Onemocnění přenášená klíšťaty – prevence a léčba u dětí

Klíšťata a jejich vývojové formy jsou přenašeči četných virových i bakteriálních nákaz z různých živočichů na člověka, ale také z jednoho druhu zvířat na další. Nejzávažnější lidská onemocnění, která způsobují klíšťata a jejich vývojové formy svým přisátím, jsou v oblasti střední Evropy klíšťová meningoencefalitida a lymeská borrelióza. Zcela vzácně byly v posledních letech v ČR popsány ojedinělé případy lidské ehrlichiózy a u nás se jen výjimečně vyskytne po přisátí klíštěte tularémie. Proto se v této práci bude věnovat pouze klíšťové meningoencefalitidě a lymeské borrelióze. Klíšťě – přenašeč bakteriálních i virových nákaz
V České republice žije mnoho druhů klíšťat, ale klíšťovou meningoencefalitidu i lymeskou borreliózu přenáší prakticky pouze klíště obecné, Ixodes ricinus a jeho vývojová stadia. Pro svůj život vyžadují vlhké prostředí a teplotu půdy nad 5 °C. Klíšťata, která jsou přenašeči lymeské borreliózy, se vyskytují všude, kde jsou splněny uvedené podmínky, tedy i v městských zahradách a parcích. Klíšťata infikovaná virem klíšťové meningoencefalitidy se vyskytují především podél vodních toků. V ČR je to především podél Vltavy a jejich přítoků, včetně Sázavy a Berounky, některé oblasti Plzeňska a Ústecka a oblast přehrad na jižní Moravě a ve Slezsku. Klíště obecné je aktivní od konce dubna do konce října a vyskytuje se do nadmořské výšky 600–800 m n.m., výjimečně až 1 300 m n.m. Klíšťata se nevyskytují v monokulturách jehličnanů, ale v lesích s křovinatým a bylinným patrem, na okrajích lesů a luk, na lesních mýtinách a v křovinách. Tam jsou nejvýhodnější podmínky pro jejich množení, jako dostatečná vlhkost, vhodný podrost i přítomnost infikovaných hostitelských živočichů. Složitý vývoj klíštěte od vajíčka přes larvu, nymfu až po dospělého jedince trvá dva až šest let. Všechna vývojová stadia se živí pouze krví a sají jen jednou, ale vydatně, třeba i deset dní. Poté odpadnou na zem, kde se po měsících vyvine další vývojová forma. Na svého hostitele čeká larva, nymfa, či dospělé klíště na spodní straně trav nebo listů křovin do výšky snad něco nad 50 cm nad zemí a vydrží tam hladovět i měsíce. Pokud za sucha ztrácí tělesnou tekutinu, spadne na zem, z ní nasaje vlhkost a znovu vyleze na bylinný porost a čeká na oběť. Nejmenší vývojová forma – šestinohá larva měří něco přes 0,5 mm. Je téměř průsvitná a vylézá pouze na trávy do výšky 10 cm a když tudy probíhají drobní lesní živočichové – hlavně hlodavci myšice a norníci – napadá je. Trvalý výskyt klíšťat infikovaných virem klíšťové menigoencefalitidy v určité oblasti je patrně dán omezeným životním prostorem drobných živočichů, kteří jsou hlavním rezervoárem nákazy. Na uvedených hlodavcích bývají současně desítky i stovky larev, které sají krev na ušních boltcích, kolem očí či při kořeni ocasu. Z larvy se za 9–12 měsíců – tedy po přezimování – vyvine nymfa, která má již osm nohou, je o něco větší, tak 1–2 mm, vylézá na rostliny o něco výše a napadá i větší lesní živočichy procházející porostem. Na člověka se přichytí nejčastěji při sběru lesních plodin nebo když se v lese rekreuje. Je pravděpodobné, že většina lidských onemocnění klíšťovou meningoencefalitidou, při nichž postižení neudávají přisátí klíštěte, měla zřejmě na sobě právě tyto nymfy. Jsou tak malé, že snadno uniknou pozornosti, protože se přisávají na místech, kde se člověk často neprohlíží: v podpaží, pod kolenem, v tříslech, hýžďové rýze, ale i za ušima. Dospělá klíšťata vylézají na křoví až do výše kolem půl metru a přisávají se na větší zvěř (králíky, zajíce, srnčí zvěř, lišky) nebo pasoucí se ovce či kozy, ale i na člověka. Krev sají jen samičky, které jsou větší a dovedou sáním až stonásobně zvětšit svůj objem. Samečci sají šťávu z rostlin. Po nasátí krve samičky kopulují a zpravidla přečkají zimu v listí na zemi. Sameček hyne krátce po kopulaci. Časně na jaře snesou samičky 2 000–5 000 vajec na povrch lesní půdy a poté hynou. Z dvou tisíc vajíček a dalších vývojových forem naprostá většina uhyne – stanou se kořistí predátorů nebo zajdou zimou či suchem a sotva pět z nich dospěje v klíšťata. S krví hostitele se dostává do klíšťat i jejich vývojových stadií infekční agens a viry či mikrobi se v nich množí a transstadiálně se přenášejí na další vývojovou formu. Transovariální přenos nákazy bývá jen asi do 1 % případů. Zdrojem infekce jsou tedy většinou různí savci, u nichž nákaza probíhá zpravidla inaparentně.
...

Plnou verzi článku najdete v: Pediatrie po promoci 5/2005, strana 25

Zdroj: