Olomoučtí zdravotníci pomáhali válečným obětem v Africe
Válka v zemi na západě rovníkové Afriky trvala 12 let a skončila v roce 2002. Zůstaly po ní tisíce zmrzačených lidí. Mezi organizace, které se zde snaží pomoci, patří i italská nadace Fondazione Don Carlo Gnocchi, do jejíhož projektu se olomoučtí zdravotníci zapojili.
„Tamní válka probíhala bez jakýchkoli pravidel. Byla provázena obrovským terorem. Pokud povstalci muže a chlapce na dobytém území rovnou nezabili, alespoň jim mrzačili ruce, aby je vyřadili z boje. Výsledkem je kolem pěti tisíc částečných či úplných amputací ruky. A právě tyto lidi se projekt italské nadace snaží vrátit zpět do života,“ popisuje olomoucký lékař.
MUDr. Molitor se před několika lety na vědeckém pobytu v Austrálii seznámil s prezidentem italské společnosti chirurgie ruky profesorem Markem Lanzettou, který jej přizval ke spolupráci na projektu v Sierra Leone. „Nebylo lehké sestavit tým, nakonec jsem získal MUDr. Hynka Fialu z Kliniky anesteziologie a resuscitace a také instrumentářku Leonu Zittovou z Oddělení plastické a estetické chirurgie,“ říká M. Molitor. „Šest let po válce se život v Sierra Leone stále vymyká našim představám. Chybí nezávadná voda, kanalizace, elektřina, nefunguje zdravotnictví, pošta, hromadná doprava, prostě nic. Přesto se místní lidé dokázali přizpůsobit a radují se z toho mála, co mají. Na ulici neuvidíte tolik otrávených, uštvaných a stresovaných tváří jako u nás,“ líčí své zkušenosti MUDr. Fiala.
V Sierra Leone se olomoucký tým zaměřil na rekonstrukce částečně amputovaných nebo jinak zmrzačených rukou. „Měli jsme k dispozici křídlo nemocnice, mohli jsme ale operovat jen jednoho pacienta denně. Vše – od úklidu k přípravě operačního sálu – jsme si zajišťovali sami. Navíc jsme řešili komplexní případy, operace trvaly kolem pěti hodin,“ líčí lékař. Pacienti podle jeho slov přicházeli se zraněními deset i více let starými. „Typickým příkladem byl pětadvacetiletý mladík, kterému povstalci v patnácti letech usekli ruku v zápěstí a přes druhou mu udělali řez tak, že nemohl hýbat prsty. Amputovanou ruku mu vrátit nelze, ale na té druhé jsme mu zrekonstruovali šlachy a nervy, a pokud vše dobře dopadne, měl by po rehabilitaci prsty opět hýbat,“ popisuje M. Molitor.
I anestezie se podle Hynka Fialy blížíla válečným podmínkám. „Stotisícové město Makeni, kde jsme pracovali, není elektrifikováno. Veškerá energie byla vyráběna generátorem. Přes noc se vypínal a svítilo se petrolejkou. Operační sál byl sice vybaven anesteziologickým přístrojem, ale nebyl dostupný stlačený kyslík, bez kterého přístroj není funkční. Těmto podmínkám se musela přizpůsobit i technika anestezie,“ dodává.
Ve Fakultní nemocnici Olomouc se plastičtí chirurgové s podobnými typy operací setkávají také. „Estetické chirurgie tvoří na našem oddělení jen třicet procent všech výkonů, zbytek jsou operace léčebné nebo rekonstrukční. Pokud mluvíme o chirurgii ruky, většinou jde o následky úrazu. Samozřejmě jsem se nesetkal s takovou koncentrací těžce postižených rukou na jednom místě jako v Sierra Leone. Nicméně stejné nebo podobné případy řešíme i u nás v podstatě denně. Výhodou však je, že si v našich podmínkách můžeme dovolit mnohem komplikovanější výkony, jako je třeba přenos prstu z nohy na ruku,“ říká chirurg. „V Africe jsem si uvědomil rozdíl mezi naším vnímáním světa a postojem tamních obyvatel. „Tamní lidé chudobu, nemoc a smrt nevnímají jako postižení, trest nebo něčí vinu, ale jako součást života. Žijí víc v kontaktu s přírodou, jsou skromnější a spokojenější,“ dodává Martin Molitor. Oba olomoučtí lékaři by se v příštím roce chtěli do Sierra Leone vrátit.
Zdroj: