Oko za oko, zub za zub!
V červnu jsem v Medical Tribune psal, že nastane nedostatek zdravotních sester a že zajištění ošetřovatelského personálu je limitujícím faktorem fungování českého zdravotnictví. Psal jsem, že se s nedostatkem potýkají střední Čechy, protože pražské fakultní nemocnice jsou schopny středočeské sestry přeplatit. Mýlil jsem se v tom, že jsem si myslel, že nedostatek a jeho důsledky pocítíme tak za dva roky. Doba však je dynamická. Sestry už chybějí takřka všude. Nejen ve středních Čechách, ale i v Praze. Píší mi o tom i ředitelé pražských fakultních nemocnic. Včetně těch, kteří v modrém dresu bojovali za mzdy v akciovkách a proti tarifním platům pro zaměstnance nemocnic. Vadilo jim, že zaručená část odměny za práci byla u zaměstnanců příspěvkových organizací vyšší než u mzdy v akciových společnostech. Chtěli tedy znejistit zaměstnance, sestry nevyjímaje. A teď se diví!
V některých nemocnicích zavírají oddělení pro nedostatek sester, jinde zase pro pojišťovny deklarují kvalifikované sestry, které ani na příslušném oddělení nepracují, jen aby zachovali dojem, že je péče odborně garantována a aby obdrželi úhrady od zdravotních pojišťoven. Zase žijeme ve lži! Jednou s přesčasovými hodinami, jindy s důvody nedostatku sester nebo s tím, zda a jak je vlastně poskytována péče. Proč bychom nelhali, když lžou ti, kteří nesou odpovědnost, nehledě na to, zda ve vládě nebo v opozici. České zdravotnictví je s nedostatkem sester na okraji propasti, ale politici se hádají o poplatky, v podstatě nejmarginálnější část reformy, kterou české zdravotnictví potřebuje.
Sestry potřebují vyšší ohodnocení práce a kompetence odpovídající jejich vysokoškolskému vzdělání. A také lepší pracovní prostředí. Vyprázdněná zdravotnická pracoviště přinášejí zbylým sestrám únavu a stres. Nedostatek zaměstnanců zhoršuje interpersonální vztahy. Do toho přicházejí pacienti a jejich příbuzní, kteří jsou falešně politiky ubezpečováni, že zadarmo mají dostat všechno a za poplatky snad ještě více. Ne však od politiků! Od vyhořelých sester?
Jediné, v čem svět mílovými kroky doháníme, je to, co se odborně nazývá násilí na pracovišti, anglicky „violence on workplace“. Násilí fyzické i psychické. Násilí pocházející od na roveň postavených kolegyň a kolegů, od nadřízených, od pacientů či od jejich příbuzných. Pacienti se nahlas dožadují služeb, které jim třeba ani nepřísluší. Kdo jim to řekne? Ministr, stínový ministr? Ne. Často ani lékař ne, protože první kontakt má sestra. Sestra je tak hlásnou troubou deformované zdravotní politiky a zároveň hromosvodem. Nebere plat ústavního činitele, nemá asistenta. Má jen odpovědnost, kterou na ni shodí všichni, kdo nezvládají svoji práci. A k tomu má více či méně mobbingu, šikany, skrytého i zjevného teroru, sexuálního obtěžování, nadávek, šrámů či boulí… Násilí na pracovišti.
Nikoho to nezajímá, nikoho jiného to nebolí. Přestože Mezinárodní organizace práce a Světová zdravotnická organizace bijí na poplach. Nejvíce úrazů (včetně smrtelných) a nemocí z povolání už není v hornictví, stavebnictví, v zemědělství či lesním hospodářství, ale ve zdravotnictví. Valné shromáždění Světové zdravotnické organizace se dva poslední roky zabývalo nikoli nemocemi a zdravím populace, ale čtyřmilionovým nedostatkem zdravotnických pracovníků ve světě a příčinami, proč chybějí, násilí nevyjímaje.
V řadě výzkumů až třetina sester uvádí za příčinu odchodu z povolání poměry ve zdravotnictví, včetně násilí, kterého jsou zdravotníci a nejvíce z toho právě sestry terčem. Od českého ministra zdravotnictví se o tomhle problému nedozvěděla ani veřejnost, ani sociální partneři – zaměstnavatelé a odbory. Problém je stejně tabu, jako tomu bylo za socialismu. Inu jaký pán, takový krám.
Tento text píši v Amsterodamu, kde se koná 1. světový kongres o násilí na pracovištích ve zdravotnictví. Jsou tu lidé z více než 50 zemí světa. Všichni mluví stejným jazykem, čímž nemyslím jednací jazyk angličtinu. Shodují se, že násilí ve zdravotnictví způsobuje neefektivitu, snižuje kvalitu a postihuje osobně personál. Na moje gusto je kongres až příliš zaměřen na vědecké studie a méně na praxi, jak násilí eliminovat. Ale každá nová iniciativa má své problémy a tento lze napřesrok napravit.
Navrhujeme, aby byly osloveny vlády, zaměstnavatelé a odbory, protože si nedovedeme představit, že by se bez jejich synergie dal problém zvládnout. Vidíme to u nás. Deset let na tomto poli pracují s mezinárodními organizacemi jen naše odbory. Bez zaměstnavatelů a bez ministerstva. Bez zaměstnavatelů i rok poté, co evropští zaměstnavatelé podepsali s evropskými odbory dohodu o netoleranci k násilí na pracovišti a o potřebě násilí eliminovat. Bez ministerstva, přestože kromě Světové zdravotnické organizace a Mezinárodní organizace práce i Evropská komise bije na poplach a hledá cesty, jak sociální partnery podpořit v boji proti násilí na pracovištích, zejména ve veřejné správě a službách.
Na akcích Evropské komise jsme se potkali pouze s pracovníky ministerstva vnitra. Ministr zdravotnictví o práci Evropské komise a Světové zdravotnické organizace zřejmě nic neví, přestože tam pravidelně vysílá své emisary. Ostatně ministr ani neví, jaké mají sestry v ČR mzdy a platy, protože MZ není schopno od roku 2006 údaje Ústavu zdravotnických informací a statistiky publikovat a interpretovat.
A proč by se o zaměstnance vůbec ministr staral, když se může schovat za pojišťovny a poskytovatele? Vždyť on přeci dělá politiku… Politika je však umění možného. Zdá se tedy, že naši ministři tím uměním nevládnou, možná ani nechtějí. A sestrám pak nezbývá, než své milované povolání opustit,…. nebo oplácet „oko za oko, zub za zub“ jako v politice ?
Zdroj: