například o odmítnutí napojení na dýchací přístroje. Je to opravdu oproti ČR daleko více rozvinuté, že pacient si může právnicky stanovit předem, v situaci, kdy je ještě orientovaný a ví, co podepisuje a jaká rozhodnutí činí, co si přeje a nepřeje. Na to se bere pak zřetel.
Co naopak bylo na straně ztrát?
Přátelé, ale v dnešním světě komunikace jsme s přáteli v kontaktu, a musím říct, že prarodiče za námi jezdí, protože můj manžel si postupem času také udělal v Německu jazykovou zkoušku B1 a našel ve svém oboru strojírenství odpovídající práci, prakticky to, co dělal v ČR, dělá v Německu. Je velice spokojený, stejně jako u nás i v jeho firmě je mezinárodní tým kolegů, cítí se velice dobře, a já jsem za to hrozně vděčná, každý den, musím říct.
Co se týká jazyka, přispěla vám nemocnice na jazykový kurz, platí vám i další vzdělávání?
Já mám vzdělání ukončené. Sbíráme podobně jako v ČR kredity, účastním se pravidelně různých školení v Německu i v zahraničí. Stejně jako v ČR jsem měla možnost se účastnit kongresů, mám i tady. To je naprosto srovnatelné.
Jak dlouho trvalo, než jste se v novém jazykovém prostředí začala cítit bezpečně?
Řekla bych asi rok. Člověk musí počítat s tím, že ho tam čeká tvrdá práce, rozhodně ať si český lékař nemaluje růžově, že přijde do Německa, bude pracovat od 07:00 do 15:00 a bude za to brát vysoký plat. Pracovní nasazení je opravdu veliké. Například já v současné době jsem zodpovědná za pacienty v akutním příjmu, někdy je zápřah velký, ale tím, že máme výborného pana profesora jako šéfa, který je velice laskavý člověk a vždy nápomocný, tak i ve vypjatých situacích se vždy najde řešení. Pracovní klima je pro mě velice důležité.
Můžete s odstupem zhodnotit zdravotnický systém v ČR a Německu z hlediska kvality a bezpečnosti péče?
V Německu je vše mnohem lépe zorganizováno. Veškeré počítačové programy, vše daleko pružněji běží. Například vzpomínám si, že v ČR bylo velice problematické vůbec dostat pro pacienta termín magnetické rezonance. Člověk musel bojovat, zdůvodňovat, proč ho pacient potřebuje. V Německu jsem zavolala kolegovi, Oberarztovi radiologie, že bych pro mladého pacienta potřebovala magnetickou rezonanci, a on mi odpověděl, nebude to teď hned, bude to až za půl hodinky. Byla jsem příjemně překvapena, protože tuto odpověď jsem tady od radiologa neslyšela.
Co to znamenalo pro vaše blízké, že jste odešla do zahraničí?
Moji rodiče už byli na to zvyklí od sestry, nebyli tedy zas tak překvapeni. Všichni nás podpořili. Tím, že to nebylo v rodině nic nového, že jde dcera jako lékařka pryč, zvládli vše dobře a teď nám společně s tchány moc pomáhají. Pracujeme s manželem na plný úvazek, což musím říct je v Bavorsku velice neobvyklé, tam často je žena v domácnosti a vydělává manžel. My jsme vyrostli v běžných českých podmínkách, kdy máma a táta od rána do večera pracovali a člověk stál jako dítě brzo na vlastních nohou. Takže my pracujeme oba na plný úvazek, a aby našeho kluka měl kdo vyzvedávat ze školky, teď už ze školy, tak k nám jezdívají prarodiče. To byl jeden z důvodů, abychom koupili větší byt. Našetřili jsme si na vlastní bydlení, koupili jsme si moc hezký byt, kde mají prarodiče vlastní pokoj se sociálním zařízením. Vždy přijedou na několik týdnů a tráví čas s vnukem, vyzvednou ho, teď už chodí do první třídy, zavedou ho do kroužků, hraje závodně fotbal, házenou, do hudebky chodí. Možná na závěr bych řekla, že naše rozhodnutí a motivace, která stála na počátku, se nám vyplnila. Jsme za to velice vděčni, bereme to s pokorou, protože chlapec mluví naprosto plynně německy, je naprosto otevřený komunikačně, přechází plynně z češtiny do němčiny. Je naprosto bez problémů, ve škole všechno zvládá, jsme na něj moc hrdí a vážíme si toho, že se nám tak daří.
Zůstává otevřená možnost, že se někdy vrátíte do ČR, co by se muselo změnit?
Musím říct, že jsme tuto možnost nezvažovali. Neměli jsme k tomu důvod. A i to, že sestra bydlí nedaleko, prakticky hodinu a půl od nás, je také moc šťastná v pracovním i osobním životě, jsme v úzkém kontaktu, často se vídáme, děti si rozumějí, takže nezvažujeme možnost návratu momentálně. Nevím, co by se muselo přihodit, vážíme si každého dne, kdy jsme spokojeni.
Zdroj: MT